Z letošní velmi bohaté dramaturgické nabídky mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro vybíráme tři pozoruhodné koncertní večery, které výrazným způsobem obohatily program letošního ročníku.
FAUSTOVO PROKLETÍ
Může vůbec existovat dílo, které není ani operou, ani oratoriem, a přesto dokáže posluchače pohltit s neopakovatelnou intenzitou? Dramatická legenda Faustovo prokletí Hectora Berlioze je právě takovým útvarem – vizionářským dílem, v němž se realita neustále prolíná se snem, extází i zatracením. Berlioz zde Goethův příběh nepojal jako filozofické drama, nýbrž jako sled silně kontrastních hudebních obrazů, v nichž se lidská touha po poznání a štěstí proměňuje v cestu k sebezničení. Toto žánrově ojedinělé dílo s mimořádným dramatickým potenciálem uvedl v rámci Pražského jara 2026 dirigent Tomáš Netopil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, sólisty a Pražským filharmonickým sborem.
Určitou slabinou projektu byla volba koncertního prostoru. Smetanova síň, domovská scéna Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, není z akustického hlediska pro rozsáhlá vokálně-orchestrální díla ideálním sálem. Při poslechu ze zadních řad sice vyniká orchestrální složka, vokální party však ztrácejí kontury a splývají v méně čitelném zvuku s výraznějším dozvukem. Naopak z předních míst je možné detailněji vnímat pěvecké výkony a textovou srozumitelnost, avšak za cenu menší zvukové homogenity orchestru. Protože jsem seděl v předních řadách, nechci se pouštět do příliš rozsáhlého hodnocení orchestru, jehož zvukovou homogenitu nebylo z této perspektivy možné zcela objektivně posoudit. Každopádně pražští symfonici odvedli obrovský kus práce, který zásadně přispěl k celkově pozitivnímu výsledku slavnostního večera. Jen některé sólové nástroje – např. viola v Markétčině písni o Králi z Thule zněla nezajímavě, šedě, jako by bez stopy vášně nebo anglický roh v druhé její árii zněl dost mechanicky, bez široké kantilény.
Z protagonistů večera předně zaujal ruský basista Alexander Vinogradov, který prezentoval svého Mefistofele s neobyčejnou vervou, vášní a ironickým nadhledem. Jeho nádherně zbarvený bas skutečně dominoval pondělním večerem. Vinogradov má ve francouzštině slabý ruský akcent, což mu lze odpustit, protože tento nedostatek kompenzoval úchvatně ďábelskou interpretací. Na Vinogradovi navíc bylo znát, že jako jediný již má svůj part dokonale pod kůží. Takto zažitý ho neměl tenorista Paul Appleby, který i přes pozoruhodný hlasový materiál působil velmi ostýchavě, nejistě. Chyběla mu celková uvolněnost na koncertním pódiu a ve svém soustředění na textovou a rytmickou přesnost rezignoval na plynulost legatového vedení. To se mu ovšem krásně podařilo v zářivé Scéně č. 16 Vzývání přírody, které patří k oblíbeným tenorovým číslům (a zřejmě pěvec jej již dříve zpíval) – a tady nám Appleby ukázal, že dokáže svůj projev zvroucnit a zpívat v kouzelném legatu. Štěpánka Pučálková (Markéta) upoutala vzornou francouzskou dikcí, klidem, svou noblesou a zejména velmi kultivovaným projevem, plným působivého legata. Snad jen přes jistý závoj chladu nás nepustila, abychom blíže poznali bohatý vnitřní svět její hrdinky. Tercet hlavních představitelů doplnil basista Pavel Švingr v roli Brandera. V „pijácké“ scéně zazpíval bez legata a s téměř nesrozumitelnou francouzštinou píseň o kryse, a když se o pár minut objevil na pódiu Vinogradov, zpívající píseň o bleše, plnou šťavnatého výrazu, skvělé dikce a v legatu – hned byl patrný zásadní rozdíl v interpretaci obou umělců.
Ve Faustově prokletí má kolosální úkol sbor. Pražská produkce našla v tomto směru ideálního partnera ve špičkové profesionalitě Pražského filharmonického sboru se sbormistrem Lukášem Vasilkem a také v Kühnově dětském sboru, který připravil sbormistr Petr Louženský. Výkony obou těles byly opravdovým skvostem v provedení Faustova prokletí, především co se týče technické preciznosti, výrazu a zvukové kompaktnosti.
Navzdory dílčím interpretačním výhradám se jednalo o mimořádně ambiciózní uvedení Berliozova monumentálního díla, které potvrdilo, že Faustovo prokletí stále dokáže publikum fascinovat svou vizionářskou silou.
Hector Berlioz – FAUSTOVO PROKLETÍ (La dammation de Faust), Pražské jaro 2026, Smetanova síň Obecního domu v Praze dne 25. května 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.