Jméno Piotra Beczały , polského tenoristy, který v posledních deseti letech vystoupal do nejvyšších příček operního Olympu, není nutno milovníkům opery speciálně představovat. Právě jim a odborné veřejnosti je určena kniha, která se na sklonku loňského roku objevila na pultech knihkupectví našich německých a rakouských sousedů. Nese název: In die Welt hinaus (Ven do světa). Pěvcovo veskrze sympatické biografické vyprávění zachycené Susanne Zobl zahrnuje zážitky od dětství z rodných Czechowicích-Dziedzicích (nedaleko Krakowa) až po jeho významná opakovaná angažmá v Metropolitní opeře New York, v milánské La Scale, v Bayreuthu či na jevišti Vídeňské státní opery.

Přiznám se, že při čtení uměleckých biografií obvykle přeskakuji období dětství a dospívání a začínám si intenzivněji všímat počátků pěveckého vzdělávání a uměleckého růstu, ale přesto – český čtenář nalezne v popisu socialistického Polska, ve kterém Beczała vyrůstal, mnoho paralel s tehdejším Československem. Do letech zpívání v amatérském sboru a po rozhodnutí opustit kariéru technického inženýra a věnovat se naplno studiu zpěvu mělo pro Piotrovu další dráhu zásadní význam setkání s význačnou pěvkyní Senou Jurinac ve švýcarském Lenku na konci osmdesátých let. Jurinac neobratného začátečníka, zápolícího s nástrahami pro něj v té době nevhodných italských partií, správně nasměrovala na mozartovský repertoár. A protože v něm viděla velký potenciál, podařilo se jí pro Piotra zajistit i bezplatnou účast na jejích dalších mistrovských kurzech, které by si jinak finančně vůbec nemohl dovolit. Jeho dalším významným milníkem se stalo pětileté angažmá v rakouském Linzi, které představovalo tvrdou školu jevištní praxe, zpěvu, počítání každého šilinku v rodinném rozpočtu a třeba i učení se němčině, s kterou do té doby měl minimální zkušenosti.

V době svého působení v Linzi si také našel pěveckého pedagoga Dala Fundlinga, který ho svým systematickým hlasovým vedením dovedl až k metám nejvyšším. Od dob lineckého angažmá mu však jeho největší oporou byla a je jeho manželka Katarzyna (za svobodna Bak). S Kasiou ho pojí pevné pouto již z časů amatérského zpívání v rodném Polsku. Katarzyna byla mezzosopranistka a v době uměleckých počátků obou zpěváků to byla spíše ona, která měla „našlápnuto“ na větší kariéru. V 90. letech zabodovala mimo hranice Polska v Rossiniho Tancredovi jako Isaura a po tomto úspěchu ji sám Riccardo Muti nabídl Zerlinu v Donu Giovannim v produkci milánské Teatro alla Scala. To však Kasia  již odmítla a následovala svého manžela do jeho prvního angažmá. V Linzi se ještě později též umělecky připojila k Staatstheater Linz v podobě trvalé sólistické smlouvy; ale po prvních letech v dalším Beczałově trvalém působení – ve švýcarském Curychu již profesionální zpívání definitivně pověsila na hřebík a zajišťuje svému manželovi dokonalý servis a zázemí pro jeho umělecký růst.

První nově studovanou Piotrově rolí na švýcarské půdě se stal Matteo ve Straussově Arabelle s partnerkou Cheryl Studer v hlavní roli, nicméně on sám přiznává, že tato role mu k srdci nepřirostla a když mu ji později nabídl Peter Gelb jako debutovou úlohu v Metropolitní opeře, odmítl a počkal si raději na nabídku, při které by lépe uplatnil svoje pěvecké přednosti. Období curyšské opery v době ředitelské éry Alexandra Pereiry a šéfdirigenta Franze Welsera-Mösta bylo umělecky velmi plodné a přálo uměleckému růstu Beczały od malých k větším partiím, a to jak v německém, italském, francouzském i českém repertoáru. Tady si dovolím malé odbočení: Jeníka v Prodané nevěstě (v němčině) nastudoval B. již v Linzi, v Curychu byl Janáčkovým Števou, dokonce po boku Gabriely Beňačkové a v dalších letech obohatil svůj repertoár o Prince v Rusalce. V této roli rovněž dvakrát vystoupil na jevišti Národního divadla Praha v roce 2017. Mezi lety 2004 až 2006 se mu (i za pomoci jeho agentky) poštěstilo debutovat v několik významných operních domech, např. jako Italský pěvec v Růžovém kavalírovi (Covent Garden), později tamtéž jako Faust a Vévoda v Rigolettu, v San Franciscu jako Lenský, v Mnichově jako Alfréd a jeho výborné výkony znamenaly opakovaná pozvání na tyto scény.

