Na rozdíl od Její pastorkyně, Káti Kabanové či Věci Makropulos se Výlety pana Broučka od Leoše Janáčka na zahraničních scénách neobjevují vlastně téměř vůbec. Důvod spočívá jak v samotné tematice díla, tak i v téměř neřešitelném úkolu jeho překladu. Zatímco výše zmíněné opery pracují s obecně srozumitelnými, univerzálně sdělnými tématy, Broučkovy výlety – zejména ten do husitské Prahy – jsou pevně zakotveny v českém historickém a kulturním kontextu. Právě tato velmi silná vazba na národní tradici je pro zahraniční publikum bez hlubších předchozích znalostí jen stěží pochopitelná. O to zajímavější proto bylo sledovat, jak se Výlety pana Broučka v malém divadle v saském Görlitzu, kde měla inscenace premiéru v sobotu 28. března tohoto roku, pokoušejí tuto „kvadraturu kruhu“ vyřešit.
Inscenace byla uvedena v německém překladu libreta Roberta Brocka, který revidovaly a doplnily Ute Becker a Alena Wagnerová. Právě tato nová textová verze se však ukázala být Achillovou patou celé produkce. Nová úprava Brockova textu zřejmě vycházela ze snahy vytvořit překlad, který bude v němčině působit logicky a zároveň bude zpěvný. Řečeno na rovinu: přeložit tuto operu z češtiny do němčiny tak, aby se přitom zachovala Janáčkova komponovaná vokální i řečová melodika, je téměř nemožné. Obecně totiž platí, že věta v češtině je zhruba o třetinu kratší než v němčině. Důvodů je mnoho – například absence členů, kratší slova a další faktory, jejichž podrobný rozbor by přesahoval rámec této recenze. Při překladu je proto nutné dělat řadu kompromisů, aby bylo možné alespoň zčásti zachovat komponovanou vokální linii a zároveň přenést význam textu. U tohoto díla je to však prakticky neřešitelný úkol.
Při překládání by proto nebylo vhodné lpět rigidně na původním textu, ale spíše hledat jiná jazyková řešení, která by se významu přiblížila, aby v němčině nepůsobila křečovitě, zněla přirozeně a zároveň respektovala Janáčkovu melodiku a rytmus řeči. K tomu přistupuje ještě skutečnost, že libreto je psáno hovorovou češtinou a v obrazu z 15. století je užita stylizace dobového jazyka. To vše skloubit se této překladové verzi nepodařilo – a zřejmě se to nepodaří žádné. Volnější překlad s většími obsahovými kompromisy by byl pravděpodobně plynulejší. V Görlitzu však zůstalo vše na půli cesty. Německý text působil kostrbatě, a navíc byl přeložen tak, že často nebylo možné zachovat původní české akcenty Janáčkovy vokální linie. Jinými slovy: nepřízvučné slabiky často padaly na přízvučné doby a naopak.
Mnozí zahraniční pěvci, kteří německý jazyk rovněž neovládali dokonale, zpívali o premiéře tento jazykový „guláš“ navíc s výrazným přízvukem. Pro konverzační operu, jakou Brouček je, je to fatální. Celek působil těžkopádně, s nesprávnou akcentací, neidiomaticky a pak především zcela postrádal humor. Zahraniční interpreti navíc nedokázali ani takto již kostrbaté německé texty podat přirozeně a soustředili se spíše na jejich fonetickou reprodukci. Výsledkem byl zpěv bez legata, bez švihu a bez samozřejmosti výrazu. Nabízí se proto otázka: komu to vlastně slouží? Německý divák si nad tímto překladem může jen zoufat – zůstává zmatený a rozumí jen málo, natož souvislostem. Při uvedení v češtině by však německé publikum rovněž nerozumělo a bylo by odkázáno na rychle ubíhající titulky. A pro zahraniční pěvce je nastudování této opery v češtině prakticky nemožné, neboť rychlé, úderné texty vyžadují buď rodilé mluvčí, nebo špičkové specialisty. Proto se nutně nabízí otázka: proč se divadlo v Görlitzu do takového projektu vůbec pouští?
Také hudební stránka byla výrazně poznamenána neobvyklým umístěním orchestru. Ten byl situován v zadní části jeviště a zakryt silnou, neviditelnou oponou. Orchestrální zvuk se tak nemohl přirozeně šířit do hlediště a byl přenášen pomocí ozvučení. Výsledkem byla jakási „reprodukovaná“ orchestrální hudba, jakou známe spíše z baletních večerů. Ve spojení s živým, neozvučeným zpěvem vznikl zvukově nevyvážený celek, který narušoval přirozenou rovnováhu mezi orchestrem a pěvci. Navíc samotné ozvučení působilo mechanicky a bez barevnosti – z mého místa zněl orchestr spíše jako rozhlasový přijímač naladěný na střední vlny, který někdo ponechal hrát v sousední místnosti.
Režisér Bernhard F. Loges zvolil spolu se scénografem Florianem Ettim minimalistické řešení s jednoduchou výpravou: hospodský stůl, několik židlí a sud. Zadní opona, oddělující orchestr od jeviště, sloužila jako projekční plocha pro videoanimace, jejichž futuristická estetika působila jako nesrozumitelný a zbytečný vizuální balast, který nijak nepřispíval k orientaci v ději. Inscenačnímu týmu se nicméně podařilo poměrně přesvědčivě rozehrát vztahy mezi postavami na předscéně, i když bez výraznější práce s paralelností trojrolí (Málinka, Etherea, Kunka – Mazal, Blankytný, Petřík – Würfl, Čaroskvoucí, Konšel atd.).
Z pěveckého obsazení vyčnívaly alespoň dva výkony nad běžný standard souboru. Peter Marsh v titulní roli zaujal výbornou hlasovou formou i hereckou proměnlivostí, díky nimž postavě vtiskl živost, humor a charakter. Jako jeden z mála působil jeho německý projev svěže a idiomaticky. Sopranistka Shoushik Barsoumian v trojroli Málinky, Etherey a Kunky zaujala nejen výrazovým nasazením, ale i kvalitní dikcí, teplým lyrickým tónem a kultivovaným legatem – vlastnostmi, které u většiny ostatních účinkujících citelně chyběly. Navíc přesvědčila přirozeným jevištním instinktem a osobním šarmem.
Jako velkého milovníka této Janáčkovy opery, kterou jsem viděl mnohokrát v Česku a slyšel v řadě nahrávek, mě však tento večer zanechal spíše bezradným.
Leoš Janáček: Výlety pana Broučka, Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz-Zittau, psáno z premiéry 27. března 2026.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.