Večery se dvěma nebo třemi kratšími operami se zdaleka netěší takovému zájmu jako celovečerní hudebně-dramatická díla, které většině diváků umožňují prožít celý oblouk příběhu.

Přesto existuje nezanedbatelný počet vysoce kvalitních jednoaktových (nebo časově krátkých) oper, které vyžadují spárování s jinými díly, tak aby naplnily délku celého večera. Tato spojení vyžadují dramaturgickou úvahu: s jakým dílem by opera vyzněla nejlépe, a věru je to velmi nesnadný výběr. V posledních letech se rozmohla jakási dramaturgická móda: jednoaktová díla, často i jiných skladatelů propojovat vnějškově v rámci příběhu nebo alespoň vizuálně. Tohoto řešení se ale drážďanský operní soubor vyvaroval a počátkem července uvedl inscenačně zcela nezávislá dvě kratší díla –Stravinského operní oratorium Oedipus Rex a jednoaktové operní drama existenciálního rozměru života a smrti Il Prigioniero (Vězeň).

Stravinského dílo, rozčleněné do dvou kratších aktů, je českému divákovi známé v posledních letech spíše ze dvou koncertních provedení. Dallapiccolova opera z roku 1949 je pak u nás zcela neznámá, a i když ji původně ohlásil jeden z krajských operních souborů, inscenace se asi patrně hned tak nedočkáme. A je to škoda, protože jde o dílo zcela výjimečné.

Trailer k recenzovaným inscenacím Semperoper – zdroj YouTube.com

Oedipus Rex ve výkladu německé režisérky Elisabeth Stöppler rezignuje z větší části na přání libretisty Jeana Cocteaua dílo předvést jako komprimovanou antickou Sofoklovu tragédii, ve které úlohu sboru převezme sólista (Vypravěč – činoherní role). Tvůrci žádali antipsychologické herectví, aby tak vynikla hrůzná tíha osudu, která po letech spokojené vlády nečekaně dopadne na Oedipa. Osudná věštba při jeho narození nesmazatelné určila jeho další bytí a žádný lidský zásah nemůže toto předurčení zvrátit. A zde se právě projevuje největší rozpor mezi předlohou a inscenačním výkladem. Režisérka obě hlavní postavy, tedy Oedipa a Iocastu, psychologizuje a snaží se je přiblížit chápání dnešního člověka. Tím ale značně oslabuje monumentalitu příběhu. Nestaví totiž sošné monolitické antické charaktery královského páru, ale lidi z masa a kostí v mezní situaci, která je zaskočila. Snad tento výklad může být legitimní v rámci hledání inscenace antické látky, ale celkové vyznění tragédie je pak příliš civilní a individuální. Dojmu z inscenace příliš nepomáhá ani scénografie (Annika Haller), která vnějškově inspirovaná vědeckofantastickými filmy sugeruje prostředí kontrolované informační společnosti, ve které jsou veškeré události i budoucí osudy zapsány v matrixu. Neustále se měnící sloupce barevných lineárních diód sice zpočátku působí efektně, ale nápad se brzy okouká. Civilní kostýmy (Frank Lichtenberg) nejsou na škodu civilnímu pojetí příběhu, ale pak trochu ruší nesourodě stylizované kostýmy Pastýře a Teiresia. Vynikající dojem ale zanechávají pěvci. Německý tenorista Stephan Rügamer výborně zvládá vysokou tessituru role, a jeho hlas zní stále velmi příjemně a výrazově bohatě. Navíc dává postavě herecky uvěřitelný rozměr úspěšného vládce, který padne ještě mnohem hlouběji, než si myslel, že je možné. Tento komplexní výkon je doplněn výbornou kreací německé mezzosopranistky Claudie Mahnke, přesvědčivé v roli matky-manželky Iocasty. Pěvkyně s četnými wagnerovskými zkušenostmi (včetně angažmá na bayreuthském festivalu) sice disponuje světlejším témbrem, než jsme u většiny představitelek na nahrávkách zvyklí, ale naléhavost postavy vyniká zejména v místech nedůvěry k orákulu a pak kdy do vztahu s Oedipem se promítá dvojakost jejího inscetního postavení. I všechny ostatní vedlejší postavy jsou velmi kvalitně obsazeny, často prvními oborovými silami drážďanského souboru (Markus Marquardt jako Kreon, Kurt Rydl jako Teiresias nebo Tom Martinsen jako Pastýř). Role Vypravěče je tenkráte svěřena renomované herečce Catrin Striebeck (také vystupovala v Pařízkově německé inscenaci). Režijní koncepce postavy vyžaduje mnohem větší angažovanost charakteru než je antický komentátor děje a dojde i ke ztotožnění  s postavou Sfinx, která sužovala Théby před Oedipovým příběhem, a která teď využije možnosti se Oedipovi pomstít. Rozměr takto vedené postavy se ale přibližuje spíše k weillovskému pojetí divadla, byť interpretka působí velmi profesionálně v rámci hudebně-dramatického díla.

