Úplný závěr sezóny 2023/2024 v Deutsche Oper Berlin patřil sérii představení TRISTAN A ISOLDA Richarda Wagnera. Inscenace uznávaného režiséra Grahama Vicka měla svoji premiéru už v roce 2011 a Peterem Seiffertem a Petrou Mariou Schnitzer v hlavních rolích, dílo hudebně připravil Donald Runnicles. Od premiéry se v obsazení vystřídala řada osvědčených wagnerovských interpretů, o navštívené repríze 13. července 2024 zpívali pod taktovkou Juraje Valčuhy hlavní role Ricarda Merbeth a Michael Weinius,
Slovenský dirigent Juraj Valčuha je světově uznávaným interpretem širokého uměleckého záběru, který se umí skvělým způsobem postavit k italskému repertoáru, stejně tak jako k Janáčkovi či Wagnerovi. Pod jeho vedením hrál Orchestr Deutsche Oper Berlin velmi plasticky, s plnou dynamikou a nádherně vypracovanými přechody. Klidný a soustředěný Valčuha výtečným způsobem vedl i zpěváky, nechal je „vyzpívat“ dlouhé fráze a ponořit se do výsostné intepretace německého textu. Opulentní hudební zážitek, který přinesl dirigent s Orchestrem DOB, patřil k tomu nejlepšímu, co bylo o červencovém večeru v Německé opeře Berlín vidět a slyšet.
Německá sopranistka Ricarda Merbeth se soustředěnou pílí v zenitu své bohaté kariéry propracovala z mladodramatických úloh, které po dlouhá léta plnily její umělecký kalendář, až k těm nejzávažnějším úlohám německého vysokodramatického oboru. Dnes patří k hrstce těch, kteří na největších světových jevištích provádí Brünnhildu, Kundry, Elektru, Salome, Barvířku nebo Isoldu, ve které ji mělo možnost zažít i jednou pražské publikum 25. března letošního roku v Dvořákově síni Rudolfina v koncertním provedení druhého jednání Wagnerova hudebního dramatu. Její umění se vyznačuje dokonalou prací s textem, její precizní výslovnost je vždy ve službách výrazu, prostřednictvím kterého sděluje divákovi obsah zpívaného slova. Některým posluchačům může vadit určité vibrato při jejím zpěvu, pro mě osobně není nijak nepříjemné, protože navíc dodává každé roli neopakovatelný dramatický náboj. Pěveckým partnerem Merbeth byl švédský dramatický tenor Michael Weinius, který bohužel zaujal o poznání méně. Vrcholně obtížná role Tristana a její délka mu činila nepřeslechnutelné potíže především ve vyšší poloze; takže jeho „interpretace“ se smrskla na hlasité (pěvecké) utrpení a neinspirativní hereckou akci, v rámci které Weinius (navíc trpící vysokou nadváhou) se sotva pohyboval. Celkově působil velmi chabým dojmem, který se ani v nejmenším nemohl srovnávat s pěvecky a interpretačně výborně odvedenou prací Merbeth. Brangäne vytvořtila Annika Schlicht s pěkným mezzosopránem pozoruhodné barvy, který ovšem po jisté době začal nudit, protože intepretace pěvkyně působila trochu fádně a chyběla jí větší dávka výrazu, který by její zpěv činil více vzrušujícím. Velký výkon, souměřitelný s mistrovstvím Merbeth podal Leonardo Lee (Kurwenal), který oslnil nádherným dramatickým barytonem, skvělou intepretací i výtečnou výslovností. Častý host na prknech Německé opery Berlín basista Albert Pesendorfer sice zodpovědně vytvořil part Krále Markeho, ale intenzita jeho projevu nebyla souměřitelná s „hvězdným“ podáním této role plným bolesti a vnitřního nářku, jak jej třeba známe od René Papeho nebo Georga Zeppenfelda. V menších rolích se velmi dobře a na vysoké úrovni uplatnili rovněž Jörg Schörner (Melot), Clemens Bieber (Pastýř), Kieran Carrel (Mladý námořník) či Byung Gil Kim (kormidelník).
Ještě pár slov k režii Grahama Vicka z roku 2011, která se stylovými menhiry a několika vymyšlenými statistickými rolemi měla patrně zdůraznit archaické prvky v současnosti. Inscenaci jsem viděl již podruhé (poprvé v roce 2016) a stále jsem měl problémy dešifrovat nejrůznější symboly na jevišti. Nabízí se možnost výkladu scénického pojetí jako explicitního pohledu na vývoj mileneckého z pohledu Tristana, ovšem takové ideové pojetí pak vážně pokulhává v posledních cca patnácti minutách představení, kdy z Tristana odejde život (Tristan zcela odchází z jeviště) a přesto se k němu (vlastně do vzduchoprázdna) a hlavně proti smyslu textu obrací Isolda a Král Marke. Některé symboly představení mohou připomínat určité režijní postupy Jiřího Heřmana (použité například v jeho Madama Butterfly) ve stylu „tohle se už stalo, toto se děje právě teď a toto se stane až za nějakou dobu“, nicméně srozumitelnost metafor a symbolů je ve Vickově inscenaci sporadická a daleko za hranicí vnímavosti i velmi pozorného a soustředěného diváka. Naštěstí velký hudební zážitek večera, o který se postaral především Orchestr Německé opery v Berlíně, dirigent Juraj Valčuha a jedinečná Isolda Ricardy Merbeth, to nenarušilo.
V hracím plánu Deutsche Oper Berlin se v příští sezóně 2024/2025 se objeví TRISTAN celkem 4x, přičemž první představení v říjnu a listopadu 2024 proběhnou pod vedením talentovaného českého dirigenta Petra Popelky; Isoldu opět vytvoří Ricarda Merbeth, jejím Tristanem bude tentokrát Clay Hilley.
Richard Wagner: Tristan und Isolde, Deutsche Oper Berlín, premiéra 13.3.2011, psáno z reprízy 13. července 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.