Národní divadlo v Praze připravilo pro mezinárodní hudební a kulturní projekt České republiky a Německa Musica non grata také program určený dětskému divákovi, resp. rodičům s dětmi. Takřka zapomenutý titul Paula Hindemitha Tuttifäntchen v českém překladu vstoupil v domácí premiéře na jeviště Stavovského divadla těsně před adventními svátky v hudebním nastudování Davida Švece a v režii Radima Vizváryho.
Původní hudebně-dramatické dílo Tuttifäntchen určené pro loutkové divadlo není příliš známé, jednak z důvodů spíše příležitostného vzniku, jednak pro hybridní formu díla a také hudebním charakterem opusu, který zároveň obsahuje i českou vánoční koledu Nesem Vám noviny v úvodu, v závěru pak mezinárodní koledu A deste fideles pastores a v průběhu zazní foxtrot nebo názvuky ragtimu. Dílo není operou v pravém slova smyslu, nese původní žánrové označení Weinachtsmärchen mit Gesang und Tanz (Vánoční pohádky se zpěvy a tanci) a formálně je vlastně činohrou s krátkými orchestrálními předehrami ke 3 aktům a 16 samostatnými hudebními čísly (11 písní, 1 duet, 2 melodramy, 1 pochod a dvě orchestrální čísla pro balet loutek a pro kašpárkové divadlo). Ve stavbě se uplatňuje konstrukce tradičního německého singspielu. Jde o dílo sedmadvacetiletého skladatele Paula Hindemitha (1895–1963) na počátku jeho mezinárodní kariéry. Nejde o jeho jediné dílo věnované dětem, pozdější díla Das Lehrstück a Wir bauen eine Stadt (Stavíme město) představují dobově průkopnická díla pro dětského posluchače (a také interpreta). P. Hindemith byl, ač to není příliš známo, nadšenec pro loutkové divadlo, a již ve letech I. světové války s bratrem Rudolfem vytvořili divadlo a nastudovali divadelní představení pro dcery frankfurtského mecenáše Ronnefeldta, který také podporoval Paulovo vzdělávání. Náctiletý Paul již tehdy doprovázel tuto domácí produkci drobnými vlastními skladbami. Eklektický hudební charakter zvláště překvapí, když srovnáme Hindemithův seznam provedených děl z tohoto období, kdy se skladatel na domácí a již i evropské scéně rychle etabloval již jako přední expresionistický tvůrce, a to především jevištních děl – opery Mörder, Hoffnung der Frauen (Vrah, naděje žen) na libreto malíře a básníka Oskara Kokoschky a poněkud subverzního pseudorientálního operního díla pro barmské loutky Das Nusch-nuschi (což je název mytologické obludy) podle stejnojmenné hry jednoho z protagonistů pražského německožidovského literárního okruhu Franze Bleie. Hindemith v této jednoaktovce použil četné parafráze slavných komponistů, a to jak Richarda Wagnera, Gustava Mahlera nebo Richarda Strausse. S dalším dílem – operou Sancta Susanna (na libreto expresionisty Augusta Stramma), které ale nebylo z časových důvodů dokončeno, měly tyto tři aktové opery tvořit triptych. První dvě díla byla uvedena roku 1921, Sancta Susanna pak v březnu 1922. Skladatel zkomponoval hudbu pro představení Tuttifäntchen na objednávku a text dvou divadelních umělkyň z Frankfurtu. Franziska Becker vytvořila již během války programy pro děti v soukromém Novém divadle a pak byla ředitelkou místní herecké školy, Hedwig Michel pak byla zaměstnankyní dramaturgického oddělení Městských divadel ve Frankfurtu. Dílo bylo prováděno spíše jen ojediněle po několika počátečních inscenacích s dlouhými intervaly mezi inscenacemi. Zdá se ale, že v německy mluvících zemích, ve kterých bylo dosud jen inscenováno, je určitý zájem o oživení. Hned tři (neoperní) scény ohlásily inscenace tohoto titulu na adventní čas roku 2023, Brandenburger Theater, divadelní soubor v Postupimi a soubor Concierte München v Mnichově.
Text nevyniká zvláštní původností ani výjimečnými básnickými kvalitami (ostatně výhrady vůči kvalitám textu byly i součástí dobových popremiérových kritik). Námět těží jak z motivů Collodiho Pinocchiových dobrodružství (prostředí řezbářské díly, obživlá a neposlušná loutka), tak z motivů pohádek Hanse Christiana Andersena (Statečný cínový vojáček a další) a také nesmírně dobově populární knihy ilustrátora a spisovatele Johnnyho Gruelleho Hadrová Ančka (motiv ztraceného srdce a výprava hraček). V bookletu jediné dosavadní nahrávky je také vyslovena domněnka, že text ještě přepracoval pro potřeby knižního vydání také Hindemitův nakladatel Ludwig Strecker Jr., autor několika libret s pohádkovými nebo lidovými náměty například pro Wernera Egka, Herrmanna Reutera a další německé skladatele. Jednoduchý příběh se odehrává v řezbářské dílně, kde obživne loutka pojmenovaná pro řezbáři Tuttifant zdrobnělinou Tuttifäntchen (slovní hříčka, kdy původní dobový význam der Fant byl výrostek nebo hejsek prošel významovou neutralizací na chlapec; ve spojení s italským tutti/všechno pak výsledek zní snad jako výlupek nade všechny). Nesnadného a nepříliš vděčného úkolu překladu a přebásnění se ujal kvalifikovaně Ondřej Hučín (též dramaturg inscenace). Za název jeho úpravy po konzultacích s kolegy zvolil jméno LouTkáček, kdy verzálka uprostřed by měla připomínat vahadlo pro loutky. Otázku, zda zvolený titul může být zaměnitelný za Čajkovského Louskáčka přenechám divákům a budoucnosti. O. Hučín vhodně předlohu zhutnil, výrazně zkrátil mluvené slovo, čímž dosáhl kompaktnosti představení (ale přesto, se někdy zdá, že by bylo možné i další krácení). Výsledný tvar v celkové délce cca 65 minut obsahuje cca 38 minut hudby. Ač dílo bylo vydáno již v kritické edici, obstarání prováděcího materiálu byl podle českých inscenátorů značný problém. A při volbě orchestrace také vycházeli inscenátoři z mnohem častěji prováděné svity Tuttifäntchen, do které P. Hindemith 10 čísel shrnul a upravil (bez vokální složky). Obsazení současného orchestru (21 hráčů) je rozšířeno o další bicí nástroje (xylofon, zvonkohra), tak aby mohly být také realizovaný i přidané zvuky (ruchy z orchestru pro mimické akce apod.). Hudebního nastudování se ujal i dirigent premiéry David Švec, který se také obětavě věnuje hudebně-dramatickým opusům pro děti (v Národním divadle v Praze například Brittenova Noemova, v Brně pak Čarokraj ad.). Solidní hudební nastudování i interpretace pak nezakryje určitou nevýraznost partitury, ve které zaujmou spíše orchestrální a zejména taneční čísla. Některá písňová čísla charakterizuje určitá sentimentálnost. Záměrná polystylovost Hindemithovy hudby sice nijak nevadí, ale dětský posluchač ji zřejmě neocení.
