Popularita operních zpracování osudů britských panovníků byla především v období tzv. belcanta v 19. století. Z celého množství děl z této doby se do dnešních dnů zachovala stále hojně uváděná tzv. tudorovská trilogie Gaetana Donizettiho Anna Bolena, Maria Stuarda a Roberto Devereux. Tyto opery jsou buď provozovány samostatně, nebo jsou začleněny do dramaturgických cyklů, jak tomu bylo například v Národním divadle moravskoslezském v letech 2013-2014. Zatímco postava legendární britské panovnice Alžběty I. hned vystupuje v celé řadě titulů Donizettiho (Elisabetta al castello di Kenilworth, Maria Stuarda a Roberto Devereux), Rossiniho (Elisabetta, regina d’Inghilterra), ale i v operách 20. století (Brittenova Gloriana složená u příležitosti korunovace Alžběty II.), pohnuté životní peripetie její sestřenice, skotské královny Marie Stuartovny, inspirovaly skladatele v menší míře, a to především již zmíněnou operou G. Donizettiho Maria Stuarda, která v romantickém stylu zachycuje poslední měsíce Mariina života před její popravou.
NOVÁ STUARTOVNA BEZ ROMANTICKÉHO HÁVU
Zcela nový pohled na Marii přináší kompozice britské skladatelky They Musgrave (nar. 1928) s názvem Mary, Queen of Scots (Marie, skotská královna), která byla komponována na objednávku King´s Theatre v Edinburgu, kde měla svoji světovou premiéru 6. září 1977. Od svého první uvedení se Mary hrála v několika produkcích na britské půdě, v Americe se objevila poměrně záhy (1978) ve Virgin Opera, byla hrána také v New York City Opera a v San Franciscu. V Německu byla kompozice představena nejdříve ve Stuttgartu v květnu 1980 v rámci pohostinského představení Scottish Opera a později byla řádně nastudována v operním souborem v Bielefeldu (1984). Nyní s novou produkcí přichází Lipská opera (Oper Leipzig), kde Mary, Queen of Scots měla v originálním znění svoji premiéru v závěru loňského roku.
Libreto k opeře vytvořila sama skladatelka podle u nás neznámé divadelní hry peruánské dramatičky Amalie Elguery Moray. Na rozdíl od Schillerova dramatu (Marie Stuartovna), které se stalo předobrazem Donizettiho opusu, se libreto zaměřuje na mladší období Mariina života, tj. od roku 1561, kdy se Marie jako ovdovělá královna Francie vrací do své Skotska, aby se zde převzala korunu, až do roku 1568, kdy štvána intrikami a strachem o život svůj a svého syna, je nucena utéct do Anglie. Největší pozornost je věnována problémovým vztahům Marie s jejím nevlastním bratrem Jamesem Stewartem, hrabětem z Moray; jejím později zavražděným manželem Lordem Darnleym; a jejím svůdcem, hrabětem Bothwellem. Libreto poměrně volně zachází s některými historickými skutečnostmi: např: postava Lorda Gordona je fiktivní, i když částečně založená na Lordu Huntlym. Skutečný hrabě z Moray byl zavražděn o dva roky později, než se děje v opeře. Další postava v opeře, kardinál Beaton, byl již mrtvý před začátkem děje opery v roce 1561. Což však nic neubírá na vysoké literární hodnotě libreta They Musgrave, které na rozdíl od Schillera a Andrey Maffeie (Donizettiho libretista – pozn.) zpracovává Mariin příběh bez obvyklého romantického balastu 19. století velmi otevřeným až syrovým způsobem a tím dosahuje výrazného dramatického tahu.
Hudba skladatelky They Musgrave vychází z nejlepších tradic britské hudby; opírá se vůdčí styl anglické opery 20. století určený Benjaminem Brittenem, ale výrazným způsobem čerpá z moderních atonálních postupů, které známe např. ze Zimmermannových Vojáků (Die Soldaten, 1964) nebo z Ligetiho La Grand Macabre (1977). Tradiční orchestr je silně posílen o sekci bicích a dechových nástrojů, které dominantním způsobem posiluje dramatickou údernost orchestru. Náročné zpěvní party jsou vedeny spíše v parlandovém stylu a vyžadují precizní anglickou dikci zaměřenou na význam každého slova, titulní hrdinka má ovšem i několik míst, které se blíží svojí formou árii či monologu.
