Belliniho a Romaniho skoro dvěstěletá opera na Shakespearův námět Kapuleti a Montekové byla v průběhu času poněkud zastíněna jinými zpracováními této slavné látky, především pak Gounodovým Romeem a Julií. V posledních letech se však opět poměrně hojně objevuje na jevištích po celé Evropě. Svým celkovým vyzněním je spíše pesimistickým a zcela neromantickým dílem pobízejícím k úvaze o možnostech lásky během války, a také o tom, jak válka pronásleduje a ničí i ten nejvášnivější a nejintimnější vztah, který se mezi jejími frontami objeví. Výmluvné je v tomto kontextu také rozhodnutí autorů hudby a libreta, že své dílo pojmenovávají podle rodů válčících stran, nikoli jmény milenců.
Veleznámý příběh veronských milenců v operní podobě podle belcantového mistra Belliniho v závěru sezony 2022/2023 scénicky uvedlo Německé národní divadlo ve Výmaru (Deutsches Nationaltheater). Režijně jej uchopilo kreativní duo Jossi Wieler / Sergio Morabito, jejichž inscenaci Henzeho Zrazeného moře ve Vídeňské státní opeře v roce 2021 jsme recenzovali i na našem portálu. Autor těchto řádků měl možnost shlédnout obě jejich zmíněné operní inscenace, a proto může srovnávat. Dílo 20. století „sedlo“ renomovaným režisérům, z nichž první působil jako umělecký ředitel Státní opery ve Stuttgartu a druhý je šéfdramaturgem Vídeňské státní opery, o poznání lépe než tragický příběh typické belcantové opery první poloviny 19. století.
Na scéně s dominantním „domem“ umístěným na točně (scénografie Anna Viebrock) a ve strohých civilních kostýmech (Dorothee Curio) se režiséři zaměřili primárně na válečný konflikt Guelfů a Ghibellinů, který poskytuje historickou kulisu mileneckému příběhu. Tomu odpovídalo také stylizování pánského sboru jakožto válečných veteránů o berlích, jakož i četné užívání zbraní. Poměrně realistickou koncepci narušovala pouze poněkud surrealistická zelená videoprojekce promítaná na bílou fasádu domu (videodesign Ilya Shagalov).
Herecká akce pěvců a sboru byla adekvátní, zřejmě nejvíce energie do své postavy vložila japonská mezzosopranistka Sayaka Shigeshima v kalhotkové roli Romea. Ta se zaskvěla nejen jevištní živostí a někdy skoro až kaskadérskými kousky, ale také bravurním zvládáním hlasového rejstříku s mimořádně působivou hlubokou polohou. Julií byla švédská sopranistka Ylva Sofia Stenberg, která okouzlila svým křehkým, téměř až zranitelným zjevem kontrastujícím s mocným a patřičně flexibilním hlasem, ve výškách prosvětleným a zářivým. Působivý byl zejména jejich duet v 1. jednání (Sì, fuggire, a noi non resta).
Juliiným otcem Capelliem byl barytonista Oleksandr Pushniak, který byl fyzicky i pěvecky nepřehlédnutelným a zapřisáhlým nepřítelem Romea coby velitele Monteků. Operu svou němou přítomností na scéně otevíral a posléze i uzavíral jako Lorenzo Uwe Schenker-Primus, člen místního sólistického souboru. Nepostrádal nejenom svůj lékařský kufřík (sérum, které umožnilo napodobit smrt, si od něj vzala a vstříkla injekční stříkačkou sama Julie), ale také něhu, vřelost a zaoblenost tónů. Jednoznačné prvenství si ze sólistického obsazení odnesl jihokorejský tenorista Taejun Sun jako Tebaldo. Svou bezvadnou pěveckou technikou, světlým a kantabilním materiálem, výbornou italskou dikcí a přirozeným herectvím ukázal, že v belcantovém stylu se zjevně cítí jako ryba ve vodě.
Skvělé akustiky výmarského operního domu využil pro barevnou a dynamickou hru orchestru dirigent Dominik Beykirch, který prokázal svým vedením belcantovému stylu adekvátní službu, byť zejména v předehře častěji tendoval k mezzoforte. Právě hudební nastudování společně s kvalitním pěveckým obsazením patří k přednostem této nové inscenace Německého národního divadla ve Výmaru, která bude opět uváděna také v příští sezoně.
Vincenzo Bellini : I Capuleti e i Montecchi (Kapuleti a Montekové), Deutsches Nationaltheater Weimar, psáno z reprízy 9. července 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.