Druhý únorový víkend letošního roku přilákala Lipská opera domácí i zahraniční návštěvníky kombinací velkého romantického repertoáru se vzácně uváděným titulem 20. století, operou They Musgrave Marie, skotská královna.

TRISTAN A ISOLDA

Zavítat do německého divadla na některé z děl Richarda Wagnera je vždy zpestřením operní nabídky pro tuzemského diváka, zvláště když se jedná jedná o jeho vrcholná díla jako je Prsten Nibelungův či Tristan a Isolda, která se na českých jevištích objevují velmi sporadicky.

Současná inscenace Tristana a Isoldy měla svoji premiéru na lipské scéně v roce 2019. V čele nového hudebního provedení 10. února 2024 stál dirigent Christoph Gedschold, který dovedl vynikající Gewandhausorchester k velmi intenzivní hře, plné vzruchu a napětí. Zvláštností orchestru jsou temné, syté a tmavé tóny, které jedinečným způsobem podtrhují hloubku a tragiku příběhu. Jako většina špičkových orchestrálních těles má lipský orchestr Wagnera technicky a stylově zcela pod kůží a dokáže si užívat drobných nuancí, fines a nálad, které do interpretace přináší vždy nový dirigent. Vynikající Gedschold výborně vedl i zpěváky, dával jim maximální prostor pro interpretaci textu a nikdy je nekryl. Inscenace režiséra Enrica Lübbe a spolupracujícího režiséra Torstena Bußeho není z těch, které by zasáhly inovativností výpovědi či zcela novým pohledem na hudební drama nesmrtelné lásky. Lübbeho produkce je spíše konzervativní, dnes už tradičně vychází z Schoppenhausera a buddhismu, ale dílo nijakým způsobem neznásilňuje a nepřenáší do konkrétní reality definované prostorem a časem. Víceméně neměnná otáčivá scéna Étienna Plusse symbolicky naznačuje rozvrácenost světa; ještě v prvním aktu naznačuje určité stavební prvky Isoldiny kajuty a lodi ale pak postupně podněcuje diváka, aby se od prvků reprezentujících vnější realitu osvobodil a soustředil se spíše do nitra výpovědi hlavních postav. Ideový koncept kosmické propasti mimo prostor a čas, v kterém se milenecký pár ocitá, umocňuje dominantní rám jeviště Lipské opery, vytvořený z neónových trubek. Překročení rámu efektním a srozumitelným způsobem symbolizuje vstup Tristana a Isoldy do prostoru jejich absolutního splynutí, které ignoruje vnější překážky jejich reálného světa. Za vizuálně a emotivně nejsilnější momenty inscenace lze považovat závěrečnou scénu Isoldiny Smrti z lásky (Liebestod), kde stojící Tristan už v „novém“ světě rozkoše a lásky podává ruku Isoldě. Ta, stojící na prahu tohoto nového světa, překračuje neonový rám a následuje svého druha.

INTERPRETI

V lipské „Wiederaufnahme“ vystoupila v titulní ženské roli sopranistka Christiane Libor, která se za několik týdnů představí i v pražské Státní opeře, kde v jediném koncertním provedení Wagnerovy Valkýry pod vedením Kenta Nagana a Drážďanského festivalového orchestra & Concerto Köln vytvoří Brünnhildu. Libor nevládne mohutným dramatickým hlasem, ale předností její intepretace je bohatost výrazu, absolutně dokonalá práce s textem a hluboká emocionalita jejího projevu. Libor přešla do vysodramatického oboru z vysokého sopránu, takže jí nečiní sebemenší potíže občasná vysoká poloha partu. Úplně bez problémů však není její střední poloha, která není zcela vyrovnaná a pěvkyně zápasí občas i s její znělostí, s kterou si ovšem jako zralá a inteligentní umělkyně alespoň zčásti umí poradit precizní německou dikcí. Švédský tenorista Daniel Frank je českému publiku známý z nastudování Wagnera Tannhaüsera z roku 2014. Od svého pražského vystoupení však Frankův projev doznal výrazného posunu především směrem k zdokonalení interpretace textu. Frankův Tristan se už nyní řadí k nejlepším současným představitelům této veleobtížné role. Tenorista si umí roli správně rozvrhnout, aby jeho výkon kulminoval v těžkém třetím aktu; podobně jako u  Libor jeho hlas není bombasticky průrazný, ale technicky velmi jistý a tvárný ve výrazu a schopnosti podat inteligentní a vysoce emotivní výkon.

Lipskou Brangänou byla Ulrike Schneider, jejíž prezentace nebyla tak oslnivá jako ta u obou hlavních představitelů, ale její účinkování mělo stále vysoký umělecký standard. Králem Markem byl Egils Silins, který ve svém dlouhém monologu upoutal krásou svého basu a přednesem bohatým na legato; přece však jen jej od vzorové interpretace Krále Markeho, jak ji třeba dnes známe např. od R. Papeho nebo G. Groissböcka, dělí právě nedostatek výrazu, který by nám jinak dal nahlédnout do hloubi Markovy duše a bolesti, kterou mu Tristanova zrada způsobila. Výtečným Kurwenalem byl Mathias Hausmann, který upoutal pozornost silou výrazu při interpretaci textu a elegancí svého barytonu. Ve vedlejších rolích se velmi dobře uplatnili Francesco Lorenz (Pastýř), Markus Auerbach (Námořník) a Sven Hjörleifsson (Mladý námořník). Dmitri Vargina (Melot) byl jedinou výjimkou z účinkujících, kteří jinak předvedli vzorové kreace.

Na závěr bych se rád zmínil o jednom velice působivém momentu představení. Ve třetím jednání opery, během Tristanova čekání, sehrává velkou sólovou úlohu v orchestru anglický roh. Inscenátoři nekonvenčně přivedli na jeviště vynikající hráčku na tento nástroj, Amandu Taurinu. Ta během soustředěného provedení svého partu procházela scénou vedle ležícího Tristana. Její perfektní interpretace nejenom demonstrovala vysoký technický um, ale i hluboký soucit s Tristanovým osudem, což umocňovala i mimikou svého těla.

Richard Wagner: Tristan a Isolde, Oper Leipzig, psáno z reprízy 10. února 2024

Závěrečná děkovačka