TIROLER FESTPIELE – dva operní domy na jedné louce, velkolepý Wagner i hladem umírající Královské děti

Asi nebude existovat na světě mnoho malebných vesnic, které se mohou pochlubit hned dvěma operními domy vzdálenými od sebe sotva tři sta metrů, mezi kterými se navíc volně pasou krávy. Ale přece jedna taková existuje – asi 370 km od našich hranic v rakouském Erlu, kde se každoročně pořádají Tiroler Festpiele. Hudební festival v rakouském Erlu je poměrně mladým operním festivalem. Byl založen v roce 1997 dirigentem Gustavem Kuhnem a Andreasem Schettem a svůj pravidelný letní a zimní provoz zahájil v roce 1998 Wagnerovým Zlatem Rýna. Až do roku 2012 se jednotlivé kulturní akce v rámci festivalu konaly v Pašijovém divadle (Passionstheater) a na dalších místech v Erlu nebo již vzdálenějším Kufsteinu a Innsbrucku. Další rozšiřování programové nabídky vedlo ale k tomu, že bylo po potřeby festivalu vybudováno nové operní divadlo tzv. Festpielhaus, a to v bezprostřední blízkosti zmíněného Pašijového divadla. Svůj provoz zahájila nová scéna 26. prosince 2012 tenkráte Bartókovým Modrovousovým hradem. Každoroční program letní části festivalu představuje asi třicet nejrůznějších akcí, zahrnujících operní představení, koncerty a večery komorní hudby, které ročně navštíví až dvacet tisíc diváků. Zajímavostí určitě také je, že současný intendant festivalu Bernd Loebe ukončí svůj mandát v létě příštího roku a v této funkci jej nahradí Jonas Kaufmann.

Když se ohlédneme za operní nabídkou festivalu uplynulých let, zjistíme, že se v Erlu vedle Rossiniho, Pucciniho, Verdiho či Mozarta ve výrazné míře uplatňují díla Richarda Wagnera, a to především jeho Prsten Nibelungův, který se pravidelně vrací na program festivalu ve stále nových provedeních. Tímto kmenovým autorem se Tiroler Festpiele vymezují vůči větším konkurenčním (ale také podstatně dražším) festivalům v Salzburgu a Bayreuthu.

V loňském roce byl otevřen „nový“ Prsten inscenacemi Zlata Rýna a Valkýry v hudebním konceptu Erika Nielsena a režisérky Brigitte Fassbaender, stejný tým svoje tvůrčí úsilí završil před několika dny premiérou Siegfrieda a Soumraku bohů. My rádi přinášíme zprávy z premiérového Soumraku bohů.

