Pucciniho opera Gianni Schicchi byla původně složena jako závěrečný díl operního Triptychu (Il Trittico) a právě v sousedství Pláště a Sestry Angeliky měla svoji premiéru v newyorské Metropolitní opeře před více než sto lety v roce 1918. Hlavně z důvodů pragmaticky ekonomických vedení divadel přistupovala a dosud přistupují k tomu, že se Gianni Schicchi hraje nezřídka odděleně, třeba v kombinaci s jinou italskou aktovkou nebo (jen) s jednou operou z Triptychu. Provádět celé Trittico je totiž vysoce nákladnou záležitostí, protože se jedná o samostatné opery s rozdílnou scénografií a odlišnými nároky na obsazení. I přes tyto překážky se v poslední době na velkých světových scénách však naštěstí daří uvádět celý Triptych v původním formátu, tak jak se to i v Národním divadle Praze úspěšně uskutečnilo naposledy v roce 1996.
Operní soubor Národního divadla v Praze v těch dnech uvedl Gianniho Schicchiho se světovou premiérou operní novinky skladatele Jana Kučery Don Buoso, která je prequelem Pucciniho komické opery.
DON BUOSO
Jen pár veršů z Třicátého zpěvu Pekla Božské komedie Dante Alighieriho inspirovalo Pucciniho libretistu Giovacchina Forzana k sepsání komediálního libreta, ve kterém se „podvodník“ Gianni Schicchi se vydává za zemřelého boháče Buosa Donatiho, aby nadiktoval notáři novou závěť zesnulého. Nyní to byla inciativa režiséra a v tomto případě také libretisty Davida Radoka, aby vzniklo dílo, které bude časově předcházet ději Pucciniho komedii.
Poměrně rozsáhlá expozice stejných postav, které vystupují i u Pucciniho, spočívá v jejich postupném příchodu do Buosova domu v očekávání jeho blízké smrti, neboť Donati byl krátce předtím postřelen svým příbuzným a jedna kulka dokonce uvízla v jeho hlavě. V průběhu necelé jedné hodiny Radokův text postupně osvětluje motivy chování příbuzných či postavení některých postav v Donatiho domácnosti (např. Gianni Schicchi a jeho dcera Lauretta jsou u něj zaměstnáni jako sloužící). Prokreslování pohnutek jednání charakterů na jednu stranu může diváka obohacovat, ale šíře, v jaké je to prováděno, ztrácí dramatický tah a stává se až nudnou. Moment překvapení až šok z neurvalého chování příbuzných u Gianniho Schicciho se už pak nekoná, je to jen další „pokračování“ jejich dříve zevrubně představených vzorců chování; přednost výstižného určení charakteru postavu ve zkratce tak geniálně vytvořená Puccinim a Forzanem se vytrácí tím, že celou hodinu předtím se výsledný charakter postav(y) již zformoval. Logicky se pak v druhé části večera upne pozornost na hlavní postavu příběhu podvodníka Schicchiho, pro kterou naštěstí Národní divadlo Praha disponuje herecky i pěvecky mimořádně zdatným Svatoplukem Semem. Libreto Dona Buosa bylo vytvořeno v italštině, ale chybí mu přirozená dravá „italianità“, působí dojmem, jako by bylo původně napsané v češtině a do italštiny jen přeložené. Kučerova hudba je zjevně ovlivněna mnoha směry od verismu, filmové hudby, prvky scénické hudby až po omezené citace Pucciniho. Pěvecké linky jsou komponovány v jakémsi parlandu, kratší ariózní plocha následuje až v závěru opery. Je škoda, že reprodukce prvních minut („z pekla“) nové opery probíhala za plného osvětlení hlediště Národního divadla. Část diváků vůbec přistoupila na to, že se už začíná hrát, rušila ostatní mluvením a všechny zajímavé tóny tak vyšly celkem naprázdno.
