První lidé ve Frankfurtu nad Mohanem: snový závěr sezóny 2022/23

Po patnácti letech ve funkci generálního hudebního ředitele (něm. zkr. GMD) se se slavnou frankfurtskou operní scénou loučí uznávaný dirigent Sebastian Weigle. A to nastudováním opravdu výjimečného a raritního díla „První lidé“ (něm. Die ersten Menschen), jediné opery Rudiho Stephana. Ten ji dokončil v roce 1914, necelý rok před svou smrtí na frontě první světové války ve věku nedožitých 29 let. Zahynul, symbolicky se současným děním, u (dnes ukrajinského) Tarnopolu. Stephanův idiosynkratický tvůrčí hlas utichl dřív, než se stihl plně rozvinout. Světová premiéra opery se konala až 1. července 1920, a to právě ve Frankfurtu nad Mohanem pod dirigentským vedením Ludwiga Rottenberga. Samotný Stephan vlastně zemřel dvakrát. Poprvé reálně během první světové války, podruhé symbolicky během té následující, když v průběhu bombardování Wormsu v roce 1945 shořela jeho autorská pozůstalost. Co do té doby z jeho děl nebylo vydáno, bylo definitivně zničeno.

Hudební panoráma jeho doby bylo opravdu pestré. Z jedné strany jej ohraničovala romantická tvorba Wagnera, Brahmse či pozdně-romantických Humperdincka, Pfitznera, Weingartnera a v Itálii Bussoniho, zasahovala do něj již díla Strausse a Schrekera a z druhé strany nové obzory otevírali tehdy ještě mladí Korngold či Hindemith. Podobně jako Franz Schreker, jehož některé opery měly také premiéru ve Frankfurtu před I. světovou válkou, zůstal i Stephan oddán tonalitě a zkoumal tónové barvy velkého orchestru způsobem dříve neslýchaným. Ve stále nových poryvech získává jeho symfonická hudba obrovskou expresivitu a pozvedává filosofující libreto nabité erotickým přetlakem. Na jedné straně sice ještě koření v pozdním romantismu „dlouhého 19. století“, na straně druhé však již zřetelně směřuje k moderně. Kromě tonálních prvků jsou v opeře přítomny také působivé expresionistické zvuky, které už někdy nejsou vázány na žádnou tóninu. Libreto opery vychází ze stejnojmenného dramatu („erotického mystéria o dvou jednáních“) německého dramatika Otty Borngräbera (1874–1916), které bylo krátce po své premiéře v roce 1912 zakázáno.

Opera se vychází ze starozákonního příběhu bezprostředně po vyhnání prvních lidí z Ráje. Hledají svou cestu v novém světě, v němž musí od této chvíle žít. Chawa toužebně vzpomíná, jak po ní Adahm jednou toužil. Ale Adahm je již unaven a plně zaměstnán bojem o holou existenci. Jeho syn Kajin tento boj o obživu „v potu tváře“ tvrdě odmítá a opovržlivě zpochybňuje Boží existenci. Místo toho jím zcela lomcují jeho biologické touhy a touží po ženě. Chabel naopak hledá „spásu“ v uctívání dobrotivého Boha Otce, kterému přináší oběť: beránka. Jak se postupně ukáže, oba bratři fyzicky touží po své matce. Když Kajin uzří, jak se jeho bratr Chabel ve 2. jednání oddává extatickému spojení s jejich společnou matkou, utluče jej k smrti. Chawa je zdrcena, když odhalí bratrovraždu. Spílá synovi Kajinovi a chce se na něj vrhnout. Než však na něm stihne spáchat stejný čin, zadrží ji Adahm. Úsvit nového dne, ke kterému se zbylí protagonisté nyní blíží, symbolizuje začátek nového světa. Ve své vizi Kajin předvídá budoucnost. Jejím znamením je, jak zpívá, „přicházející krev přicházejícího lidstva“.

