Lipsko je město s bohatou hudební tradicí, které je úzce spjato nejenom se jménem místního rodáka R. Wagnera, ale také J. S. Bacha a F. M. Bartholdyho, kteří zde zemřeli. Neméně slavnou osobností spojenou s tímto saským městem je také skladatel Albert Lortzing, který je spolu s C. M. von Weberem, H. Marschnerem, C. Kreutzerem, L. Spohrem a O. Nicolaiem považován za jednoho z hlavních reprezentantů německé romantické opery 19. století, resp. hudebního biedermaieru.
V roce 1844 se Lortzing stal kapelníkem v Městském divadle v Lipsku, kde už předtím působil, a kde v roce 1837 uvedl svou tříaktovou komickou operu Car a tesař, dnes z jeho díla zřejmě nejznámější. V dubnu 1845 byly jeho „revmatické potíže“ předstíraným důvodem jeho propuštění z kapelnické pozice. Ani opakované protesty veřejnosti nemohly rozhodnutí o jeho odvolání změnit. V otevřeném dopise, který podepsali téměř všichni v souboru, se proti opatřením magistrátu ohradil. Dodatečnou satisfakcí za jeho „vypuzení“ z města je nejenom četné a pravidelné uvádění jeho děl v současné Lipské opeře, resp. v místním Divadle hudební komedie, ale bude jím také speciální festival věnovaný skladateli, který se uskuteční v roce 2026.
Jeho „romantická kouzelná opera (Zauberoper) o čtyřech jednáních“ UNDINE měla premiéru v roce 1845 v Magdeburgu a její nejnovější inscenace je na repertoáru místního operního domu od října loňského roku. Její děj pojednává o vodní víle Undine (soprán), která byla nečekaně nalezena starým rybářským manželským párem Tobiášem (bas) a Martou (alt), jimž se téhož večera záhadně ztratila jejich vlastní dcera. Na svých dobrodružných potulkách se k nim dostane mladý rytíř Hugo von Ringstetten (tenor) se svým panošem Vítkem (buffo tenor). Hugo se do Undine rychle zamiluje a chce si jí vzít. Ještě netuší, že se jedná o vodní bytost, která nemá žádnou duši. Kvůli ní dokonce opouští princeznu Bertaldu (soprán), domnělou dceru vévody Jindřicha, která po něm touží a chtěla si jej vzít za muže. Huga a Undine oddává páter Heilmann (bas), který kdysi Undine pokřtil. Do děje náhle vstupuje cizinec Kühleborn (baryton), který je ve skutečnosti Undininým strýcem a vodním knížetem. Bertalda, jsa uražená tím, že si Hugo zvolil Undine místo ní, oznámí, že se provdá za krále Neapole a Sicílie, za jehož velvyslance se v převleku vydává Kühleborn. Undine Hugovi později odhalí svou identitu (recitativ a árie „So wisse, dass in allen Elementen”). Bertaldě se však povede obnovit Hugovu vášeň a přimět jej, aby se s Undine rozešel. Ta následně s hrůzou zjistí, že ji její milovaný Hugo odvrhl. Marně jej varuje před pomstou vodních duchů. Kühleborn a jeho druzi posléze vylézají z jezera, aby se postarali o Undine, která zůstala sama. Kühleborn prozradí Undine důvod svého jednání. Chtěl zjistit, o kolik jsou lepší lidé, kteří v sobě na rozdíl od vodních tvorů mají duši. Proto kdysi unesl Bertaldu z rybářské chatrče a poslal tam Undine. Princezna se pak se zděšením před celým dvorem dozvídá, že je ve skutečnosti dcerou prostých rybářů, kterou kdysi našel ztracenou vévoda Jindřich. Na nádvoří zámku Ringstetten probíhá Hugova svatba s Bertaldou. Huga sužují výčitky svědomí a ve snu v noci vidí, jak se mu Undine a Kühleborn mstí. Panoš Vítek se svým přítelem Hansem (bas) se během pitky (píseň sklepmistrů „Im Wein ist Wahrheit nur allein!“) rozhodnou odvalit kámen do studny, která je vstupem do vodní říše. Díky tomu z ní vylézá Kühleborn a narušuje svatební veselí. Hosté prchají, hrad se zhroutí a potopí. Následně je vyhlášen verdikt: rytíř Hugo si za svůj čin zaslouží smrt, ale kvůli lásce k Undine je mu odpuštěno. Proto bude nyní navždy spojen s ní v říši vodních bytostí.