VYNIKAJÍCÍ LIPSKÁ INSCENACE
Lipskou produkci Mary, Queen of Scots lze bezesporu považovat za mimořádný počin špičkové hudební i scénické kvality, souměřitelný s těmi nejlepšími představeními, které na evropských jevištích můžeme vidět. Režisérka Llaria Lanzino našla pro scénickou podobu Mariina dramatu ideální klíč, kterým podtrhuje nadčasovost tématu a dodává inscenaci dechberoucí dramatický tah. Už samotná scéna Dirka Beckera, které vévodí královský trůn v horní části jeviště jako symbol moci a cíl snažení, vzbudí divákovu pozornost různorodostí nejrůznějších plošin, stolů a praktikáblů jakoby naházených na cestě k trůnu, aby po nich účinkující vzhůru s většími či menšími obtížemi stoupali či lezli nebo naopak padali dolů jako ti, kteří zradili nebo se stali neoblíbenými či nepohodlnými královské koruně. Zcela samostatná studie by se dala napsat o kostýmech Anette Braun, záměrně předělaných z tzv. fundusu. Až na pár výjimek zcela abstrahují historismus 16. století a zdůrazňují univerzálnost Mariina konfliktu. Hlavní postavy mají sofistikovaně propracované kostýmy, u nichž převažuje černá barva. Mužští představitelé mají kilty a vždy nějaký další výtvarný prvek dokresluje jejich charakter, který zároveň umožňuje, aby je divák mohl snadno rozlišit, protože s výjimkou Darnleya mají všichni speciální bílé masky, jež zároveň zvýrazňují oči. I Mariin vývoj v čase je skvěle doprovázen volbou funkčních kostýmů: přichází do Skotska jako naivní baťůžkářka a její oblečení se postupně mění od dámského, přes královský hermelín až k obrazu válčícího muže – vojáka, který tvrdě čelí nástrahám osudu. Inscenační tým v dokonalé jednotě všech složek (scéna, kostýmy, světla, herecká interakce) přináší na jeviště strhující drama, které beze zbytku diváka vtáhne do děje, nutí ho přemýšlet a současně velmi účinně působí na jeho emoce.
Recenzované představení v neděli 11. února letošního roku řídil dirigent Matthias Foremny. Za precizním a dechberoucím výkonem Gewandhausorchestru stálo pečlivé hudební nastudování nelehké partitury. Foremny dokázal jedinečným způsobem vygradovat každé ze tří jednání, zpěváci od něj získali prostor, aby anglický text mohli skutečně interpretovat a dodat svému zpěvu optimální výraz.
SÓLISTÉ
V titulní roli Marie se představila mezinárodně uznávaná sopranistka Nicole Chevalier. Bývalou sólistku Komické opery Berlín lze označit za dokonalou zpívající herečku, která nejen mistrovským způsobem zvládá náročný pěvecký part, ale současně každým svým pohybem a gestem formuje mnohovrstevnatý charakter hlavní hrdinky. Hlasově velmi náročná role svojí exponovaností souměřitelná s Reimannovu Medeou nebo Zimmermannovou Marií (zmínění Die Soldaten) působí v jejím podání plným výrazu a přitom legata vždy velmi uvolněně, jakoby ji umělkyně vytvářela téměř bez námahy. Franz Xaver Schlecht vytvořil velmi účinnými hlasovými prostředky umocněnými výbornou intepretací textu ostře řezaný profil Jamese Stewarta, Mariina nevlastního bratra, tenorista Rupert Charlesworth pěvecky i herecky zaujal jako Lord Darnely, Sejong Chang zapůsobil především krásným legatem jako David Riccio. Sven Hjörleifsson byl představitelsky výborným Bothwellem, jen jeho angličtina nebyla plynulá a bez přízvuku jako u ostatních účinkujících. Randall Jakobsh jako kardinál Beaton nepodal úplně vyrovnaný pěvecký výkon, nicméně nutno zdůraznit, že všechny pěvecké výkony měly vysoký umělecký standard a současně interpreti svým hereckým mistrovstvím jednoznačně přispěli k výjimečnému uměleckému zážitku.
Lipská Marie je představením, které nastavuje nová měřítka hudebního dramatu – zážitek z něj nosíte ještě dlouho v sobě po závěrečné oponě.
Thea Musgrave: Mary, Queen of Scots (Marie, skotská královna), Oper Leipzig, premiéra 16.prosince 2023, psáno z reprízy 11. února 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.