Národní divadlo za spolupráce s Kühnovým dětským sborem připravilo premiéru celovečerní „opery pro malé i velké děti“ Kolotoč Václava Trojana. Dílo bylo započato již v roce 1936, kompozice byla dokončena v létě roku 1940, ač mělo být uvedeno na scénu Národního divadla již v sezóně 1943/44 a pak roku 1948 na jeviště Velké opery 5. května (Smetanovo divadlo) dostává se na pražské jeviště teprve v roce 2026. Pokud tedy nepočítáme dvě pohostinská představení ostravské opery v květnu 1960 v Tylově divadle. Od vzniku díla uplynula dlouhá doba a na opeře s kvalitním libretem i hudební složkou je to zřejmé, především při srovnání zájmů a zkušeností dnešních dětí. Současná inscenace představuje dílo v kvalitním, ale nevýbojném nastudování, které se až pietně drží zápisu. Otázkou je, zda dnes existuje ještě cílová skupina pro toto dílo, byť jde bezesporu o významný mezník hudebně-dramatických děl pro děti a dospívající (a také s jejich účastí na provedení) v domácí tvorbě.
Kolotoč – jediná opera Václava Trojana (1907–1983), světově významného skladatele filmové hudby, je trochu zvláštním případem v dějinách české hudby. Žánry dětské opery a opery pro děti byly dlouhou dobu přehlíženy českými skladateli a vznikala spíše díla zpěvoherního typu, se smísením pěveckých, činoherních a případně baletních čísel. Přestože měly úspěch operní díla s pohádkovými náměty (Hřímalý: Zakletý princ, Dvořák: Rusalka ad.), šlo o díla primárně určená dospělému divákovi. Teprve Jaroslav Křička se začal závažněji zabývat operními díly určenými dětem a dospívajícím, navíc často s požadavkem na účinkování dětských představitelů v části nebo většině rolí. Průkopnickou roli tak sehrály dětská zpěvohra Ogaři (1919) z valašského prostředí nebo Dobře to dopadlo anebo Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové, zpěvohra o dvou dějstvích pro malé i velké děti na text Josefa Čapka, později také Křičkovy drobné operky Oživlé loutky (duologie Krásná dišperanda, nádherná dcera a Doktor Faust z Majlandu a jeho čáry) podle loutkových her Matěje Kopeckého a Psaníčko na cestách podle Karla Čapka. Ve svých snahách tak Jaroslav Křička časově předešel i úsilí Paula Hindemitha v oboru Schuloper, tzv. školní opery, a to i bez připojeného didaktického zaměření děl. Po delší odmlce v tomto žánru se rázem proslavil Žvanivý slimejš Trojanova žáka Jiřího Pauera (komponovaný sice již 1950, ale premiérovaný až 1958), nejúspěšnější česká opera pro děti vůbec. Po ní následovala Pauerova Červená karkulka v roce 1959. Dlouhou dobu na uvedení čekal i další dětský operní titul – Pošťácká pohádka Jindřicha Felda (komponováno 1956, TV inscenace 1968, premiéra až 1996). Na většinu těchto děl, včetně Trojanova Kolotoče měly velký přímý nebo alespoň nepřímý vliv aktivity dětských divadel, která sice sporadicky vznikala (a často také rychle zanikala) v českých a moravských zemích. Určitě nejvýznamnější organizátorkou i autorskou dětského divadla se stala Míša Mellanová, mimo jiné zakladatelka prvního profesionálního Pražského dětského divadla (1935), na jehož činnost navazovaly aktivity řady dalších osobností z mnoha uměleckých oborů, a také libretistky Kolotoče Marie Charouzové-Gardavské.
Opera Kolotoč je rozvržena do šesti obrazů. První a poslední obraz tvoří spojující rámec pro čtyři samostatné dětské dobrodružné příběhy. Pořadí příběhů je variabilní, jak ukazuje dosavadní skromná prováděcí praxe. V příbězích se vystřídají čtyři prostředí – africký prales, australské zlatonosné údolí Modré řeky, siamská džungle a hollywoodské prostředí. Patrná symetrie čtyř dobrodružství a dvou rámcových obrazů, které vrací děj na původní místo kolotoče, posilují autorskou literární koncepci uzavřeného kruhu, která evokuje koncept kruhu a kruhového pohybu, respektive kolotoče a rozhledu do všech světových stran. Čtyři příběhy zároveň zastupují pomyslnou cestu kolem světa, protože jsou v nich vystřídány čtyři světadíly. Libreto Marie Charouzové-Gardavské (1893–1967) v sobě ještě nese četné stopy meziválečné poetiky, také okouzlení exotismy, ale zároveň i působivé vnímání dětského světa, dětské fantazie i vyjadřovacích prostředků. Autorka se prosadila nejprve jako autorka dětských rozhlasových her, později se věnovala i povídkám a delším prózám určeným dětskému a dospívajícímu čtenáři. Určitá didaktičnost a morální vyznění pak byly zřejmě dány jejím primárním povoláním pedagožky. Pro její tvorbu je typické také zařazování pohádkových a alegorizovaných zvířecích námětů, což je zřejmé i z libreta Kolotoče. Libreto vzniklo ve velmi krátkém časovém úseku, ale vlastní kompozice trvala více než čtyři roky. A jevištního provedení se opera dočkala až v roce 1960 v Ostravě. Bohužel výrazný odstup mezi kompozicí a premiérou poněkud odcizil dobovou poetiku dětskému i dospělému divákovi. Četné a detailní scénické poznámky v libretu dosvědčují, že oba autoři měli jasné představy o vizualitě díla. V libretu pak nalézáme odkazy (někdy v trochu komické až ironické podobě) na dobovou literaturu pro mládež, jako byly rodokapsy (příběh o zlatokopech), dobrodružné a exotické příběhy z Afriky nebo příběh posvátného bílého slona v Siamu a také „senzační“ vyprávění o dětské hvězdičce filmového plátna, v tomto případě bezesporu inspirovaného osudy Shirley Temple.
