Třiašedesátiletý německý skladatel Detlev Glanert před několika dny představil v drážďanské Semperoper světovou premiéru svého 14. jevištního díla s názvem Židovka z Toleda (Die Jüdin von Toledo). Opera byla zkomponována na zakázku drážďanské opery na libreto Hanse-Ulricha Treichela a její inscenační podoba byla svěřena významnému režisérovi Robertu Carsenovi, který touto inscenací na saské scéně debutoval.
Námět opery bude podle svého názvu našim čtenářům možná asociovat slavný román Liona Feuchtwangera stejného názvu, avšak Glanertovo zpracování není hudebním přepracováním tohoto díla. Glanert a Treichel především vycházeli ze stejnojmenného dramatu Rakušana Franze Grillparzera, ovšem „sehr frei nach Franz Grillparzer“ (velmi volně podle Grillparzera). Ani Grillparzerovo drama není původní, to čerpalo ze staré španělské legendy o milostném poměru krále Alfonse VIII. s židovskou dívkou Rahel, kterou mj. zpracoval i slavný španělský spisovatel a dramatik Lope de Vega ve své hře Las paces de los reyes y judía de Toledo (Usmíření královského páru a židovka z Toleda;1610-12). Libreto nové opery se soustřeďuje jen na několik hlavních postav původních činoherních dramat; prameny se také rozcházejí v tom, jak dlouho trvala královská aféra – u Grillparzera je to sedm dní, u Lope de Vegy sedm let, v Treichelově libretu je to sedm měsíců.
DĚJ OPERY VE ZKRATCE
I přes výslovný zákaz se mladá židovka Rahel vydává přes zeď do královských zahrad v Toledu. Král Alfonso VIII. opustil hostinu, protože už má dost dvorního ceremoniálu, neustálých řečí o válce a nadcházející bitvě s Maury. Když narazí na Rahel v zahradě, okamžitě je ohromen její krásou a pozve ji, aby ho kdykoli navštívila v jeho venkovské usedlosti. Milostný poměr krále a Rahel se naplno rozjede, krále zajímá jenom Rahel, státnické záležitosti odkládá, a to neunikne pozornosti královny Eleonory a členů státní rady. Eleonora, pobouřená nečinností svého chotě svolá státní radu a vyhlásí výjimečný stav, protože král se nestará o svoji říši a křehké příměří mezi španělskou korunou a Maury se povážlivě kýve. Současně královna označí Rahel za špionku Maurů. Shromáždění jednomyslně odsouhlasí, že král nemůže dále vykonávat svou funkci a místo něj by měla být vláda přenesena na panovnici. Alfonso vstupuje do jednací síně, rozpouští shromáždění a zůstává s Eleonorou sám. Dochází k hádce. Král nemá argumenty, které by ospravedlnily jeho zbabělé jednání, a nakonec ustupuje po masivních hrozbách královny. Odstupuje od Rahel a souhlasí s jejím zabitím. Stráže vtrhnou do králova venkovského sídla a královu milenku zavraždí. V katedrále se koná státní ceremonie v přítomnosti kardinála, Alfonse, Eleonory, jejich chorobomyslného syna a členů státní rady. Během této slavnostní události jsou zasvěcovány zbraně určené pro nadcházející válečný útok, který má brzy vypuknout.