SOUMRAK BOHŮ S FASSBAENDER

Závěr wagnerovské tetralogie patřil ke klíčovým událostem letošního festivalu v Erlu, který se odehrál na půdě Pašijového divadla. Kvalitní akustiku této scény zajišťuje převážně dřevěná konstrukce budovy, typický tvar hlediště uzpůsobený do tvaru mušle, dřevěná jsou i sedadla (i když o něco pohodlnější než v proslulém bayreuthském Festpielhausu). Festivalový orchestr (Orchester der Tiroler Festspiele Erl) je docela neobvykle umístěn v zadní části jeviště, tj. až za zpěváky. Toto rozmístění určitě šetří pěvce, kteří přímo zpívají před diváky a pokyny dirigenta sledují prostřednictvím obrazovek, umístěných v první řadě; není však optimální pro vnímání hudby diváky, kteří sice velmi dobře slyší, ale značná vzdálenost od hudební tělesa mu brání, aby intenzivně prožil každý moment Wagnerovy partitury. Festivalový orchestr složený spíše z hráčů z východní Evropy nedosahuje úrovně, jakou známe ze špičkových provedení z Berlína či Bayreuthu, nicméně pod vedením šéfdirigenta Erika Nielsena nabídl během premiérového večera stylovou hru plnou napětí a dramatického vzruchu. Vysoce ceněná německá mezzosopranistka Brigitte Fassbaender ukončila svoji pěveckou dráhu v 90. letech minulého století, neboť chtěla svůj tvůrčí potenciál využít i v oblasti režie, při pěvecké výchově mladých talentů a v neposlední řadě také při samotném řízení operních scén. V letech 1995-1997 byla operní ředitelkou ve Státním divadle v Braunschweigu, posléze se stala intendantkou Tiroler Landestheater v Innsbrucku (až do roku 2012). Jednoznačně pozitivním přínosem aktuální režie Fassbaender je, že přináší nová témata, aniž by podléhala současnému trendu režijního divadla převracet (nejen u Wagnera) vše naruby a nadčasové téma Prstenu „roubovala“ na zcela jiný smyšlený příběh. Její pesimistické vyznění (závěru) tetralogie se opírá o nepoučitelnost lidského pokolení. Lidstvo je schopno zničit prostředí, v kterém žije, jen aby dosáhlo krátkodobých výhod. I divák, který neviděl předcházející díly cyklu, snadno porozumí, že v závěru SOUMRAKU BOHŮ se vše chystá k novému (ještě horšímu) opakování: dcery Rýna mají zpět svoje zlato, které je ovšem přetavené v prsten, Rýn vysychá, ale na jeho břehu už číhá Alberich (který právě zavraždil Hagena), aby se znovu pokusil získat bohatství. Nové myšlenkové poselství se úspěšně daří zprostředkovat divákům, a to i přesto, že samotné jeviště staršího festivalového divadla skýtá hned několik technických omezení. Nedisponuje speciálními technologickými možnostmi současných scén, a protože je vlastně celé hned otevřené směrem k divákovi, neumožňuje zásadnější přestavby během hry; jevištní realizátoři plně využívají plnou šíři jeviště, v jeho hloubce jsou však limitováni orchestrem, který zcela zabírá jeho značnou část.

Fassbaender začíná v lehkém „vyprávěcím“ tónu, vycházejícím důsledně ze skladatelova textu a v podstatě z klasických aranžmá. Zatímco v prvním aktu se nebrání ani poněkud popisným filmovým dotáčkám, v druhém jednání se daleko výrazněji začíná soustřeďovat na výrazné prokreslení jednotlivých postavy a vztahů mezi nimi a dociluje tím neobyčejného dramatického výsledku. Ve stejném duchu pokračuje i vyvrcholení posledního dílu tetralogie. Scéna a kostýmy Kaspara Glarnera jsou víceméně tradiční, odpovídající inscenační praxi běžné tak před deseti lety. Vnímání opery to však nijak neruší, neboť režijní koncept je srozumitelný a herecká interakce jednotlivých účinkujících a jejich pěvecké výkony dosahují vysokého standardu.

