Již v obvyklé streamované podobě, bez účasti diváků v sále, se odehrála v sobotu 24. 4.2021 (televizní) premiéra nové inscenace Dona Giovanniho ve Stavovském divadle. Už šestá inscenace od roku 1989. Nepřinesla nic převratně nového. Chyběl zásadní režijní výklad, převládalo nevzrušivé hudební nastudování a profesionální, ale nijak omračující pěvecké výkony. Další zbytečná inscenace, místo které Praha mohla nabídnout titul, s kterým se současná generace diváků dosud nepotkala.
Pokud nové vedení Opery ND Praha chtělo a chce udržet Stavovské divadlo především pro provozování děl z období klasicismu, a to především Mozartových oper, mohlo klidně sáhnout k titulům, které se v Praze tak často nebo vůbec nehrají (Idomeneo, La Clemenza di Tito, Mitridate či Lucio Silla), nebo zkusit nastudovat některé z Haydnových, Myslivečkových děl či kupříkladu oper Simona Mayra, jehož Medea v Korintu v posledních letech zažívá znovuvzkříšení na světových jevištích a která je divácky nesmírně poutavým kusem.
Argument, že zahraniční návštěvníci Opery ND chtějí především do Stavovského divadla a tam vidět Dona Giovanniho, který byl v tomto stánku poprvé uveden, je v dnešní i očekávané pokoronovirové době trochu mimo mísu. Nový rozmach turistického ruchu lze sice očekávat, ale určitě ne v míře, jaký tu byl před rokem 2020. Turisté asi rádi znovu navštíví Prahu, ale budou se zřejmě vyhýbat delšímu pobytu v uzavřených prostorách – nebo je z tohoto pobytu už předem vyřadí přísná epidemiologická opatření (předchozí test na COVID-19 a povinnost mít respirátor během představení).
Čím nás tedy (ne)překvapil nový Don Giovanni?
Původně avizovaného italského dirigenta Rinaldo Alessandriniho zastoupil mladý německý dirigent Karsten Januschki, již známý z koncertu konaného u příležitosti Mozartových narozenin. Januschki nenabídl žádný udivující směr moderní interpretace Mozarta. Zásadními nedostatky jeho dirigování a hra orchestru sice netrpěly, ale také nenadchnuly, pokud se dá soudit podle televizního přenosu premiéry. Občasná příliš rychlá tempa vedla k nesouhře mezi orchesterem a pěvci, kteří prostě nestačili pořádně vyslovovat svůj text – což lze přičíst za vinu málo citlivého dirigenta.
Skandinávský režisér Alexander Mørk-Eidem se rozhodl interpretovat „stále stejný příběh jiným způsobem“, aspoň co se týká jeho osobního vyjádření. Výsledkem bylo jakési „divadelně-zákulisní“ pojetí Dona Giovanniho, které sice hudbě ani libretu neublížilo, ale také nepřineslo žádný mimořádný vklad do jevištní realizace Mozartova opusu. Výstavba některých scén (např. závěr 1. aktu) postrádalo hlubší logiku a působilo samoúčelně a přístup k inscenování klíčového zápasu Dona a Komtura (za scénou) vzbudil úsměv namísto tragického napětí.
Scéna Christiana Friedländera podtrhovala sice nadčasovost a konkrétní dějovou nezařazenost příběhu a s kostýmy Jenny Ljungberg přispěla k trochu prázdně bujaré barevnosti bez hlubšího vnitřního obsahu.
Za světlý bod produkce lze považovat velký výkon slovenského barytonisty Pavola Kubáně, jehož strhující výrazově bohatý pěvecký i herecký výkon snese i přísná evropská měřítka a jehož silné osobní charisma, kterým umocnil portrét titulního hrdiny, přilepilo k židlím i diváky u televizních obrazovek a monitorů PC. Miloš Horák vytvořil Leporella spíše jako Giovanniho parťáka než jeho obvyklého sluhu, jeho pojetí je však prosto hlubšího ponoru do postavy, postrádá brilantnost, rafinovanost a finesy – které tato náročná role nabízí. Nic z toho jsme bohužel neslyšeli, jen standardně odzpívané noty – a to je věru málo. O mnoho sympatičtějším herecko-pěveckým dojmem zaujal přirozeně a tvárně zpívající Lukáš Bařák v roli Masetta. Richard Samek se se ctí vyrovnal s úkolem Donna Ottavia, i když tato partie není zrovna z pěveckého oboru, ve kterém se mohl v maximálně míře uplatit svoje současné schopnosti. S jistou statičností a charakterovou nevyhraněností své role (danou již bohužel autorem libreta) mu nepomohla ani režie. Kultivovaným hudebním přednesem s jasnou italskou dikcí vybavil svého Komtura Zdeněk Plech. Jen měkkost a vřelost jeho projevu (tolik oceňovaná v jiných partiích) je v případě Komtura trochu na obtíž.
Z ženských představitelek se nejlépe vedlo Lence Máčikové, která svůj šťavnatý, kulatý tón spolu s jemnou ženskou koketérií ideálně propůjčila Zerlině. Role Zerliny by určitě lépe odpovídala i představitelskému a pěveckému typu Jany Sibera, která si troufla na technicky nejnáročnější ženský part Donny Anny. Pěvecky obstála úctyhodně, ale velký tragický obsah hrdinky jí a celkově inscenátorům však zůstal cizí. Bohužel nejslabší kreací večera byla Donna Elvíra Alžběty Poláčkové, která charakterově složité postavě sice propůjčila hereckou tvárnost a půvabný zjev, ale pěvecky na nároky role vůbec nestačila. Její hlas působil rozbitě, nevyrovnaně, pěvkyně nebyla schopna vystavět správně frázi s legátem a byla často pod tónem. Výstupy A. Poláčkové degradovaly hudební linku představení a je s podivem, že vedení Opery ND Praha na první scénu v zemi takový výkon pustí.
W. A. Mozart – Don Giovanni, ND Praha, Stavovské divadlo, psáno z televizní premiéry dne 24. 4. 2021
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.