Závěr drážďanské operní sezóny patří Petru Iljiči Čajkovskému a jeho PIKOVÉ DÁMĚ. Výtečnou partituru opírající se o literární předlohu A. S. Puškina nastudoval v ruském originále dirigent Mikhail Tatarnikov a o režijní stránku inscenace se postaral Andreas Dresen.
ČAJKOVSKIJ A PUŠKIN
Piková dáma představovala pro Čajkovského již třetí setkání s Puškinovou literární předlohou – poprvé to bylo v případě Evžena Oněgina, poté následoval Mazepa podle Puškinovy Poltavy a skladatel dokonce zvažoval hudebně zpracovat Kapitánskou dcerku, kterou však pro její určitou rozvleklost a dramatičnost nakonec zamítl. Přestože Puškinovu Pikovou dámu dobře znal a věděl, že jeho bratr – libretista a dramatik Modest Iljič Čajkovskij připravuje tuto látku pro skladatele N. S. Klenovského – nejdříve o ni vůbec neprojevil zájem a je s podivem, že se do práce na komponování vrhl s velkým úsilím o dva roky později. Důvodem toho mohla být objevná koncepce libreta, která se v charakteru určitých postav rozcházela s původním příběhem a drama činila bohatším a mnohoznačnějším. V originální Puškinově předloze je titulní postava veskrze nesympatická, Heřmanův milostný cit k Líze je pouze nástrojem dosažení vlastního postavení a bohatství, hybnou silou jeho jednání je touha po penězích. Puškinova Líza má převážně pasivní charakter oddané hraběnčiny schovanky, její milostný cit k Heřmanovi není natolik silný, aby ona se nakonec z aféry neotřepala a vdala za správce jednoho z hraběnčiných panství. Libretista nově obohatil hlavního mužského představitele silným citem k Líze, který, aby jí získal – se snaží získat společenské postavení a peníze za cenu hazardu a vymámení tajemství tří karet na staré hraběnce. Čajkovského Líza již není jen ponižovaná, ale také krásná a zasnoubená s atraktivním bohatým mužem. Její vášeň pro Heřmana je ovšem tak silná a spalující, že odmítá komfort a budoucí zajištěné zázemí po boku Jeleckého. Charakter samotné hraběnky se zásadě neliší v obou literárních předlohách, velká scéna před smrtí (v opeře) však navíc umožňuje nahlédnout do jejího nitra a dává jí důležitý lidský rozměr. Kromě úpravy charakteru postav Čajkovskij posunul děj příběhu do 18. století, což mu umožnilo vložit do opery mozartovské pastorále, v libretu se objevuje nová postava Jeleckého (Lízina snoubence) a i naplnění Heřmanova osudu je rozdílné – Puškinův Heřman skončí v blázinci, Čajkovského se zastřelí.
NOVĚ V DRÁŽĎANECH
Režisér nové drážďanské produkce Andreas Dresen důsledně staví tvoji koncepci na sociální nerovnosti Heřmana se společností, jejíž součástí by chtěl být. Dresenův Heřman spíše než carského oficíra vizuálně připomíná rozervaného Wozzecka (ze stejnojmenné opery Albana Berga), který se za každou cenu chce protlačit mezi společenskou elitu a nástrojem, jak toho chce dosáhnout, je vysněná výhra v kartách. Tvůrci však nejednou rezignují na hlubší studii hierarchie ruské společnosti a předvádí vlastně jen dva světy: uniformované společenství ruské smetánky, dětí i jejich chův a outsidera Heřmana; v tomto pojetí však pak pozbývá smyslu třeba velká scéna v prvním obrazu, kdy vysocí carští důstojníci rozmlouvají s Heřmanem (kdyby byl takový vyvrženec společnosti, jak ho líčí Dresen, neztratili by s ním jediné slovo). Líza vychází z drážďanské inscenace jako jediná postava se silným morálním kreditem: odmítá stabilní budoucnost s partnerem, kterého nemiluje, a přitom je silně přitahována k muži, který jí není společensky roven. Když i ten jí odmítne při honbě za vidinou bohatství, nekončí svůj život „sobecky“ sebevraždou (ve smyslu libreta), ale Heřmana následuje, aby mu byla stále nablízku. Čistě scénická stránka nové Pikové dámy příliš nepotěší: na mnoho neříkající otáčivé scéně Mathiase Fischer-Dieskaua, kterou tvoří soubor jakýchsi poloválců se téměř bez dalších rekvizit odehrává vnitřní drama hrdinů. Kostýmní výtvarnice Judith Adam studovala (alespoň jak se lze dočíst v programové brožuře) uniformy různých stylů, národů a období, aby nakonec předvedla celkem nudnou kostýmní podívanou, která (navíc umocněná choreografií Michalela Tuckera) činí z části pěveckých sólistů a především ze členů sborů neurčitou degenerovanou „modrou“ masu. Zbytečnou režijní výstředností je jevištní realizace domácí oslavy Lízina zasnoubení s jejími přítelkyněmi (2. obraz prvního jednání) jako lesbického večírek žákyň z internátu. Tradiční pastorále Daphnis a Chloe v drážďanské produkci nezpívají tradičně Polina (Daphpnis), soprán (Chloe) a Tomskij (Plutus) nýbrž přímo Líza, Heřman a Jelecký, což vůbec neodpovídá skladatelovu záměru, a navíc působí scénicky velmi rozpačitě až křečovitě.