INSCENACE
Režisér Robert Carsen se svým týmem zdůrazňuje nadčasovost temného tragického dramatu zcela v intencích Glanertovy kompozice a Treichelova libreta. Milostný příběh promítá do širších společenských souvislostí, ne nepodobným těm, které v současnosti prožíváme. Španělsko v době vlády skutečného Alfonsa VIII. bylo obdobím, kdy vedle sebe koexistovaly křesťanská, židovská a muslimská komunita, což přirozeně vyvolávalo rozbroje. Zatímco lehkomyslný a zbabělý král konflikty nechce řešit a spoléhá na to, že se „nějak“ podaří udržet v míru antagonistické směry, ambiciózní Eleonora je zástupkyně tvrdých opatření za cenu posílení své moci v katolickém Španělsku. Na chladně ponuré scéně (Robert Carsen a Luis F. Carvalho) s náznaky sloupoví převažuje černá a šedivá a dekorace se koncentruje jen na pár kousků víceúčelového nábytku. Koncept inscenace tak staví především na výrazně profilovaných hereckých výkonech a vzájemné interakci. Černá barva ovládá i kostýmy, jen čistotu naivní Rahel symbolizuje její světlé kostýmování; chvílemi až deprimující mise-en-scène (umocněná skvělou světlenou režií R. Carsena a Petera Van Praet) střídá v druhém jednání naopak barevné a vřelé prostředí králova venkovského sídla, kde se oba milenci oddávají lásce. Za mimořádně působivý lze považovat vizuální obraz králova utopického snu, ve kterém se v míru střetávají zástupci všech tří zmíněných náboženství. Carsenova inscenace byla důkladně připravena daleko předtím, než vypukl ozbrojený konflikt na Blízké východě – přesto nadčasovost režisérova přístupu doslova zamrazí diváky v závěrečné scéně, umocněné filmovými dotáčkami z válečného utrpení, děsivou aktuálností tématu.
GLANERTOVA HUDBA
Hudba Detleva Glanerta je velice přístupná současnému posluchači, obsahuje bohatou paletu post-romantických prvků, které mohou připomínat R. Strausse či F. Schrekera, ale především ohromí strhující výrazovostí a dramatičností; přísně dodržuje rytmus němčiny a volí i volnější tempa tam, kde je zapotřebí jasně a srozumitelně interpretovat text. Melodické motivy jsou zejména využity v pasážích zobrazujících milostné spojení krále a jeho milenky. Krátké lyrické momenty, ve kterých zaujme stříbřitý zvuk staré arabské loutny, známé jako UD, střídají drsné a dramatické plochy, které orchestr dotváří zdůrazněnou sekcí dechových a bicích nástrojů.
INTERPRETI
Pro premiérové nastudování Glanertovy opery angažovala drážďanská Semperoper umělce, kteří nejen že vynikajícím způsobem zvládli své náročné pěvecké party, ale současně se svým svrchovaným hereckým umem stali organickou součástí Carsenovy režie. Rahel vytvořila půvabná Heidi Stober s krásně vedeným jasným sopránem plným lesku, v roli její sestry Esther silně zapůsobila pěvecky výrazná Lilly Jørstad. Barytonista Christoph Pohl neobyčejně tvárným způsobem ztvárnil představitelsky rozporuplnou roli Alfonsa. Jeho hlavní spoluhráčkou byla skvělá Tanja Ariane Baumgartner, která v opeře zastává jednostranně negativní roli. Pěvkyně zkušeně pracuje s jazykem a textem, aby i čistě hlasovými prostředky vytvořila obludné monstrum plné tvrdosti, panovačnosti a nekompromisnosti. Mimo těchto hlavních postav na sebe ovšem výrazně upozornili i Markus Marquardt jako Marique a Aaron Pegram (Don Garceran).
Nejnovější opera Detleva Glanerta byla během reprízy dne 15. února velmi pozitivně přijata publikem, zejména pro svoji apelativnost a hlubokou emotivnost. Úspěch představení nutno přičíst pozoruhodné hudební kompozici a mistrovské režii Roberta Carsena, které společně s vynikajícími pěvci a orchestrem Staatskapelle Dresden pod příkladným vedením Jonathana Darlingtona představily Židovku z Toleda jako jeden z nejzajímavějších dosavadních operních opusů 21. století. Doufejme, že Glanertova kompozice vzbudí pozornost i dalších divadelních scén, včetně pražského Národního divadla, jehož repertoár prověřené operní tituly (nejen) 21. století téměř ignoruje.
Detlev Glanert: Židovka z Toleda (Die Jüdin von Toledo), Semperoper Dresden, světová premiéra 10. února 2024, psáno z reprízy 15. února 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.