Jméno italského skladatele Alberta Franchettiho (1860-1942) dnešním milovníkům opery mnoho neřekne. Přesto to byl skladatel, jehož první operu Asrael (1888) si vysoce považoval i Giuseppe Verdi, premiéru jeho Germanie řídil v roce 1902 v Teatro alla Scalla Arturo Toscanini a v roli studenta Federica v ní vystoupil Enrico Caruso, který dokonce árii „Studenti udite“ nahrál na gramofonové desky jako jednu ze svých prvních nahrávek vůbec. Ve své době Franchetti patřil vedle Pucciniho, Leoncavalla a Mascagniho mezi nejvýznamnější italské operní skladatele své doby soustředěné do tzv. Giovane Scuola. V důsledku zavedení rasových zákonů se však od roku 1938 výrazně změnilo skladatelovo postavení kvůli jeho židovskému původu a po druhé světové válce jeho jméno zcela upadlo v zapomnění. K znovuvzkříšení jeho dramatické tvorby dochází zatím pomalu: v r. 2006, kdy Deutsche Oper Berlin uvedla s velkým úspěchem jeho Germanii (snímek je rovněž k dispozici na DVD), a v minulém roce upoutala diváckou pozornost ambiciózní produkce Theater Bonn monumentálního díla Asrael.
Osud Franchettiho opery Don Buonaparte (Pan Buonaparte) z roku 1939 je zvláštní tím, že kvůli Mussolinimu zákazu uvádět díla židovských autorů nebyla tato komická zpěvohra v době svého vzniku na jevišti představena, a to až do dnešních dnů. O raritní událost světové premiéry se tak v říjnu letošního roku postaral až (zřejmě) nejmenší operní soubor našich německých sousedů v saském Annnaberg-Buchholz.
V mírně sentimentálním příběhu odehrávajícím se ve slunném Toskánsku nečekejme však téma, které by nějakým způsobem rezonovalo s pohnutou dobou svého vzniku. Děj opery se odehrává v malé vesnici poblíž Certalda několik měsíců před korunovací Napoleona Bonaparte císařem. Do vesnice, kde se připravuje oslava zásnub Mattei a Masa a zároveň se oslavuje mimořádná sklizeň vína, vtrhne oddíl napoleonské armády hledající místního faráře Geronima Bonaparta. Generál vyřizuje spěšný vzkaz: udělení purpurové kardinálské hodnosti faráři přímo od Napoleona, s kterým ho pojí příbuzenský vztah. Don Buonaparte si má sbalit věci, odejet na inauguraci do Říma a poté do Paříže na korunovaci samotného Napoleona. Zpráva vyvolá pochopitelně revoluci na vesnici: Buonapartovi sousedé se cítí být povoláni, aby mu dělali doprovod a následovali jej do jeho nového úřadu. A jak to celé skončí: vcelku očekávaným rozhodnutím faráře neopustit svoje blízké a svůj kraj a Napoleonovu nabídku odmítnout.
Libreto k opeře napsal významný italský libretista Giovacchino Forzano, ale také dramatik a režisér, který mj. vytvořil libreta k Sestře Angelice nebo Gianni Schicchimu. Premiéra Dona Buonarte se na konci třicátých let minulého století sice nekonala, nicméně Forzano upravil operní libreto do podoby filmového scénáře, který následně na filmové plátno (pod stejným názvem) přenesl režisér Flavio Clazavara. Filmová měl svoji premiéru v roce 1941 na Benátském filmovém festivalu.
Hudební řeč Franchettiho Dona Buonaparte je spíše post-romantická, nikoliv veristická, jak by se možná očekávalo vzhledem k době a prostředí, ve kterém dílo vznikalo. Kriticky vzato nevyniká mimořádnou originalitou a je poměrně chudá na hudební nápady. Muzikálně působivé jsou ansámblové scény druhého jednání, pěvecké party jsou vedle několika klasických ariózních čísel (určených převážně pro hlavního představitele Dona) komponovány v parlandu, což klade vysoké nároky na dokonalou dikci italštiny, ve které se Eduard-von-Winterstein-Theater rozhodl dílo nastudovat.
Iniciátorem celého projektu byl GMD (General Musikdirektor) Jens Georg Bachmann, jenž také řídil Krušnohorskou filharmonii Aue během navštíveného představení 19. listopadu 2023. Italská intepretace byla bohužel jedním ze slabých míst produkce, zpěváci jazyk reprodukovali, aniž projevovali hlubší cit pro výslovnost a především rytmus zpívané italštiny. Přestože Erzgebirgische Philharmonie Aue podala standardní výkon , nemohla retušovat slabší hudební nápaditost Franchettiho opusu a interpretační nedostatečnost sólistů, což vedlo k celkově průměrnému dojmu z úrovně hudební produkce v Annaberg- Buchholz.
Režijní a scénografický koncept Leva Pugliese podporuje prvky popisnosti a vnější líbivosti vizuální stránky inscenace, připomínající dílnu legendárního Otty Schenka. Předností Pugliesova přístupu bylo však přirozené a velmi detailní herecké vedení včetně rozehrání interakcí a prací s rekvizitami.
Bohužel před začátkem představení musel zástupce vedení divadla oznámit hned tři indispozice (z důvodu chladného počasí), které ovšem nijak zásadním způsobem nenarušili jinak hladký průběh představení. Barytonista Lázsló Varga i přes ohlášenou nemoc zpíval titulní roli velmi uvolněně a technicky jistě, dlouhý part si uměl skvěle rozvrhnout, takže měl ještě dost sil na působivé závěrečné arioso. Basista Jinsei Park ohromil mohutným šťavnatým hlasem v roli Generála, tenorové barvy hájil vcelku nevýrazný Corentin Backès jako farník Maso. Z ženských postav zaujala nejvíce Maria Rüssel (Geronimova hospodyně Agnese) s lyrickým mezzosopránem pozoruhodného trpkého témbru, Bettina Grothkopf (Maria) spíše rutinním způsobem rozehrála klišé ustarané matky. Milostný pár představovali zvukově nepříliš působivá Sophie Keiler (Mattea) a obstarožní Kaporal Kerema Kurka. Hlasová indispozice Jakoba Hoffmanna, vystupujícího v menších rolích kapitána a rytíře byla natolik vážná, že jeho scénickou akci obdivuhodně doplnil ze strany jeviště dokonce zpívající sbormistr! Daniele Pilato. Účinkující doplnil dobře zpívající Opernchor und Extrachor des Eduard-von-Winterstein-Theaters.
Je bezesporu záslužným činem krušnohorské scény v Annaberg-Buchholz uvést do života díla zapomenutého autora; v případě Divadla Eduarda von Winterstein se navíc jedná o dlouhodobější projekt inscenovaní málo hraných titulů. Ovšem ne vždy asi platí, že každé „vykopání“ přinese hudební klenot, který se záhy rozšíří i na další scény. Franchettiho Don Buonaparte bude z té kategorie děl, které budou po svém znovuuvedení cenně zdokumentovány a poté odloženy. Ale i tohle má smysl dělat a za to patří uznání celému týmu.
Alberto Franchetti – DON BUONAPARTE, Eduard-von-Winterstein-Theater Annaberg-Buchholz, světová premiéra 14. října 2023, psáno z reprízy 19. listopadu 2023
© Ronny Küttner / Photoron
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.