©Jochen Quast

 

©Jochen Quast

Druhá část večera ale výrazně gradovala Dallapiccolovou operou Vězeň, jež námětově vychází z krátké povídky francouzského spisovatele Villierse de L´Isle-Adama. Povídka z cyklu Nové kruté povídky (1883) je česky překládána pod titulem Naděje (v povídkovém výběru Noc pod gilotinou, Praha, Mladá fronta 1969) ale přesnější překlad názvu by byl Mučení nadějí. Vedle tohoto díla pozdního romantika, který předznamenal ve svém díle evropský symbolismus, byla dalším literárním podkladem libreta také epizoda i z u nás populárního románu o Eulenšpíglovi Charlese de Coster (1868). Do skladatelova libreta se ale promítly i podněty z názorů Victora Huga na inkvizici. Hudebně, ač to zní poněkud paradoxně, Dallapiccolova partitura slučuje veristickou kantilénu, melodiku a efekty zejména puccinovského ražení, s přísnou školou dodekafonie (skladatel byl pod přímým vlivem Druhé vídeňské školy, zejména A. Berga a A. Weberna). Jednoduchý, lineárně vyprávěný příběh je zhudebněn s nebývalou silou a výrazově i námětově je srovnatelný s Beethovenovým Fideliem. Hlavní postava Vězně (postavy nemají jména zřejmě pod vlivem názorů expresionistického divadla) hluboce trpí fyzicky a psychicky během dlouhého žalářování a mučení. Aby konečně vězněného Velký Inkvizitor zlomil, nabídne mu (klamnou a krátkou) naději svobody.  Past, kterou Vězni připraví, připomíná určité praktiky STB, která organizovala na pomezí 40. a 50. let 20. století síť falešných převaděčů, kteří dokonce převedli důvěřivce na fingovaný Západ. Po získání kontaktů byli lidé uvězněni nebo popraveni v komunistických žalářích … Nadčasová zápletka (byť textově situovaná do holandského středověku) v mnoha okamžicích zamrazí. A zde se režijní možnosti rozehrály na maximum.

©Jochen Quast

 

©Jochen Quast

Nesmírnou působivost dílu dodává čistá až minimalistická scénografie (Annika Haller) s převahou bílé a nejjednodušších geometrických tvarů. Dojemně působí výstup syna se zoufající si matkou v prologu opery, stejně jako jeho pozdější barevné halucinace s motivy ptáků jako symbolů svobody a života mimo vězení. Pocitově dílo sdílí mnohé se Schönbergovým monodramatem Erwartung (Očekávání), kde také dochází ke stírání hranice reality, představ a halucinací. Jednu z životních rolí zřejmě v postavě Vězně nalezl basbarytonista Lester Lynch, jeho psychofyzický a pěvecký výkon bere svou autenticitou divákům dech. Nesnadný part mu rozsahově velmi dobře padne, a stejně dobře mu vyhovuje fyzický rozměr role. Strhující výkon, který naprosto nadchl diváky, kteří ho po právu ocenili dlouhým potleskem. Věrohodně ho doplňuje v roli matky americká mezzosopranistka Tichina Vaughn. Je třeba zmínit i nové vzniklý rasový kontext příběhu, protože oba pěvci jsou Afroameričané. Výjev s matkou, včetně naturalismů (výborně se snoubící s poetikou a symbolikou příběhu) ve věznici připomněl drásavá vězeňská dramata z USA nebo Jižní Afriky. Protihráčem Vězni na paletě osudu je mu Velký Inkvizitor (a postava je podle skladatelova záměru spojena s postavou Žalářníka) v podání anglického charakterního tenoristy Marka Le Brocqa, a oba mužští představitelé se sešli také v konstelaci Faust –Mefistofeles v nedávné místní inscenaci Busoniho opery Doktor Faust. Ač si na jeho hlasový projev musí posluchačovo ucho chvíli zvyknout, jde o jednoho z nejlepších zpívajících herců současnosti. A i jeho přispěním získalo dílo výraznosti. Působivost dílu ale dodává především imaginativní inscenace Elisabeth Stöpplerové s rovnováhou výtvarných prvků (bílá scéna, magické barevné kostýmy ptáků, šedě oděný sbor) i přesvědčivým režijním vedením všech protagonistů. Strhne i hudební nastudování Erika Nielsena, který připravil nelehkou Dallapiccolu partituru ve velké pečlivosti a s ohromujícím zvukovým proudem velkého orchestru.

©Jochen Quast

©Jochen Quast

Pokud Vás neuspokojuje tradiční operní repertoár, určitě se vyplatí se vydat do SemperOper v Drážďanech. Busoniho Doktor Faust, Stravinského Oedipus Rex v kombinaci s Dallapiccollovým Vězněm a již na začátku nové sezóny Schönbergův Mojžíš a Áron jsou dostatečnými lákadly a v naprosté většině případů se jedná o velmi kvalitní představení.

Navštívené představení: 8. července 2018, 19.00 – 21.20 (1 pauza)

Autor příspěvku : DAVID CHALOUPKA