Jestliže inscenační podoba Pikové dámy zrovna příliš neoslní, za pozornost určitě stojí vynikající hra Staatskapelle Dresden pod vedením Mikhaila Tatarnikova. Už z prvních taktů bylo zjevné, že dirigent má partituru a její styl bytostně zažité. Jeho způsob řízení orchestru měl jasný názor, orchestr nadchnul působivou dynamikou a plasticitou hry a omamujícím střídáním kontrastů. Po pěvecké stránce předvedl stoprocentní výkon i Sächsischer Staatsopernchor Dresden i Kinderchor der Semperoper pod vedením sbormistrů André Kellinghause a Claudie Sebastian-Bertsch.
VÝKONY SÓLISTŮ
V náročné titulní roli Heřmana se představil ruský tenorista Sergey Polyakov, v přetěžkém partu obstál, ale nezanechal hlubší dojem: přestože zpíval ve svém mateřském jazyce, jeho interpretace postrádala hlubší výraz a detailnější práci s obsahem zpívaných slov a frází. Jeho pěveckému projevu chyběla osobitost, také herecky nepůsobil zvlášť přesvědčivě, absence osobního fluida mu neumožňovala, aby mu diváci jeho hrané vášně věřili či se s ním dokonce ztotožnili. Christoph Pohl předvedl herecky i pěvecky trochu ošoupanou a unavenou variantu Lízina snoubence, John Lundgren se zcela jistě nachází uprostřed velké hlasové krize – po odřeknutí velkých wagnerovských rolí basbarytonového oboru (Wotan, Bludný Holanďan) na prestižních světových scénách nyní přijal nabídku rozsahově menšího partu Tomského a i ten mu činil zejména ve vyšší poloze nepřeslechnutelné problémy. Naopak tenorista Aaron Pegram zaujal průrazným a svěžím hlasem v charakterní roli Čekalinského. Opravdovou hvězdou a „zachránkyní“ večera byla ovšem půvabná litevská sopranistka Vida Miknevičiūtė, v současnosti přední pěvecká osobnost berlínské Deutsche Staatsoper a prvotřídní Elsa, Chrysothemis, Sieglinde či Salome. Miknevičiūtė má technicky dobře vedený soprán, který jak laser dokáže překonat i velké obsazení orchestru. Vedle mistrovského ovládnutí interpretace textu je udivující zpívající herečkou, která dokáže naplnit komplikovaný Lízin charakter a okořenit ho vlastním charismatem. Druhou zpívající herečkou na drážďanském jevišti pak byla bývalá vysokodramatická sopranistka Evelyn Herlitzius, která se v posledních dvou sezonách cíleně zaměřuje na charakterní role, jejichž ztvárnění vyžaduje mimořádné herecké schopnosti. Její hraběnka je sice ještě poměrně mladá, ale již za sebou nechává nesmazatelnou interpretační stopu. Zklamáním bylo obsazení Michaly Doron do jinak pěvecky velmi vděčné mezzosopránové role Pauliny, byl to jen slušný „studentský“ výkon, který na jeviště tak prestižní scény, jakým Semperoper je, nepatří. Role guvernantky se ujala Nicole Chirka: jedná se sice o menší part, nicméně z jiných inscenací (dostupných i na zvukových a obrazových nosičích) je zřejmé, že i tato postava se dá vystavět pěvecky i herecky daleko výraznějším způsobem, než N. Chirka předvedla.
Nová Piková dáma v Drážďanech představuje především po hudební stránce velmi zdařilé hudební divadlo, na které se určitě vyplatí zajet i českému divákovi. Tím spíše, že kromě Čajkovského Evžena Oněgina se v současnosti na žádném tuzemském jevišti opery tohoto ruského tvůrce nehrají. Piková dáma figurovala v původním dramaturgickém plánu pražského Národního divadla na sezóny 2020/2021, z realizace však z důvodu COVID-19 (bez adekvátní náhrady) však sešlo. Ještě na doplnění: premiéra nové drážďanské inscenace se konala 1. července letošního roku, představení jsou naplánována do 15.7. a další série představení je na programu hned v září a říjnu 2023.
P. I. Čajkovskij – Piková Dáma, Semperoper Dresden, psáno z reprízy 8. července 2023
Dresden / Ludwig Olah
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.