Za nejlepší interpretaci premiérového představení lze bez pochyby označit výkon sopranistky Christiane Libor. Její Brünnhilde má patřičný dramatický nerv a její projev doslova uchvacuje a žhne zvláště ve vysoce dramatických pasážích jejího náročného partu. Na rozdíl od řady pěvkyň, které přecházejí do wagnerovského vysokodramatického oboru z mezzosopránu, Libor původně zpívala spinto repertoár, a tak se může spolehnout na krásně znějící pevné výšky, zatímco s přechody do střední a nízké polohy má občas problémy, jako by pěvkyně nevěděla, jak hlas pořádně „usadit“. Expresivita jejího pěveckého podání je ovšem fascinující a divadelně velmi účinná, byť jde až na samotnou hranici hlasových možností pěvkyně. Vincent Wolfsteiner představil svého Siegfrieda ve velmi pěkné hlasové kondici, roli má dokonale zažitou a udivující byla rovněž jeho důslednost co se týče pěveckého výrazu a intepretace textu. Vzhledem ke své rozložité postavě není schopen výraznější herecké akce, nicméně jeho gestika je přesvědčivá. Americký basbarytonista Craig Colclough (Alberich) v krátkém výstupu v druhém jednání oslnil neobyčejnou plasticitou svého projevu,  ruku v ruce s výborně zvládnutou němčinou si pohrával s každým slovem a naplnil jej adekvátním výrazem. Robertu Pomakovi jako jeho synovi Hagenovi byl svěřen daleko rozsáhlejší part, s kterým se velmi úctyhodným způsobem vyrovnal, důkladná herecká propracovanost a působivé frázování bylo hlavními devízami Gunthera Manuela Walsera, i když jeho lyrický baryton neodpovídá charakteru role. Irina Simmes jako Gutrune nezanechala hlubší dojem, vysokou úroveň představení sice nezkazila, ale její interpretaci chyběla vyšší dávka rafinovanosti. Ze tří norn (sudiček) v podání Anny-Kathariny Tonauer a Moniky Buczkowske zaujala především 1. norna Marvic Monreal krásným frázováním a působivou barvou svého mezzosopránu. Vedle Wellgundy Karoliny Makuly lahodně zapůsobila stříbrně znějícím sopránem zejména další dcera Rýna Anna Nekhames (Woglinde), naopak harmonii souzpěvu tří rýnských dcer bourala legato postrádající Katharina Magiera (Floßhilde). Soumrak bohů je jediným dílem tetralogie, ve kterém vystupuje i sbor, v tomto případě pěvecky velmi slušně disponovaný a herecky tvárný Chor der Tiroler Festspiele Erl (složený převážně ze zpěváků z východu a jihu Evropy) pod vedením sbormistryně Olgy Yanum.

KRÁLOVSKÉ DĚTI V ZAJETÍ BUDDHISMU

Vedle závěrečných dvou dílů Prstenu Nibelungova nabídla letošní letní části Tiroler Festspiele Erl také dvě představení pohádkové opery KRÁLOVSKÉ DĚTI (Königskinder) od Engelberta Humperdincka (1854-1921). Překlad „Královské děti“ je vžitý (přestože česky se tento titul nikdy nehrál) už doby prvního uvedení v Novém německém divadle, i když (podobně jako třeba v případě Růžového kavalíra) ale nesprávný, neboť jeho správná česká translace by měla být „Královy děti“. Přestože dílo zažilo svoji světovou premiéru na půdě slavné Metropolitní opery 28. prosince 1910, dokonce v titulní roli se slavnou Geraldine Farrar jako chudou husopaskou ve střevíčcích ozdobených briliantovými přezkami a v doprovodu reálných vycvičených hus, na repertoáru světových jevišť se neudrželo a dnes je uváděno v podstatě jen na německy mluvících scénách. Humperdinckovu pověst úspěšného skladatele zachránila jeho první opera Hänsel und Gretel, v českých zemích hraná pod názvem Perníková chaloupka, která se naopak stala součástí světového kmenového repertoáru.

Engelbert Humperdinck patřil mezi nejvýraznější postavy epigonů Richarda Wagnera. Sám působil v letech 1881-1882 jako asistent Richarda Wagnera v Bayreuthu při prvním inscenování Parsifala a vymanit se z vlivu silné skladatelovy osobnosti nebylo vůbec jednoduché. Možnosti své vlastní cesty ukázal právě v Perníkové chaloupce, teskná a tragická pohádka Královské děti určená spíše pro dospělého diváka svými hudebními i literárními motivy určitým způsobem odkazuje právě na Parsifala. Libreto k opeře vytvořil Ernst Rosmer, což byl pseudonym básnířky Elsy Bernstein- Porges. S detailnějším obsahem díla se můžete seznámit na našem portálu v recenzi na Královské děti z Divadla Plauen z roku 2019. Inscenace z Erlu režiséra Matthew Wilda zcela záměrně staví svoji koncepci na paralelách k Wagnerově Parsifalovi a buddhismu, aby tak podtrhla a dovysvětlila motivy, postoje a myšlenky postav pohádkového příběhu, které pro současného diváka mohou trpět až přílišnou prostotou a střídmostí způsobené málo rafinovaným perem Elsy Bernstein-Porges. M. Wild s Herbertem Murauerem (scéna a kostýmy) volí vcelku neutrální „lesní“ prostředí pro první jednání, aby druhé jednání, které tragicky vrcholí odmítnutím nového krále zvolil svěží aktualizaci současného maloměšťáckého prostředí. V závěrečném aktu inscenátoři silněji akcentují témata buddhismu prostřednictvím analogie příběhu pohádkového královského prince s osudem Siddhartha Gautama. Ten prožil první část svého života v luxusu, odtržen od reálného světa, následoval jeho útěk z paláce a jeho konfrontace se stářím, nemocí, smrtí a žebrotou, až konečně došel k vlastnímu probuzení (osvícení) pod Stromem bódhi. V duchu těchto myšlenek královské děti sice umírají hlady, bez pomoci, odmítnuti úzkoprsou společností, ale plny vnitřního klidu a vyrovnání.

