Divadelní stávka může být i výhrou pro diváka

Stávka divadelního personálu je vždy nemilá záležitost a když jedete za operou do Stuttgartu 380 km a informaci o stávce se dozvíte na cestě, pak je to dvojnásob nepříjemné. První prosincový víkend letošního roku jsem plánoval ve Staatsoper Stuttgart navštívit dvě operní představení: Janáčkovu Její pastorkyni (v cizině tradičně uváděnou pod názvem Jenůfa) v obnovené starší inscenaci režiséra Calixta Bieita a novou produkci Die Frau ohne Schatten (Žena bez stínu) Richarda Strausse, která měla premiéru 29. října letošního roku.

Naštěstí díky pohotovosti a organizační dovednosti se vedení opery přesto podařilo oba večery uskutečnit – alespoň v koncertní verzi, to znamená, že při plném nasazení orchestru (hrajícího v orchestřišti) a se sólisty a sboristy zpívajícími na prázdném jevišti stuttgartské opery. V obou večerech se před symbolickým zvednutím opony sympatickým způsobem omluvil divákům intendant opery Viktor Schoner a poděkoval jim současně za jejich účast a jaký sympatický závdavek za „neúplný“ divadelní zážitek jim nabídl sklenku sektu servírovanou o přestávce. Vedení opery před představením 1. prosince dalo také krátký prostor zástupcům stávkujících.

JENŮFA

Představení začalo v tradičním „koncertním“ uspořádání: na jevišti byly v řadě připravené židle pro pěvce a stojánky s notami. Úvod večera patřil především půvabnému kulatému hlasu členky stuttgartské opery Esther Dierkes, jejíž dobře vedený mladodramatický soprán je pro Jenůfu přímo stvořený. Má krásnou světlou barvu, zářivé výšky i působivě klenuté legato. Její pastorkyňa se hraje ve Stuttgartu v češtině, kterou Dierkes zvládá obdivuhodně, jen citlivé ucho rodilého mluvčího občas zaregistruje trochu špatný přízvuk či nevyslovení samohlásky.  Až do příchodu Kostelničky pěvci spíše postávali a vzorně deklamovali český text bez hlubšího rozehrání vztahů. To se ovšem brzo mělo změnit: temperamentní a až živočišná Rosie Aldridge (Kostelnička) se rozhodně nespokojila s čistou „koncertní verzí“. Jako výrazná charismatická osobnost potřebovala ke svému výkonu jeviště. I když jí chyběla scéna a divadelní kostým, prožívala svůj part s maximálním nasazením a ke stejně intenzivní hře a herecké interakci strhla postupně i většinu představitelů hlavních rolí.  Aldridge má na Kostelničku ten správný věk, vlastní nosný dramatický mezzosoprán s dobrou výškou, až na pár nedokonalostí ve výslovnosti (především občasné polykání samohlásek) má velmi pěknou dikci a její zpěv respektuje rytmus české řeči, což u zahraničních zpěváků nebývá zvykem. Když sledujete Aldridge v během její hry a zpěvu nabitými koncentrací, napětím i výbuchy vášně, úplně zapomínáte, že na jevišti chybí scéna: nepotřebujete ji. Interpretka vám všechny nezbytné pocity přináší prostřednictvím svého expresivního výkonu a svého neutuchajícího osobního vyzařování. Velkým zážitkem bylo sledovat zpívajícího a hrajícího Matthiase Klinka (Laco). Tenoristu předcházela pověst vynikajícího pěvce především v rolích z německé jazykové oblasti, ve kterých na první místo staví interpretaci textu. I Klinkova čeština byla vskutku stoprocentní, s jasně zřetelnou (nicméně stále přirozenou) výslovností; navíc Klink na sebe strhával zaslouženou pozornost i hereckou pravdivostí a rozehráním vztahů i na koncertním pódiu. V jeho stínu se částečně octnul Elmar Gilbertsson (Števa) který si od role nechával trochu chladný odstup, ale jeho lyrický tenor měl příjemnou barvu, znělé a technicky dobře zvládnuté výšky a i jeho čeština byla jedna z nejlepších. Zkušená mezzosopranistka Helena Schneiderman byla spolehlivou Stařenkou Buryjovkou. U představitelů menších rolích byla kvalita české dikce už horší, nicméně svůj výkon všichni odvedli na vysoké profesionální úrovni. Ze zbývajícího obsazení stojí ještě za vyzdvihnutí Lucia Tumminelli (Karolka) s krásně vyrovnaným a znělým sopránem. Orchestr Státní opery Stuttgart řízený dirigentem Markem Letonjou hrál tzv. brněnskou verzi. Lentonja řídil orchestr uvolněně, velmi plasticky a v působivé dynamické šíři. Českému posluchači se mohla zdát interpretace partitury až příliš „zaoblená“, poněkud zbavená syrovosti a vyhroceností – ale to je věc vkusu, Staatsorchester Stuttgart hrál vysoce profesionálně a na nadstandardní úrovni.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa) Státní opera Stuttgart, 1.12.2023 – koncertní provedení opery

ŽENA BEZ STÍNU

Každá nová inscenace Straussovy „pohádky pro dospělé“ představuje pro operní soubor mobilizaci maximálních sil pro zvládnutí tohoto (vždy) jedinečného projektu. Před několika týdny jsem měl možnost vidět ve Vídeňské státní opeře představení obnovené inscenace z roku 2019, a tak se přirozeně nabízelo srovnání, i když jen po stránce pěvecké a orchestrální interpretace, neboť bohužel i Frau ohne Schatten se odehrála na jevišti Staatsoper Stuttgart v koncertní podobě. Na rozdíl od Vídně se ve Stuttgartu hraje Žena bez stínu s tradičními škrty, Vídeňská státní opera se může pyšnit unikátním zvukem Vídeňských filharmoniků, nicméně co se týče pěveckého obsazení: v tom bych dal jednoznačně přednost Stuttgartu.