Vizuální základ inscenace se orientuje na tradiční německou vánoční dekoraci a nelakované dřevo jako materiál. Scénografie Evy Jiřikovské (též autorka návrhů kostýmů) vychází z tzv. andělského zvonění, vánoční výzdoby převzaté také do našich domácností. U kostýmů, kdy u postav loutek (představovaných tanečníky) dochází k oblečení dvojího kostýmu, základního s potiskem dřevěných struktur a pak kostýmu pro dané loutkové postavy, zase nacházíme estetiku duryňských vánočních loutek. Volba dřeva a odvozených dezénů je logická v ohledu na prostředí truhlářské dílny, působí vizuálně čistě v kombinaci s barevnými kostýmy. Bohužel stavba andělského zvonění se zdá výškově poněkud naddimenzováná pro poměr výšky a šířky jeviště Stavovského divadla. V rámci zvoleného hracího prostoru by se vyplatilo i častější využití pohybu točny.
Režie Radima Vizváryho, umělce orientovaného zejména na rozličné žánry nonverbálního a pohybového divadla, se soustředí na dětského diváka. Rozehrává příběh za vydatné pomoci šesti tanečníků, představujících obživlé loutky. Velmi rozdílně působí mluvené slovo, u některých interpretů velmi přirozeně, u dámských představitelek pak dikce spíše připomíná Věru Ferbasovou v meziválečném filmu. Z hybridního žánru a historie díla je jasné, že dílo nebylo určeno primárně operním zpěvákům, ale zpívajícím činohercům (nebo loutkářům).
Z představitelů vyniká především přesvědčivě stylizovaný Zdeněk Plech (Hoblina) a Jiří Sulženko jako lehce chvástavý Punoni. Vít Šantora jako titulní hrdina prokazuje i velmi dobré pohybové schopnosti. Týna (Jekatěrina Krovatěva) vzhledově i typově orientovaná na Dorotku z Čaroděje ze země Oz je vybavena příjemným hlasovým fondem, ale stylizace působí snad až příliš sladce. Jana Sýkorová má v roli Berty (stejně jako Marek Žihla jako Péťa) jen velmi omezený pěvecký prostor.
Dobře míněná inscenace LouTkáček se poněkud ztratila ve staromódnosti. Možná by mohla zaujmout nejmenší děti, ale vjemové i zábavní preference, a také očekávání dnešních dětí jsou zřejmě již dosti mimo vizualitu a styl tohoto představení. Možná také titul pozbyl cosi z magie loutkového divadla přenesením na velkou kamennou scénu. V úvahu by přicházela i možnost inscenovat dílo v Laterně Magice (kde je Radim Vizváry uměleckým šéfem) jako velkolepou výtvarnou show s triky, samozřejmě v případě finančního zabezpečení inscenace. Inscenace LouTkáčka totiž vznikla za laskavé podpory Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze. Ale po pravdě ani inscenace ani Hindemithova hudba v tomto případě nezanechává hlubší stopy, a proto se my dospělí můžeme těšit na plnokrevného Hindemitha v rámci programů Musica non grata. Vrcholné dílo světového hudebního expresionismu Sancta Susanna zazní v Praze na počátku dubna.
Paul Hindemith: LouTkáček; listopad 2023, 17.00 (1. premiéra), Národní divadlo Praha – Stavovské divadlo. Délka představení cca 65 minut (bez přestávky)
Dirigent: David Švec
Režie: Radim Vizváry
Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská
Světelný design: Karel Šimek
Překlad, přebásnění a úprava; dramaturgie: Ondřej Hučín
Obsazení:
LouTkáček, živé pimprle: Vít Šantora
Hoblina, řezbář: Zdeněk Plech
Týna, Hoblinova dcerka: Jekatěrina Krovatěva
Punoni, principál loutkové divadla: Jiří Sulženko
Berta, prodavačka stromů a Péťova maminka: Jana Sýkorová
Péťa, Týnin kamarád: Marek Žihla
Loutkář: David Bosh
Živé loutky: Anna Kukuczková, Valéria Daňhová, Anton Eliaš, Lukáš Šimon, Vojtěch Fülep, David Bosh
Orchestr Národního divadla
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.