TEMNÁ GROTESKA NAMÍSTO NEVÁZANÉ ZÁBAVY
Styl Kučerovy kompozice byl zřejmě ovlivněn i režijním pojetím obou částí večera režisérem Davidem Radokem. Na rozdíl od převládajícího způsobu inscenování Gianniho Schicciho jako bujaré taškařice prodchnuté pravým italským humorem (aby tak tvořil ten správný kontrast k tajemnému baladickému Plášti a citově emotivní Sestře Angelice) přichází Radok téměř s psychologickou analýzou temné grotesky. Tomuto konceptu podřizuje i svoji scénu a kostýmy Zuzany Ježkové. Je tedy spíše věcí osobní chutě diváka, zda toto netradiční pojetí přijme.
V podstatě v invencích stejného pojetí je vedeno i hudební nastudování a řízení Orchestru opery Národního divadla Praha dirigentem Giancarlem Andrettim. Andrettiho dynamický, ale poměrně málo kontrastní způsob řízení orchestru spíše vyhovuje interpretaci Kučerova Dona Buosa než Pucciniho. Reprodukci Gianniho Schicchiho by navíc slušelo svižnějšího tempo a více rafinovanosti.
PĚVEČTÍ INTERPRETI
Vesměs velmi kvalitní je pěvecké obsazení, které vyniká dobrou sezpívaností v ansámblech i důsledností v dodržování režijní koncepce. V první části večera je pozornost obecenstva soustředěna především na tenoristu Štefana Margitu (Don Buoso), který je herecky suverénním představitelem lakomého a ješitného boháče. Charakterní role je skladatelem vytvořena spíše ve střední poloze, a tak pěvci nečiní problémy, i když vysoké tóny závěrečného monologu už zvládá s námahou. Jeho způsob interpretace italského textu je možná až nepřirozeně pregnantní, ale lze to brát jako formu osobité charakterizace postavy. Sledovat Svatopluka Sema jako Gianniho Schicchiho je opravdu komplexní zážitek. Sem perfektně ovládá styl, s jazykem zachází jako pravý Ital, má cit pro každé slovo a výraz. Jeho zpívání má prostě lesk a šťávu. Ve svém herectví s úspěchem využívá své devízy „mladšího“ Schicchiho (proti obvyklé provozovací praxi) a vybavuje jej bohatostí pohybu a přesně odměřených gest. Laurettu vytvořila půvabná Doubravka Součková s jistou střídmostí a menší „sladkostí“ v hlase, nicméně slavná árie O mio babbino caro jí vyšla líbezně. Za obdivuhodnou interpretaci italského textu s pravým výrazem je nutno na prvním místě pochválit Janu Šrejmu Kačírkovou (Nella) a výborného Zdeňka Plecha (Betto), ale v inscenaci se dobře uplatnili i Kateřina Hebelková (La Ciesca), Martin Šrejma jako Gherardo, Jiří Hájek (Marco) a Martin Matoušek (Amatio). Jan Sýkorová i přes ohlášenou indispozici podala výrazný výkon jako Zita a její kreace dávala tušit, že při „plné síle“ může dodat ještě více razance. Sympaticky působící Daniel Matoušek (Rinuccio) překvapil pěkným italským frázováním, ale objemově menší hlas zatím velký prostor Národního divadla řádně neuzpívá. I další nejmenovaní představitelé zanechali v inscenaci svoji nesmazatelnou stopu a pokud to nebylo zrovna díky pěveckým výkonům, tak určitě hereckým ztvárněním svých rolí, které bylo díky kvalitnímu režijnímu vedení maximální u všech protagonistů.
Stojí za to vyjádřit dík Opeře Národního divadla Praha, že konečně po Čarokraji Marka Ivanoviće (2012) konečně přišla s další původní novinkou. Uvádění nových titulů 21. století (v každé divadelní sezóně!) se stává již repertoárovým standardem všech velkých mezinárodních scén, s kterým by se pražské ND rádo měřilo. Pochopitelně jen hrstka nových titulů přežije svoje premiérové uvedení, a to bude otázkou pro budoucnost Dona Buosa skladatele Jana Kučery.
Opera Národního divadla Praha, premiéra dne 3.listopadu 2023 (psáno z premiéry)
Jan Kučera, David Radok: Don Buoso
Giacomo Puccini: Gianni Schicchi
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.