Génius 14letého Mozarta opanoval Berlín

Wolfgangu Amadeu Mozartovi bylo pouhých 14 let, když byl pověřen zkomponováním velké celovečerní opery seria „Mitridate, Re di Ponto“ pro Teatro Regio Ducale v Miláně. Pro tento operní dům, který se těšil značnému věhlasu v celé Evropě, již dříve vytvořila operní díla řada významných skladatelů. Mozart více než důstojně vstoupil mezi ně rozsáhlou tříaktovou operou na libreto turínského libretisty Vittoria Amedea Cigni-Santiho sepsaného podle tragédie Mithridate slavného francouzského dramatika Jeana Racina. V rámci letošních Barokních dnů operu s úspěchem v repríze uvedla Státní opera Berlín. Premiéra této inscenace, scénicky připravené japonským režisérem Satošim Miyagim, nositelem francouzského ocenění rytíř Řádu umění a literatury, se uskutečnila v loňském roce.

Opera vznikla v době Mozartovy první italské cesty, která proběhla v letech 1769 až 1771. Během ní mladý skladatel, jsa doprovázen svým otcem Leopoldem, získával cenné četné umělecké zkušenosti a příležitosti prokázat své mimořádné nadání. Příběh upadajícího krále a vojevůdce, jehož dva velmi odlišní synové jsou zamilovaní do stejné ženy – která je shodou okolností také otcovou nevěstou – inspiroval Mozarta k vytvoření hudby značného patosu, silných vášní a hlubokých emocí. Zatímco ještě čerpá z tradice předchozích mistrů, partitura tehdy mladičké hvězdy už vykazovala kvality, které naznačovaly, co teprve tento génius přinese hudebního světu.

Světová premiéra v prosinci roku 1770, která trvala celkově šest hodin, jelikož byla připravena pro karnevalové potřeby a byla podle tehdejších zvyklostí mezi jednáními prokládána balety (které však nezkomponoval Mozart), byla pro skladatele triumfem. Dnes patří k raritně uváděným Mozartovým dílům. Jedinečnou, pro českého diváka geograficky poměrně dostupnou možnost jej shlédnout, nabízí právě už zmíněný operní dům Pod lipami.

Poněkud komplikovaný děj opery se odehrává v roce 63 před Kristem během konfliktu mezi Pontem a Římem v krymském přístavu Nymphæum. Paradoxně se jedná o tu část Evropy, která je i dnes objektem válečného konfliktu. Dílo je pojmenováno podle hlavní postavy, reálně existujícího pontského krále Mithridata VI., který žil v letech 132 až 63 před Kristem. Specifikem osobního života tohoto panovníka bylo jeho šest manželství a četný zástup konkubín.

Mitridates (tenor), který je po bitvě považován za mrtvého, vyvolává politické intriky v Nymphæu. Guvernér Arbate (mezzosoprán) omylem předává zprávu o Mitridatově smrti Aspasii (soprán), jeho nevěstě, dále Farnacovi (kontratenor) a Sifareovi (soprán), jeho synům. Aspasia žádá Sifarea o pomoc proti Farnaceovým pokusům a odkrývá Sifarův cit k ní. Farnace se následně spikne s Marziem (tenor), římským legionářským důstojníkem. Mitridates se vrací a naléhá na Farnacea, aby si vzal partskou princeznu Ismene (soprán). Následuje žárlivost, když Farnaces pronásleduje Aspasii. Mitridates přísahá pomstu.

Ve druhém aktu Farnace vyhrožuje Ismene. Ta se dozví, že by se měla vdát za Sifarea. Aspasia váhá ohledně svatby s Mitridatem. Vyznání lásky vedou Aspasii a Sifarea ke společnému odchodu. Mitridates odhalí Farnacovu spikleneckou intriku, zatkne ho a trikem donutí Aspasii vyznat lásku. Aspasia a Sifare uvažují o smrti v obavách z Mitridatovy pomsty.

Ve třetím aktu Ismene žádá o odpuštění pro Aspasii. Římané zaútočí a Mitridates odchází do bitvy. Aspasia uvažuje o otravě. Sifare se také chce připojit k otci v bitvě. Marzio osvobodí Farnacea, který mění své rozhodnutí a přidává se na stranu Mitridata. Porážený Mitridates spáchá sebevraždu, vyhýbá se zajetí a před smrtí žehná Sifarovi a Aspasii odpouštěje Farnacemu. Aspasia, Sifare, Ismene, Arbate a Farnace se v krátkém závěrečném sborovém výstupu zavazují osvobodit svět od římské nadvlády.

