Jméno skladatele Eugena Engela (1875–1943) neřekne moc (nebo dokonce vůbec nic) ani velkým znalcům opery. Není důvod se divit. Jedná se o skladatelskou osobnost, která byla pro dějiny hudby objevena teprve nedávno. A to díky mimořádnému tvůrčímu vzepětí uměleckého kolektivu Divadla Magdeburg, které v loňské světové premiéře (!) a v letošních několika reprízách scénicky uvedlo jeho jedinou operu Grete Minde, která byla zkomponována na libreto magdeburského rodáka Hanse Bodenstedta (1887–1958), rozhlasového průkopníka a textaře.
Autor hudby, jedna z milionů obětí holokaustu, byl až donedávna zcela neznámý. Teprve záhy po smrti skladatelovy dcery Evy Löwenbergerové (zemř. 2006), která si později změnila příjmení na lépe anglicky lépe znějící Lowen, v USA, kam během druhé světové války úspěšně emigrovala (což se nepovedlo jejímu otci), byla objevena skladatelova pozůstalost. V ní byla nalezena i kompletní partitura zmíněné opery, která až do loňského roku nebyla scénicky provedena. Jelikož se jedná o doslova o historicky výjimečný počin, byla magdeburská produkce zaznamenána také na CD nosiči labelu Orfeo. Samotný skladatel byl připomenut též pamětní destičkou v dlažbě (něm. Stolperstein) na berlínské Charlottenstraße 75, což byla poslední řádná adresa jeho rodiny před deportací nejdříve do tranzitního tábora Westerbork a později do koncentračního tábora Sobibor.
Děj tříaktové opery volně rozvíjí příběh stejnojmenné novely německého realistického spisovatele, novináře a kritika Theodora Fontaneho (1819–1898). Novela vypráví příběh mladé ženy, která po zkušenosti s nespravedlností z hořkosti a touhy po pomstě zapálí město Tangermünde, nacházející se v současné německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, a která spolu s mnoha obyvateli města v plamenech také zemře. Děj novely, založený na událostech kolem historické Margarethe Minde, začíná na počátku 17. století a končí požárem města v roce 1617. Fontane, který příběh napsal v roce 1879, se ve svém líčení osudu Grety Minde značně odchyluje od skutečných historických událostí.
Libreto opery rozvíjí příběh lásky mezi Grete (soprán) a jejím milým Valtinem (tenor) na pozadí náboženských (a politických) sporů mezi katolíky a protestanty. V prvním aktu sledujeme rozvíjející se spor o dědictví mezi katoličkou Grete a jejím nevlastním protestanským bratrem Gerdtem (baryton) a jeho chotí Trud (soprán), a to navíc v koloritu loutkoherecké performance, kde dominují Loutkoherec (baryton) a šašek Hanswurst (tenor). V závěru dějství Grete spolu s Valtinem opouští Tangermünde. Ve druhém dějství, které se odehrává v hostinci v Ardensee, Valtin (kterému mezičasem Grete porodila dítě) umírá, načež je protestantským pastorem odepřen pohřeb jeho těla na evangelickém hřbitově. To je následně pohřbeno v rámci hřbitova katolického ženského kláštera. Třetí jednání nás vede zpátky do Tangermünde, kde se Grete dožaduje svého dědictví. Vyvrcholením sporu, do něhož je zapletena i městská rada, je zoufalý Gretin čin: zapálení města. Na hořící kostelní věži tragicky končí Grete svůj život společně se svým dítětem. Město hoří a v něm i spousta obyvatel. Kataklysma, připomínající v závěrečné scéně požáru finále Wagnerova Soumraku bohů či Cherubiniho Medey, je dokonáno.
Scénicky dílo připravila zkušená režisérka Olivia Fuchs. Nutno říct, že se jedná spíše o popisnou, kvazi-realistickou inscenaci, která funguje plně podle služeb libreta. Ve víceméně tradičně a realisticky koncipovaných kulisách (scéna a kostýmy Nicola Turner) sledujeme základní rozehrání vztahů mezi jednotlivými protagonisty, které však postrádají hlubší dramatičnost a zejména Grete (německá sopranistka Raffaela Lintl) působí herecky jaksi nezúčastněně, ačkoli její pěvecká disponovanost je pro tuto dramatickou roli dostačující. Jejím partnerem, ve druhém aktu umírajícím Valtinem, byl maďarský tenorista Zoltán Nyári, který vystupuje nejčastěji v budapešťské Státní opeře. Tento spolehlivý pěvec vládne pevným, světle znějícím, ve výškách poněkud ostřejším hlasem, na němž je znát umělcova letitá zkušenost zejména z četných wagnerovských rolí. Pevný a hutný hlasový fond předvedla norská sopranistka Kristi Anna Isene v roli zatrpklé Trude Minde, Gretiny švagrové. Její výkon, společně se dvěma výše zmíněnými představiteli, patřil během navštívené reprízy jednoznačně k těm nejpřesvědčivějším, a v jejím případě i po herecké stránce. V jejím stínu stál představitelsky, ale především pěvecky její operní choť Gerdt, kterého zpíval gruzínský basbarytonista Georgi Mtchedlishvili poněkud nasálním stylem. V menší roli loutkoherečky Zenobie se předvedla hezkým kulatým sopránem členka místního souboru, izraelská sopranistka Na’ama Shulman. Zejména v prvním jednání skladatel zkomponoval větší výstupy pro postavy dalších loutkoherců, jimiž byli mladý polský tenorista Adrian Domarecki, rovněž člen místního souboru a jeho kolega, srbský barytonista Marko Pantelić. Oba umělci se pěvecky i herecky výborně doplňovali. V dalších, menších rolích se zdárně představili: polská mezzosopranistka Jadwiga Postrożna jako sousedka Mindeových Emrentz Zernitz, basista Paul Sketris jako starý Gigas, farář v Tangermünde, další polská mezzosopranistka Weronika Rabek zpívající představenou ženského kláštera v Ardensee, Johannes Stermann jako radní v Tangermünde a Frank Heinrich jako hostinský. Speciální pochvalu si zaslouží opulentně zpívající sbor pod vedením Martina Wagnera.
Jednoznačné prvenství inscenace patří bezpochyby Magdeburské filharmonii, kterou řídila generální hudební ředitelka Anna Skryleva, která se zásadním způsobem zasloužila o výborné hudební nastudování a vůbec jevištní vzkříšení Engelova opusu. Právě díky ní lze v tomto případě bezpochyby mluvit o úspěšné evropské operní „vykopávce“ (něm. Opernausgrabung) sezóny 2022/2023. Magdeburská inscenace jednoznačně prokázala životaschopnost díla jak po stránce hudební tak divadelně-dramatické. Autor skládal Grete Minde v poměrně dlouhém časovém rozpětí, takže lze i na samotném kusu hodnotit a srovnávat vývoj skladatelova hudebního jazyka. Pozdně romantický koncept prvního jednání střídají další dva akty, které již nesou jasné stopy odvážnějších kompozičních postupů. Jako celek je opera pevně ukotvena v tonální struktuře, nenabízí však nijak odvážné hudební experimenty či expresi a vyznačuje se velkými klenutými melodickými áriemi ve stylu Engelberta Humperdincka a mohutnými sborovými čísly.
Eugen Engel: Grete Minde, Theater Magdeburg, světová premiéra 13. února 2022, psáno z reprízy 25. listopadu 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.