Nezaměnitelný témbr hlasu, rozpoznatelný hned po pár tónech, dokonalá technika, pravdivá interpretace každé role, kterou ztvárnila. Tak by se dalo ve zkratce popsat umění jedné z největších pěveckých osobností poválečné doby, německé mezzosopranistky Christy Ludwig, která  24. dubna 2021 zemřela ve Vídni v požehnaném věku 93 let. Narodila se v Berlíně, v rodině divadelního podnikatele a tenoristy Antona Ludwiga a mezzosopranistky Eugenie Besalla-Ludwig, která se stala jejím jediným pěveckým pedagogem a rádcem během více než čtyřicetileté umělecké činnosti.

Po těžkých začátcích v operních souborech ve Frankfurtu, Darmstadtu a Hannoveru byla Christa Ludwig konečně v roce 1955 angažována do Vídeňské státní opery, která se stala jejím domovským přístavem i přes početná hostování v největších světových divadlech a koncertních síních. Vytvořila zde celkem  43 rozličných rolí v 769 představeních. Do Vídně ji přijal obávaný a přísný Dr. Karl Böhm, který se stal jejím velkým mentorem i nejen proto, že jeho syn Karl-Heinz Böhm se narodil přesně ve stejný den jako ona. Pomalu a systematicky budovaná hvězdná dráha Christy Ludwig se vedle časté spolupráce s Karl Böhmem nesla též v duchu intenzivní spolupráce s Herbertem von Karajanem (kterého znala už od svých dětských let, neboť v Aachen navštěvoval její rodiče). Eugenia Bessala-Ludwig pod jeho taktovkou zpívala kupříkladu Straussovu Elektru. A třetím dirigentem, který zásadně způsobil ovlivnil její styl, byl Leonard Bernstein.

Za vrchol její kariéry lze považovat období cca od roku 1957-1971, kdy ji rovněž do gramofonových studií uvedl gramofonový magnát Walter Legge (mj. manžel legendární pěvkyně Elisabeth Schwarzkopf), který zásadním způsobem ovlivnil směrování hudební vydavatelství EMI – His Master´s Voice. Prvním velkým počinem Ludwig na deskách EMI byl Růžový kavalír Richarda Strausse s Elisabeth Schwarzkopf v roli Maršálky pod taktovkou Herberta von Karajana; záskokem za onemocnělou kolegyni se dostala k jediné a jedinečné spolupráci s Marií Callas,  a to při natáčení její druhé gramofonové nahrávky Belliniho Normy (Christa Ludwig vytvořila roli Adalgisy).  Bohatost a mnohostrannost talentu a píle Christy Ludwig, doprovázené vynikající pěveckou formou dovedly pěvkyni v šedesátých letech až k vybraným sopránovým partiím, které pro ni osobně měly mimořádnost přitažlivost. Heroická a přitom vřelostí překypující Beethovenova Leonora, Straussova Ariadna a Barvířka (Die Frau ohne Schatten) či mnoha valéry ženství oplývající Maršálka a pěvecky jedinečně disponovovaná Lady Macbeth se staly jejími triumfy vedle stále klíčového mezzosopránového repoertoáru.

Její přirozený instinkt a inteligence ji ale ovšem rovněž vedly k odmítnutí Wagnerovy Brünnhildy či Isoldy, nenaplnil se ani její velký sen ztvárnit titulní roli Straussovy Elektry (v této opeře ovšem v zenitu své kariéry dokázala vytvořit stejně neopakovatelným způsobem Klytaimnéstru). Ve vrcholných letech svého umění dokázala obdivuhodně ovládat nejrůznější hudební styly (oratoria, barokní operu, klasicismus, Rossiniho, Wagnera, Verdiho, francouzské opery, německé Lieder) a mistrně zacházet s ohebností a objemem svého vzácného hlasu. I po Wagnerovi dokázala neuvěřitelným způsobem prolehčit a zeštíhlit svůj projev a mistrně zaujmout jako dokonalá mozartovská interpretka.  Její svrchované umění přímo lákalo i hudební skladatele – Gottfried von Einem jí doslova „na tělo“ napsat titulní roli v Návštěvě staré dámy (1971, Besuch der alten Dame) podle  Dürrenmattova dramatu.

 Mezi jejími TOP interpretacemi (zachycenými i na deskách) nechybí vpravdě démonická, hlasově a výrazově nedostižná Ortrud ve Wagnerově Lohengrinu, Kundry, Verdiho Eboli a již zmíněná Lady Macbeth, Beethovenova Leonora, Maršálka či nezaměnitelný způsob přednesu Mahlerových symfonií a písní. Mahlerovu Píseň o zemi (Das Lied von der Erde) provedla opakovaně a jen natočila asi čtyřikrát, přičemž  za vzorové provedení, které dosud nebylo překonáno, je považováno to na deskách EMI, s F. Wunderlichem a Philharmonia Orchestra pod taktovkou Otta Klemperera. Podobně jako její pěvečtí kolegové Dietrich Fischer-Dieskau nebo Elisabeth Schwarzkopf se Christa Ludwig stala pojmem v osobité a hluboce prožité intepretaci německých Lieder. I přes její nesporné úspěchy v italské či francouzské opeře (Carmen, Dalila, Didone) hlavní těžiště jejího umění vycházelo z jazyka, který byl její mateřštinou. Z interpretace německého textu byla schopna vytěžit absolutní maximum, které její umění učinilo nesmrtelným. Její početné nahrávky budou dlouho připomínat velkou pěveckou osobnost, její osobitý humor zas nadchne čtenáře dvou vzpomínkových knih.  V roce 1994 vyšla první s názvem „ .. und ich wäre so gern Primadonna gewesen“ (..byla bych bývala tak ráda primadonou) a u příležitosti jejích 90. narozenin vyšla skromnější publikace „Leicht muss man sein“ ( Člověk se musí cítit lehce).

Christa Ludwig  (1928 Berlín – 2021 Vídeň) – čest její památce!