Už od roku 1974 udržuje v pravidelných odstupech Deutsche Oper Berlin (DOB) na reperoáru diváky tolik oblíbenou operu Amilcare Ponchielliho La Gioconda, působivý příběh italské grande opera o pouliční zpěvačce Giocondě, potácející se mezi neopětovanou láskou ke svému milému Enzovi Grimaldimu a úlisným špiclem Barnabou, který usiluje o její tělo a nakonec zabije její slepou matku. Dílo není neznámé českému divákovi – hrálo se naposledy v r. 2012 v Plzni a od r. 2017 je k vidění též v brněnském Národním divadle v poutavé režii Tomáše Pilaře.
Vedle velkého dramatického příběhu s krásnými áriemi poutá inscenace DOB originální scénografií – režisér Filippo Sanjust se nechal přímo inspirovat starými benátskými malbami, kterými zaplnil takřka celý prostor jeviště DOB. Hned při prvním zvednutí opony diváky uchvátí dokonale v malířské perspektivě pojatá kulisa Dóžecího paláce v Benátkách. Pro každé dějství Sanjust zvolil svébytnou kulisu, představující velmi věrně působící historizující dekoraci z doby, kdy mělo dílo svoji premiéru (1876). Stejná pozornost byla věnována též designu kostýmů, tak aby zachovávaly historickou věrnost a zároveň plně zastávaly funkci divadelního kostýmu.
©Bettina Stöß
Kromě působivě vypadajících kulis a kostýmů jsou na scéně přítomny všechny rekvizity, o kterých se v opeře zpívá (to bývá dneska už docela výjimkou), mimořádnou optickou opulenci vytváří scéna velkého baletu Tance hodin za účasti předních sólistů baletu DOB.
I režijní vedení pěvců vychází z původní režijní koncepce, která v podstatě barvitě ilustruje příběh, jde po situacích a náladách konkrétních scén a dílo v žádném případě nepřekrucuje. Občasné statické postávání na forbíně vyžaduje velkou dávku výrazu a osobního charismatu pěveckých představitelů, aby scéna nepůsobila nudně, a to se ne všem účinkujícím daří.
Nákladná scéna způsobuje nutnost složitých přestaveb, a tak berlínská inscenace má celkem tři přestávky, které trvají vždy minimálně 30 minut. Celkově inscenace úspěšně balancuje na hranici kýče a pokusu o uchování historické inscenace.
Původní inscenace z r.1974 byla vytvořena pro velkou německou sopranistku, Leonii Rysanek, která v době vzniku produkce se nacházela v zenitu své ohromující kariéry a po velkých úspěších na evropských jevištích a hlavně v newyorské MET (v rolích italského a německého repertoáru) se pokusila dosáhnout úspěchů v dalších „callasovských“ rolích – tj. nejdříve jako Cherubiniho Medea a později jako Gioconda. Její strhující kreace je zachycena alespoň prostřednictvím CD, na labelu Mytu, který zachytil živý přenos opery z 1. března 1974, kdy Leonii Rysanek úspěšně sekunduje též mladá Eva Randová jako Laura. Později v této inscenaci vystupovala v titulní roli též Hana Janků.
Obal CD Label Myto
Dirigentem první červencové reprízy 2018 byl Pinchas Steinberg, velká dirigentská osobnost izraelského původu – volil pomalejší tempo, které ovšem dovedl naplnit úžasným napětím, a pod jeho rukama orchestr DOB doslova rozkvetl. Bohužel ne všichni zpěváci měli dostatek dechu, aby jeho pomalým tempům stačili.
V hlavní roli se uvedla mezinárodně známá čínská sopranistka Hui He, která se ve svém repertoáru soustřeďuje na menší počet dramatických rolí (např.Tosca, Aida, Amélie v Maškarním plesu, Madama Butterfly). Náročnou roli Giocondy stále zvládá na vysoké úrovni, její herecké schopnosti jsou průměrné, ale její zpěv má výraz a až na známky únavy v posledním aktu byl její výkon velmi profesionální.
©Bettina Stöß
Její slepou matku krásným velkým hlasem zazpívala rumunská altistka Judit Kutasi, členka souboru DOB.
Italská mezzosopranistka Daniela Barcellona, světově uznávaná představitelka mužských rolích v dílech G. Rossiniho (Arsace, Malcom, Faliero ad.) pro jednou odložila kalhoty a proměnila v krásnou ženskou Lauru, kterou pěvecky sice svrchovaně zvládla, ale nebyla v této rolí tak mimořádná jako tomu bývá u jejího nejvlastnějšího pěveckého zaměření.
Korejský tenorista Alfred Kim jako Enzo Grimaldo si získal publikum nádherným hlasem, plným lesku, herecky však přesvědčil svojí toporností méně.
Ozdobou představení byl gruzínský barytonista, majitel pevného jaderného hlasu George Gagnidze, kterého čeští diváci znají z přenosu Pucciniho Toscy z Metropolitní opery z r. 2013. Pro Barnabu má ideální hlas a výraz zloducha.
Nicolas Testé, francouzský basbarytonista a v civilním životě manžel sopranistky Diany Damrau, zůstával trochu ve stínu ostatních pěveckých osobností; zpíval technicky velmi dobře, ale role Alvisa Badoera, státního inkvizitora potřebuje špičkový bas, plný arogance a zloby – a takový Testé bohužel nemá.
Fotografie z děkování – soukromý archiv autora příspěvku
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.