Současnou inscenaci režijně připravil představitel střední režijní generace Tilmann Köhler, převážně činoherní režisér, který tímto na jevišti Oper Leipzig debutuje. Celou koncepci doslova postavil na obřím schodišti (scéna Karoly Risz), které se průběžně otáčí díky točně podle potřeb častého střídání jednotlivých jednání a obrazů. Tento princip je mezi režiséry poměrně oblíbený a vždy hrozí, že se tím inscenace „zacyklí“ a „uvízne“ na nudné mělčině. To se částečně opravdu stalo, jelikož se děj odehrává prakticky bez kulis, a i kostýmy (Susanne Uhl) se mění pouze u hlavních postav. Nálady napomáhá dotvářet poměrně ostře a prudce se měnící světlo (světelný design Michael Röger), které často vytváří efektní stínohru. Princip neustálého jednotvárného otáčení schodiště nutí diváka neustále přemýšlet, s čímpak asi (pokud vůbec s něčím) přijde režisér ve velkém finále opery. V některých českých regionálních divadlech a u některých režisérů by se divák překvapení nedočkal. Ne tak v Lipsku a v Köhlerově koncepci. Závěr, kdy se pomyslný zámek Ringstetten rozpadá a propadá spolu s jeho obyvateli a samotný rytířem Hugem do hlubin jezera v čele s Kühlebornem, je efektní a velkolepou podívanou, která odhaluje rozsáhlé technické možnosti zdejší scény. Detaily je lepší neprozrazovat, aby si případný divák mohl vychutnat tento moment naplno. Jinak je režie poměrně výrazně soustředěna také na vedení jednotlivých postav, byť tyto jsou už z podstaty jinak rozsáhlého libreta, obsahujícího tehdy oblíbené a četné mluvené dialogy, obsahově poněkud mělké.
Palmu vítězství si za celou produkci odnáší jednoznačně excelentní, dynamicky a vyváženě hrající Gewandhaus orchestr pod taktovkou Christopha Gedscholda, který je počínaje aktuální sezonou zdejším hudebním ředitelem. Nelze vyzvednout žádnou konkrétní nástrojovou skupinu, jelikož každá z nich podala naprosto přirozený, uvolněný a současně špičkový výkon. Průzračnost smyčců se střídala se ševelením fléten a důstojností lesních rohů.
Pěvecké obsazení lze označit jako vyvážené s několika nadstandardně zazpívanými party. Jednoznačnou top trojici tvořily obě hlavní ženské představitelky: Undine Sarah Traubelové a Bertalda Oleny Tokarové. Obě sopranistky jsou členkami místního souboru. Zatímco Traubelová okouzlovala kulatým tónem a lyrickým projevem zamilované i trápící se vodní víly, Tokarová přesvědčovala svým průrazným, ve výškách zcela jistým hlasem, který místy ozdobila znělými koloraturami. Herecky projevila přirozenou živočišnost a energičnost. Zmíněnou trojici nejlepších pěvců večera doplňuje barytonista Mathias Hausmann, rovněž člen souboru, v roli Kühleborna, který nabídl vyrovnaný výkon po pěvecké i herecké stránce.
Oběma zmíněným dámám úspěšně sekundoval americký tenorista Joseph Dennis jako rytíř Hugo, který je znám i pražskému publiku z nedávného nastudování Zemlinského opery Šaty dělají člověka. Je to pěvec působivého jevištního vzhledu s originální a pěknou barvou hlasu. Jeho part Huga je celkově napsán pro pěvce poněkud nepříjemně vysoko; výrazově působil vedle svých pěveckých partnerek spíše submisivněji. Slyšitelné potíže mu občas činily nejvyšší polohy partu, jejichž špičky jakoby „usekl“, aby se tak vyhnul nejexponovanějším úsekům. Takto si, mimochodem, vypomáhal i ve zmíněné pražské produkci.
Velmi pěkný výkon podal v menší, ale zejména ve čtvrtém jednání důležité roli Hanse slovinský basista Peter Dolinšek. Bude-li na sobě tento umělec pracovat a rozvíjet zjevně přirozený pěvecký i jevištní talent, čeká ho zřejmě ještě zářná kariéra. Je to mladý pěvec, jehož další pěvecký vývoj má cenu sledovat dále. Na scéně zdatně sekundoval „průvodci dějem“, jímž je Hugův panoš Vítek, v navštíveném představení v podání finského tenoristy Dana Karlströma. Jedná se o postavu s opravdu velkým množstvím textu, přičemž nejvýraznější moment pro něj nastává ve třetím jednání v písni „Vater, Mutter, Schwestern, Brüder hab ich auf der Welt nicht mehr”. Jedná se o píseň, která nabyla v německé společnosti nového významu zejména v letech krátce po II. světové válce, kdy opravdu téměř nebylo rodiny, která by v ní neztratila některého svého člena.
Bez zaváhání a suverénně se svých partů zhostili rovněž Sebastian Pilgrim jako dobrácký páter Heilmann, Karin Lovelius jako Marta a Sejong Chang jako její choť Tobiáš. Důležitou roli má v této opeře také sbor, který poctivě připravil sbormistr Thomas Eitler-de Lint. Závěrem lze konstatovat, že chce-li si operní fanda vychutnat poctivé nastudování zřídka uváděného kusu reprezentujícího německý operní romantismus, je Oper Leipzig rozhodně ta správná volba.
Albert Lortzing – Undine, Oper Leipzig, psáno z reprízy 10. června 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.