Představení tentokrát ve Festpielhaus Erl řídil z mozartovských inscenací pražského Národního divadla dobře známý dirigent Karsten Januschke. Orchestr tyrolských festivalových her pod jeho vedením podal soustředěný výkon, plný emocí a barev. Chor der Tiroler Festpiele předvedl příkladné provedení sborového partu pod vedením sbormistra Maksima Matsiushenkau, fundovanost a kouzlo vnesly na jeviště také výborně zpívající děti z Kinderchor der Schule für Chorkunst München.

Neobyčejností citlivostí a emotivností svého projevu si podmanila publikum americká sopranistka asijského původu Karen Vuong (husopaska). Vynikajícím způsobem zvládla svůj part v němčině, navíc její interpretace textu měla výraz a jiskru a herecké uchopení jejího partu si rovněž zaslouží slova chvály. Mladý tenorista Gerard Schneider vytvořil roli královského syna, ve které dobře uplatnil kvalitní a barevnou střední polohu, bohužel ve výškách se jeho hlas nepříjemně zužoval a zaostřoval. Pěvecky naopak imponoval polský pěvec Mikołaj Trąbka (šumař) krásným zvučným barytonem i opět perfektní němčinou. Výkon Kathariny Magiery (ježibaba) bohužel patřil k jednoznačně slabým místům inscenace, neboť její mezzosoprán nebyl schopen vytvořit legato. V menších rolí se o vysoký standard festivalového večera postarali Pete Thanapat (drvoštěp), Jaeil Kim (košťař), Helene Feldbauer (hospodářova dcera), Karolina Makula (děvečka ze stáje) a další interpreti. I na pěvecky menší ploše zralý umělec Franz Mayer (nejstarší radní) ukázal bohaté finesy svého mistrovství.

Dva dny strávené v rakouském Erlu přinesly nejen kvalitní umělecké zážitky, ale také pocity radosti a hrdosti, s jakými se tady dělá operní divadlo. K pěknému vyznění celého pobytu přispěla rovněž nezanedbatelným dílem pohostinnost místních obyvatel a výtečná gastronomie. Přímo Erl nedisponuje dostatečnou ubytovací kapacitou pro účinkující a hosty festivalu – ti si musí najít ubytování většinou v blízko přilehlých rakouských a německých vesnicích; jen pro část účinkujících byla v minulých letech byla vystavěna Rezidence umělců. Pro přespolního diváka je k dispozici zdarma několikapodlažní parkovací dům, vzdálený jen asi pět minut chůze od divadelních budov. Pro ty diváky, kteří již letošní léto nestačí zajet do Erlu, se chystá „alespoň“ zajímavá nabídka zimní části festivalu s dramaturgickými lahůdkami: Adamovým Le postillon de Lonjumeau a Sněguročkou N. Rimského Korsakova.

Tiroler Festpiele Erl Sommer

Engelbert Humperdinck: Královské děti, premiéra 7. července 2023, psáno z reprízy 15.7.2023

Richard Wagner: Soumrak bohů, premiéra 16.7. 2023 (psáno z premiéry)