Zažít Orchestr Deutsche Oper Berlin v plném nasazení, když hraje Richarda Strausse, je něco, co se člověku hluboko vryje do paměti. A když tento hudební zážitek umocní tak strhující titulní představitelka, jakou je německá sopranistka Ricarda Merbeth, dostává večer další rozměr. Straussova Elektra je i po zhruba dvaceti představeních, která jsem dosud viděl doma i v zahraničí, jedním z nejvzrušivějších hudebních i divadelních zážitků, jaké mi operní divadlo nabízí. Na rozdíl od mnoha jiných titulů v ní stále objevuji nové souvislosti a vrstvy, ať už jako divák, nebo jako posluchač.
Návštěva starší inscenace Elektry v Deutsche Oper Berlin na počátku listopadu pro mě byla především příležitostí znovu vidět v titulní roli Ricardu Merbeth. Její fascinující pojetí jedné z nejnáročnějších rolí světového operního repertoáru se jednoduše neokouká. Merbeth svou interpretaci s každou novou produkcí a dalším představením dál prohlubuje a zdokonaluje. V jejím případě už dávno nejde jen o technické zvládnutí mamutího partu. Hlas i tělo jsou s rolí dokonale srostlé a Merbeth přesně ví, jak hospodařit s dechem a jak si v průběhu celého večera rozvrhnout síly, aby ji zvládla s naprostou jistotou. I po letech zůstává její hlas zdravý, svěží a obdivuhodně vyrovnaný ve všech rejstřících, s mimořádnou nosností a barevnou jednotou. To, co však diváka nutí sledovat její kreaci znovu a znovu, je především stále se prohlubující interpretace. Merbeth věnuje mimořádnou pozornost každému slovu a každé slabice. Nejde jen o dokonalou německou dikci, ale o schopnost dát každému slovu vlastní barvu a odstín, někdy dokonce jemný ironický nádech. Navíc celou kreaci prostupuje její nezaměnitelné lidské charisma.
V berlínském představení 14. listopadu 2026 se po boku titulní představitelky objevilo několik pozoruhodných pěvců. Švýcarská sopranistka Florina Stucki jako Chrysothemis zaujala především krásnými, svítivými výškami. Tobias Kehrer uchvátil nádhernou křemenně tvrdou barvu basu a také svým zjevem, který z něj činil vskutku ideální ztělesnění Elektřina mladšího bratra Oresta. Po několika měsících jsem měl možnost v jiné produkci Elektry znovu sledovat altistku Okku von der Damerau jako Klytaimnéstru. Disponuje velkým, krásně znějícím hlasem, jehož barevnost ještě umocňuje majestátnost postavy. Ve své interpretaci však sází spíše na krásu a mohutnost tónu než na výrazovou stránku role. A právě to je u tak rozporuplného charakteru škoda. Její Klytaimnéstře zatím chybí to, čím nastavovaly měřítka této role její velké předchůdkyně, mezi něž patřily Anny Schlemm, Martha Mödl, Margarete Klose, Jean Madiera, Regina Resnik či Astrid Varnay. Ty dokázaly dát každému slovu osobitý výraz a při psychologickém vykreslování vnitřní rozvrácenosti až zrůdnosti postavy se nebály sáhnout ani k ostřejšímu, někdy dokonce záměrně ošklivému tónu. Za vyzdvižení stojí také skvostný výkon pětice děveček (Katarina Bradić, Marlen Bieber, Lauryn Davis, Julieth Lozano a Martina Russomanno), jejichž první scéna operu otevírá. Přestože jejich představitelky nepocházejí z německého jazykového prostředí, předvedly expresivní herecko-pěvecké výkony opřené o precizní práci s německým textem. Významně na sebe upozornila také Barbara Dobrzanska v roli Dohližitelky (Die Aufseherin), která se v závěru navíc ujala i partu čtvrté děvečky poté, co Lozano zmeškala svůj výstup.
O strhující orchestrální podobu večera se postaral Orchester der Deutschen Oper Berlin pod taktovkou významného slovenského dirigenta Juraje Valčuhy. Orchestr předvedl mimořádnou souhru, technickou suverenitu a především plastickou práci s partiturou. Dokázal rozehrát její fascinující zvukové bohatství v celé dynamické šíři, aniž by přitom ztrácel přehlednost a průzračnost zvukové struktury. Valčuha měl hudební celek pevně v rukou a dokázal vystupňovat dramatické napětí s účinkem, který posluchače doslova vtahoval do dění.
Inscenace Kirstena Harmse, poprvé uvedená v listopadu 2007, nijak zásadně nepřehodnocuje zavedené principy inscenování Elektry. Téměř prázdný jevištní prostor pokrývá pouze vrstva umělého písku, v němž se postavy pohybují, místy doslova brodí. Strohost scénického řešení ponechává dostatek prostoru především pěvcům, kteří mohou naplno rozvinout své herecké schopnosti při vytváření charakterů i vzájemných vztahů. Sypký materiál se však postupně poněkud omrzí a jeho význam zůstává ne zcela přesvědčivý. Může evokovat prostředí bahna a hnoje, v němž jsou postavy uvězněny, současně však omezuje jejich pohyb a jeho vířící prach může být nepříjemný i samotným interpretům. Pokud však máte na scéně tak výrazné osobnosti, jako jsou Merbeth, Stucki, von der Damerau či Kehrer, nedostatky režijního řešení Kirstena Harmse a scénografie Bernda Damovského ustupují do pozadí.
I po zhruba dvaceti setkáních s Elektrou mě toto dílo nepřestává překvapovat a znovu přesvědčovat o své mimořádné hloubce. Berlínský večer mi opět ukázal, kolik nových odstínů lze v této opeře objevovat – a jak zásadní je přitom osobnost pěvce i dirigenta, kteří dokážou její svět zpřítomnit v celé jeho síle. Na další setkání s Elektrou se tak budu těšit s úplně stejnou zvědavostí jako na ta předchozí.
Richard Strauss – Elektra, Deutsche Oper Berlin, premiéra 3.11.2007, psáno z 33. reprízy dne 14. listopadu 2026


F. Stucki (Chrystothemis) a T. Kehrer (Orest)

R. Merbeth (Elektra), F. Stucki (Chrystothemis)

Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.