Inscenačně toto výjimečné dílo připravil přední operní režisér Tobias Kratzer, který v místní opeře debutoval v roce 2018 Meyerbeerovou Afričankou. Kratzer se svým týmem předvedl kongeniální režijní divadlo v nejlepším smyslu slova a opět dokázal, že patří bez jakékoliv pochybnosti k nejlepším operním tvůrcům své generace. Zatímco scéna prvního jednání (scénografie a kostýmy Rainer Sellmaier) obecenstvo přivádí do útulné středostavovské kuchyně, ve druhém jednání se už nacházíme v jakési temné (světelný design Joachim Klein), postapokalyptické krajině s ruinami zdí, zdemolovaných dětských houpaček a autovraku. Pěvci se stávají dokonalými herci, u nichž má každé gesto a každý pohyb těla svůj smysl a význam. V prvním jednání jsou diváci svědky na jedné straně vzpomínek na idylické „rajské časy“ prostřednictvím videoprojekce kdysi šťastné mladé rodinky (video Manuel Braun), ale také postupně víc a víc rostoucích rozporů mezi jednotlivými členy rodiny. Druhé jednání diváky definitivně zbavuje jakýchkoliv iluzí o poklidné idyle a vrhá je do neúprosného a drsného prostředí, kde „člověk je člověku vlkem“, kde vládne žárlivost, touha, chtíč a dochází k rozkladu sociálních vztahů, a to až po krvavý klimax v podobě bratrovraždy.

To vše podtrhává extatický proud Stephanovy hudby v podání mohutného orchestru, který končící GMD Weigle dovedl k naprosto strhujícímu výkonu. Z inscenace se tak vyvážením všech složek (scénické, hudební a pěvecké) stává fascinující thriller, který svým dramatickým nábojem nemůže obecenstvo nezasáhnout. Jenský rodák Andreas Bauer Kanabas jako praotec Adahm svým sytým, vzácně tmavě zabarveným basem sahajícím snad až k basso profondo, pěvecky uchvacuje už od prvních chvílí na jevišti. Jeho partnerkou Chawou je Ambur Braid, členka místního ansámblu, která vládne sopránem až brünhildovských rozměrů, zcela patřičným pro tuto náročnou roli, ve vyšší poloze však poněkud ostrým. Ze dvou bratří vynikl spíše Iain MacNeil jako Kajin, jehož testosteronem nasycený baryton nejenomže naplňuje celý sál mohutným zvukem, ale který je i v herecké poloze až hrůzostrašně uvěřitelný. Jeho náznak kopulace s kuchyňským stolem (mimochodem výborný režijní nápad!) v 1. jednání coby projev erotické touhy byl hypnotizující a odpudivý zároveň. Tak trochu v jeho stínu zůstal výkon Chabela, kterého ztvárňuje mladý americký tenorista Ian Koziara.

Špičkové frankfurtské nastudování mimořádného operního díla, které prokázalo své hudební a jevištní kvality a rozhodně si zaslouží být inscenováno častěji, je zaznamenáváno a bude vydáno labelem NAXOS. Inu, německá společnost dobře ví, že národní kulturní hodnoty je nutno nejenom rozvíjet, ale také uchovávat pro příští generace. Nikoli pouze tato excelentní produkce, ale i velká dramaturgická lákadla nastávající sezóny v Opeře Frankfurt (zmiňme např. chystaného Zemlinského „Der Traumgörge“ či operu lipského rodáka Wolfganga Fortnera „In seinem Garten liebt Don Perlimplin Belisa“ ze 60. let) potvrzují, že tato scéna je právem řazena k absolutní světové špičce. Ostatně, v sezoně 2021/2022 ji renomovaný časopis Opernglas prohlásil ve své prestižní a hudebním světem bedlivě sledované anketě operním domem roku. Jeho novým GMD se od příští sezóny stává mladý dirigent s prudce stoupající kariérou Thomas Guggeis.

Rudi Stephan : První lidé (Die ersten Menschen), Opera Frankfurt, premiéra 2. července 2023, psáno z reprízy 15. července 2023