Hudebního nastudování se v berlínské produkci zhostil velezkušený Francouz Marc Minkowski, který dirigoval soubor Les Musiciens du Louvre (zal. 1982) specializující se na starou hudbu. Pod jeho vedením hrál tento slavný orchestr brilantně, přímo s přesností švýcarských hodinek, přičemž byl spolehlivým vodítkem pro všechny pěvce. Lehký a současně barvitý a dramatický zvuk šířící se z orchestrální jámy musel uspokojit každého fanouška historicky poučené interpretace, toliko žádané, zejména pokud se jedná o provozování barokních, případně též klasicistních oper. Kéž by se takto specializované orchestry hojněji objevovaly při hostování u specializovaných produkcí i v našich operních domech (vzácnou výjimkou je Collegium 1704).

Hudební bohatství Mitridata spočívá v tom, že se jedná o sofistikovanou, bez přehánění geniálně napsanou partituru s technicky vysoce obtížnými áriemi v kombinaci s dramatickým recitativem accompagnato. Hlavní postavy obdařil Mozart dvěma až třemi virtuózními áriemi, přičemž vedlejší postavy mají po jedné árii. To činí z této opery opravdovou lahůdku, a to i vzhledem k její délce, díky níž si náročný divák může plně vychutnat uměleckou virtuozitu i velké množství hudebních nápadů mladičkého rakouského génia, který postupně začínal rozvíjet svou zářivou kariéru. Nutno pochválit, že všichni účinkující se vyrovnali s interpretací hojnosti Mozartových hudebních nápadů s obdivuhodnou brilancí a technickou jistotou.

Svým ztvárněním postav vynikali zejména jihoafrický tenorista Siyabonga Maqungo v hlavní roli Mitridata, Ana Maria Labin příkladně překonala všechny nástrahy technicky náročné role Aspasie, která hned po úvodním recitativu „otevírala“ operu efektní a dobře zvládnutou árií „Al destin, che la minaccia“. Zmiňme též mladou sopranistku Elsu Dreisig v roli Sifare a v neposlední řadě také její vrstevnici, sopranistku Caroline Jestaedt jako princeznu Ismene. Pěvkyně křehkého vzezření, avšak s křišťálově čistým hlasem zlatistého zabarvení, zazářila zejm. v árii 1. jednání „In faccia all’oggetto“.

À propos, zlato: celá koncepce Miyagiho inscenace se nesla ve zlatavém odstínu scény (Junpei Kiz), které po většinu času (s výjimkou prologu a finále), dominovalo obří funkční schodiště s měnící se obrazovou strukturou, osvětlované převážně žlutým světlem (světelný design Irene Selka). Rovněž kostýmy (Kayo Takahashi Deschene) byly převážně zlaté, přičemž byly volně inspirovány režisérským zasazením děje do exotického japonského prostředí s přibližným respektováním doby vzniku samotné opery. Místo napudrovaných paruk a krajkových kostýmů tedy divák shlédne spíše různé tradiční, dálně-východní (kvazi-samurajské oděvy). Kostýmově se od hlavních postav výrazně odlišovali tanečníci, kteří se předvedli v několika výstupech (choreografie Yu Otagaki). Celkové vedení hlavních postav je v této produkci spíše střídmé a stylizované, odpovídající charakteru hudby 2. poloviny 18. století. Nejde totiž o žádné veristické drama, byť je děj pln vášní a dramatického napětí již od samého začátku.

Z dalších rolí lze zmínit sugestivní Arbate v podání Adriany Bignagni Lesca, pro barokní operu typickou kontrantenorovou roli Farnaceho příkladně zazpíval Carlo Vistoli a jako Marzio se představil slibný mladý madagaskarský tenorista Sahy Ratia, jehož stěžejní číslo přišlo až ke konci 3. jednání s virtuózní árií „Se di regnar sei vago“.

Bohužel, Praha, která se ráda a často chlubí historickou mozartovskou tradicí a tím, jak Mozartovi „Pražané rozumějí“, si o podobném provedení takto výjimečného kusu může momentálně jenom nechat zdát. Navíc za situace, kdy se na repertoáru ND dokola točí především převážně rutinně prováděné operní „šlágry“, a to nezřídka v diskutabilním scénickém tvaru. Poznamenejme, že analogické vynikající stylové provedení raritních oper „staré hudby“, navíc v podání specializovaného orchestru pod vedením M. Minkowskeho, není na denním programu ani u našich severních sousedů a představuje ojedinělou událost především pro milovníky tohoto žánru. V rámci už zmíněných dramaturgicky výjimečných a ambiciózních Barokních dnů uvádí Státní opera Berlín také dvě různé opery se stejným názvem: Médée Marca-Antoinea Charpentiera z konce 17. století pod dirigentským vedením Simona Rattlea a v režii Petra Sellarse, a též o staletí mladší Médée Luigiho Cherubiniho, kterou řídí Christophe Rousset.

W. A. Mozart – Mitridate, Re di Ponto – Státní opera Berlín; psáno z reprízy 22.listopadu 2023