Podobně jako v případě Kostelničky Rosie Aldridge byla pro mě největším magnetem představení Evelyn Herlitzius. Dlouholetá úspěšná Barvířka přijala (poprvé v roce 2019) novou výzvu a nastudovala neméně obtížný part Chůvy, který je přece jen o něco níže položený. Herlitzius je vskutku mefistofelskou Amme, která od prvního okamžiku ovládne prázdné jeviště: přitom si nelze nevzpomenout na slova Wielanda Wagnera: „Když mám na jevišti Astrid Varnay, nepotřebuji tam strom“. To samé lze říci o jevištní magii Herlitzius, je to rozená operní tragédka, která staví svůj výkon na dokonalé interpretaci textu: a mnohovrstevnatý jazyk Hofmannstahlova libreta jí k tomu tady poskytuje ojedinělé předpoklady. Herlitzius vybavuje svoji ďábelskou postavu unikátní řečí těla a hraje doslova každým mrknutím oka a každým záhybem svého těla. Průrazný a stále nosný dramatický soprán Herlitzius zvládne bez pěveckých obtíží i mezzosopránový part: má démonicky znělé hloubky (Er wird zu Stein) a stále jistou výšku (Übermächte sind im Spiel! Her zu mir!).

Role Barvířky představuje jednu z nejtěžších rolích světového sopránového repertoáru, vyžaduje robustní nízkou a střední polohu s „výlety“ do jasných sopránových výšek; předpokládá už velkou představitelskou zkušenost a nezbytnou hlasovou výdrž, zkráceně: Brünhilda a Kundry dohromady. Ve stuttgartské opeře se s touto rolí vynikajícím způsobem vyrovnala švédská sopranistka Iréne Theorin. Theorin nemá tak výjimečné herecké schopnosti jako její kolegyně Herlitzius, ale má všechny nezbytné pěvecké atributy, které představitelka Färberin musí mít. Její nosný dramatický hlas především exceloval v přetěžkém finále druhého jednání (Es gibt derer, die bleiben immer gelassen). Třetí velkou ženskou postavou Straussova a Hofmannstahlova hudebního dramatu je (vlastně titulní) Císařovna. Simone Schneider (Kaiserin) je zkušenou představitelkou mladodramatických postav, má úchvatnou hutnou barvu ve střední a nižší poloze, z které pak rozvíjí jisté omamně svítivé výšky až do vysokého D (scéna procitnutí v prvním jednání). Představitelsky působí Schneider (v improvizované herecké akci vlastně na koncertním jevišti) trochu zdrženlivě, nicméně melodram „Weh mir, mein Liebster starr...“ zvládla mistrovsky na úrovni velké činoherní tragédky. Krátkou, ale vysokou a neobyčejně vypjatou tenorovou roli Císaře výborně zpíval Benjamin Bruns v ideální kombinací romanticko-heroického stylu a neobyčejnou průrazností svého hlasu. Martin Gartner byl vzorovým Barvířem, jeho zvučný sytý baryton zaujal stejně jako jeho pečlivá interpretace textu. Navíc byl schopen vtisknout své postavě působivou dávku lidské vřelosti. Geisterbote (Posel duchů) byl přesvědčivě zazpíván Michaelem Naglem a hezký, technicky dokonalý pěvecký projev přednesla i Josefin Feiler (Strážce chrámového prahu).

Unikátní Straussovu operu, poprvé uvedenou v roce 1918 ve Vídni, ve Staatsoper Stuttgart hudebně připravil Generální hudební ředitel této opery Cornelius Meister, který také koncertní provedení 2. prosince 2023 řídil. Stočlenný operní orchestr okouzlil perfekcionismem, absolutní stylovostí a zasvěceností, stejně tak jako zvukovou kompaktností. Zvuk Sboru Státní opery (Staatsopernchor Stuttgart) a Dětského sboru Státní opery  (Kinderchor der Staatsoper Stuttgart ) zůstal tentokrát trochu tlumený, obě tělesa zpívala (dle aranžmá režijního zpracování díla) za scénou, nicméně velmi vyrovnaně a technicky jistě.

Moje počáteční zklamání z „částečného“ provedení obou oper ve Stuttgartu po skončení druhého večera nahradila vysoká míra spokojenosti s nadstandardním výkonem orchestru a pěveckých interpretů. I pouhé sledování pěvců na prázdném jevišti byl unikátní zážitek: ti tuto formu představení uchopili jako novou šanci a příležitost ponořit se do nitra svých postav způsobem zcela mimořádným. V případě Ženu bez stínu přece nepřijdou diváci koncertního provedení o komplexní vizuální úplně zkrátka: do konce letošního roku Staatsoper Stuttgart zpřístupní live-stream z této produkce na svých webových stánkách.

Richard Strauss: Die Frau ohne Schatten (Žena bez stínu), Státní opera Stuttgart, 2. prosince 2023, koncertní provedení