Netradičně „tradiční“ inscenaci předposlední opery Bedřicha Smetany TAJEMSTVÍ uvedlo minulý týden v premiéře pražské Národní divadlo. Inscenační tým včele s režisérem Ondřejem Havelkou ve snaze překonat jistou naivitu libreta Elišky Krásnohorské se rozhodl pojmout komickou zpěvohru tak, jak asi mohla vypadat v době své vzniku, tj. v roku 1878, když byla poprvé uvedena v Novém českém divadle v režii E. Chvalovského. Hudebně dílo nastudoval se souborem Opery ND Praha její hudební ředitel Robert Jindra. Nový projekt je součástí roku české hudby.
NOVÁ HAVELKOVA INSCENACE
Inscenovat hudebně krásnou operu s problematickým libretem jako „divadlo na divadle“ není v divadelní praxi ničím novým a jen jen záležitostí režisérské erudice a vkusu, jak kvalitně se tohoto úkolu zhostí. Jestliže v poslední inscenaci Prodané nevěsty režisérky Alice Nellis si soubor Opery ND Praha hraje „jak“ v dnešních dobách studuje nejpopulárnější Smetanův opus, Havelka TAJEMSTVÍ současnému divákovi přibližuje tím, že jej posune ještě hlouběji do minulosti, tj. do období jeho vzniku. Národní prostotu příběhu tak podtrhují (ne zas tak zastaralá) ilustrativní operní gesta a přehrávání, to vše v malebné výpravné scéně Martina Černého a barvitých kostýmech Barbory Malenínské. S principem takto zvolené nadsázky inscenace vystačí po dobu prvního jednání, pak bohužel opakované postupy vnímavého diváka už nudí a nepřinášejí nic nového. Nutno podotknout, že k velkým hudebním scénám a áriím přistupuje inscenační tým s úctou a působivou emotivností, ale kýženého rozuzlení komedie nejen podle Krásnohorské, ale i podle tvůrců, od kterých by se dalo očekávat jisté vyústění jeho inscenačního klíče, se divák nedočká. Pokud tedy tímto rozřešením nemá být kýčovité postavení dramaturga ND Beno Blachuta ml. na piedestal jako Bedřicha Smetany po boku rozpačitě vzhlížející představitelky Elišky Krásnohorské. Je záležitostí diváckého vkusu jak „naivizující“ inscenaci přijme, nicméně náročného diváka místy až „košilatý“ Havelkův humor na hranici nevkusu může urážet.
HUDEBNÍ PROVEDENÍ A INTERPRETI
To, co se pražskému Tajemství beze zbytku povedlo, bylo hudební nastudování a premiérové provedení dirigentem Robertem Jindrou. Z jeho interpretace je znát jeho znalost stylu, cit pro látku, radost ze hry a potěšení z možnosti vložit do smetanovské partitury něco osobitě svého. O premiéře 24. května 2024 hrál Orchestr Národního divadla opravdu výtečně, výborná byla po všech stránkách i souhra mezi dirigentem, orchestrem a účinkujícími.
V klíčových rolích znesvářených venkovských furiantů se představil František Zahradníček jako Malina, který opět potvrdil své neobyčejné charakterizační schopnosti. Zaujal vřelostí a výrazovostí svého přednesu i malebnou zvučností svého hlasu. Adam Plachetka se jako Kalina cítí jako ryba ve vodě v hereckém přehrávání, svůj mohutný sytý baryton zvládá technicky velmi dobře, ale zní poněkud jednotvárně a méně diferencovaně, což je zřejmě dáno tím, že do vyšší barytonové polohy přešel z původně hlubšího basu. Navíc jeho pěvecká interpretace postrádá nezbytnou lahodnost a vroucnost. Alešovi Brisceinovi vyšel velmi krásně lyrický Vít; přestože pěvec se v současnosti už převážně zaměřuje na dramatičtější partie, jeho „výlet“ do lyrického oboru potvrdil jeho vynikající techniku včetně působivého vroucího legata a tentokrát i příkladné srozumitelnosti. Jan Martiník především v druhé části večera zaujal jako Bonifác, jeho měkce znějící laskavý bas výtečně pasoval k charakteru jeho postavy, až se pozorný posluchač musel divit, proč nakonec pana Róza nakonec dala přednost Kalinovi před ním. Martin Šrejma prokázal obdivuhodné interpretační umění a okouzlujícím způsobem si podmanil svého Skřivánka i diváky. Jiří Hájek (Mistr zednický) tentokrát neměl tolik příležitostí předvést krásnou barvu svého barytonu, ale i menší úlohy se zhostil velmi dobře. Pro Janu Sibera je Blaženka ideální rolí v této fázi jejího pěveckého růstu, její soprán již disponuje kvalitní střední polohou, přitom si zachovává krásné svítivé výšky a především omamnou lahodnost tónu, která této smetanovské postavě mimořádně sluší. Jana Kurucová (Panna Róza) má tvárný mezzosoprán, kterému vyhovují spíše výše položená místa partu, hloubky zatím nejsou tak ideálně znělé. Kurucové Róza je netradičně až příliš akčně „rozpohybovaná“, nicméně jí chybí větší dávka důstojnosti (možná i trpkosti) a lidské zralosti, aby tak tvořila přirozený protiklad Blaženčinu mladí a naivitě. V dalších rolích se v inscenaci výborně uplatnili i Tamara Morozová (Hospodská), Daniel Matoušek (Jirka), Miloš Horák (Duch frátera Barnabáše) a další.
Velký výkon jsme slyšeli o premiéře od Sboru Národního divadla pod vedením Lukáše Kozubíka, které se vyznačoval kompaktností a barevností zvuku, který ideální způsobem doplnil zejména hudební zážitek premiérového večera.
Bedřich Smetana: Tajemství, Národní divadlo Praha, psáno z premiéry 24. května 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.