S dobovou poetikou, velmi vzdálenou dnešní době, se musel vyrovnat tým inscenátorů. Režisérka Magdalena Švecová přistoupila k příběhům bez jakékoliv násilné aktualizace a ve výsledku se jí v podstatě podařilo dílo plynule převést na současnou scénu v esteticky odpovídajícím klíči, ovšem bez většího fantazijního přispění spíše formou kultivované scénické ilustrace. Funkční scénografie (Zuzana Přidalová) umožňuje rychlé proměny příběhů. Scénografka vytváří působivé prospekty a funkční elementy těla kolotoče ve své variabilitě působí v celém večeru jako vhodný spojující vizuální prvek. Především 4. a 5. obraz vyniká efektní vizualitou a zařazení stínového divadla ozvláštňuje zvolené tradiční scénografické postupy. Kostýmy (Zuzana Přidalová) zaujmou promyšleností vybraných střihů a vzorů, především vtipně působí kostýmy Cukrové vaty a Květinářky, byť poněkud připomínají šatník Rozálie Havelkové. Problém kostýmů zejména v okrajových obrazech spočívá v tom, že přes svou individuální nápaditost nefungují v obrazu celkové scény v rámci chybějícího jednotného vizuálního nebo stylového klíče. Pochválit je naopak ale třeba půvabné kostýmy ve 4. a zejména 5. obrazu, kdy inspirace exotikou, resp. dobovým kabaretem a vůbec módou třicátých zanechává velmi přesvědčivý dojem, stejně jako využití velké loutky pro obraz Bílého slona ve 4. obrazu. Jednoduchý a účelný světelný design je dílem Přemysla Jandy. Adekvátní je i pohybová příprava inscenace (Anton Eliaš), vycházející hlavně z práce s dětským představitelem. Zdařile jsou zejména choreografované mikro příběhy v 1. obraze. Je třeba vyjádřit obdiv dirigentovi premiéry (Zbyněk Müller) za scelení všech složek inscenace (dětští představitelé, operní zpěváci, tanečníci, mimové, dětský sbor, operní sbor a orchestr). Jeho spolehlivé a přehledné nastudování akcentuje veselou rytmiku a melodičnost partitury. Hudební složka je přizpůsobena vnímání i dětem nižšího věku. Druhá polovina večera je výrazně dynamičtější a atraktivnější v hudební, režijní i scénografické složce. Celkově inscenace, snad poněkud paradoxně, působí přesvědčivěji v tanečních a mimických scénách než ve zpívaných výstupech. Z protagonistů je třeba vyzvednout příjemný koloraturní soprán Pavly Radostové (Kolotoč), kterou ale místy znevýhodňuje postavení v hloubi jeviště, kdy je někdy překryta hlasem sboru na okrajích předscény. Jiří Samek se dokázal za několik dnů obdivuhodně přejít od hrdinného Jana Sladkého Koziny z plzeňské premiéry Kovařovicových Psohlavců k Panu Josefovi, majiteli kolotoče. Z dětských představitelů zaujal temperamentní a bezprostřední výkon Angeliky Broučkové, zvládající svoje výstupy bez jakéhokoliv přehánění. Obsazení starších zpěvaček do chlapeckých rolí považuji za nevhodné, jak z hlediska vizuality, tak minimální přesvědčivosti. Inscenaci výrazně zkvalitňuje pantomimický výkon Radima Vizváryho v roli Snílka, který dodává alespoň závěru díla kýženou poetičnost a hravost. Ostatně i další taneční a akrobatické výkony (Anton Eliaš, Matěj Petrák ad.) dávají inscenaci zábavný rozměr a celkový tradicionalistický dojem vylehčují. Dále je třeba vyzvednout výkony i atmosféru, kterou dodávají inscenaci, menší i větší členové Kühnova dětského sboru.
Inscenace Kolotoče v pražském Národním divadle je zcela určitě splaceným dluhem, když přihlédneme k peripetiím, které uvádění díla (mimo jiné také v roce 1948 nařčeného z formalistických tendencí!) provázely. Národní divadlo dlouhodobě věnuje zájem vybraným, ne často hraným titulům pro děti a mladistvé (např. Britten: Noemova potopa, Hindemith: Loutkáček ad.). Přesto se stále nedaří nalézt titul, který by v repertoáru pro dětského diváka přetrvával. Úspěch Čarokraje bude velmi těžko překonat. Ač se by zdálo, že Kolotoč je ideální titul pro Laternu magiku, dílo bylo nastudováno v historické budově. Spolehlivá, ale krotká a nevýbojná inscenace Kolotoče je pak spíše inscenačním ohlédnutím do minulosti než představením pro neklidnou současnost pro generace odchovávané fantasy literaturou, počítačově animovaným filmem, a hlavně střihem i rytmem počítačových her.
Václav Trojan: Kolotoč, Národní divadlo Praha, psáno z premiéry 23. dubna 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.