Narůstající počet zahraničních angažmá ho přiměl k tomu, aby s domovským operním domem v Curychu  uzavřel tzv. Residenzvertrag, velmi oblíbený u zahraničních hvězd typu Bartoli, Kaufmann, Breslik či Gruberová, kterým se zavázal k fixně stanoveném počtu představení za sezónu s pevným měsíčním platem a který mu zároveň dával volnější prostor k účinkování na prestižních scénách.

V Lucii di Lammermoor (San Francisco Opera)
© Cory Weaver

Piotr Beczała dává ve svých memoárech velký prostor svému angažmá v milánské La Scale (např. 2006 Vévoda mantovský, 2014 – Alfredo), v Metropolitní opeře (opět Rigoletto, 2006) či svému debutu v roli Cavaradossiho (Tosca) ve Vídeňské státní opeře (2019), kterou se už jasně etabloval v lirico spinto oboru. Před pár lety opustil mozartovské role, nicméně stále si udržuje v repertoáru role francouzského repertoáru (Faust, Don José, Werther), z jejichž způsobu interpretace je znát jeho obdiv k Nicolai Geddovi, s kterým ho spojuje rovněž záliba v účinkování v klasické operetě. Když jsme u pěveckých Beczałových vzorů, uveďme ještě Franze Wunderlicha, význačného polského tenoristu Jana Kiepuru (1902- 1966) či legendárního Jeana de Reszke (Jan Reszke, 1850-1925), rovněž polského původu.

ve Verdiho Maškarním plese (San Diego Opera), zdroj: piotrbeczala.com

Beczała zpětně kriticky hodnotí svoje angažmá na bayreuthském festivalu v roce 2018, kde úspěšně zastoupil Roberta Alagnu v titulní roli Lohengrina, kterého si poprvé vyzkoušel dva roky předtím v drážďanské Semperoper po boku Anny Netrebko. Předmětem jeho až nediplomaticky vedené ostré kritiky byla politika obsazování, organizace zkoušek a chyby v komunikaci ze strany vedení festivalu. Jeho příští wagnerovskou rolí, na kterou se momentálně připravuje, je Parsifal, v italském repertoáru měl Beczała na podzim 2020 přichystaného Radama (Verdi – Aida), z kterého zatím sešlo z důvodu koronavirové epidemie.

Piotr Beczała se logicky dostává i k hodnocení své spolupráce se svými pěveckými kolegy, dirigenty a třeba i režiséry, jejichž inscenační postupy jdou nezřídka proti smyslu operních děl a textu a které trápí nemálo pěveckých interpretů a diváků.  Především milovnice Beczałovy mnohostranné osobnosti určitě potěší líbivé obrazy harmonického rodinného života vedle zpěvu naplněného též vařením, vášní pro rychlá auta apod. Hudební odborníci by naopak uvítali v knize hlubší rozbory jeho přístupu k interpretaci jednotlivých ztvárňovaných postav, umělcovo hledání cesty k stylové intepretaci skladatelů a jejich partů namísto rozepisování se o nedostatcích v kostýmech (v kterých vystupoval), které musel řešit například nákupem vlastního manžetových knoflíčků.

Celkově však v čtenáři zanechá kniha velmi pozitivní dojem, který si může umocnit a doplnit poslechem CD nebo DVD z dnes již početné diskografie umělce.

Piotr Beczała : In die Welt hinaus. Zaznamenala: Susanne Zobl.  Vydalo nakladatelství Amalthea Verlag v roce 2020, 253 stran.

S uměleckými přáteli a kolegy v Salzburgu, zdroj: piotrbeczala.com