Německá opera v Berlíně přichází s ojedinělým projektem scénického provedení Matoušových pašijí (Matthäus- Passion) Johanna Sebastiana Bacha. Pašijový obřad vyprávěný evangelistou Matoušem je známý přes dva tisíce let a je tedy starší než jakékoliv operní libreto. Historicky poučené hudební provedení v podání Orchestru Deutsche Oper Berlín a specialisty na starou hudbu dirigenta Alessandra De Marchi spolu unikátností jevištního zpracování pašijového příběhu je schopno hluboce zasáhnout divákovy emoce a klást mu navíc otázky, které při čistě koncertním provedením Bachova díla zpravidla nepřichází v úvahu.
MATOUŠOVY PAŠIJE PODRUHÉ V DOB
Vzdělaný německý divák či posluchač je s Bachovým dílem vnitřně spjat již od svého útlého dětství, neboť pravidelné provozování Bachovy hudby je nedílnou součástí (nejen) německého kulturního dědictví. Matoušovy pašije, které byly poprvé uvedeny zřejmě na Velký pátek roku 1727 v lipském Thomaskirche, se už ve scénické podobě na scéně Deutsche Oper Berlin jednou objevily, a to v roce 1999, ovšem ve verzi zpracované Felixem Mendelssohnem Bartholdy. Nová divadelní realizace se vrací zpátky k původnímu Bachovi a předvádí pašije jako epické divadlo, jako drama utrpení, mučení, sebeobětování i nalezení smíru. Neprezentuje ovšem novozákonní příběh jako historickou fresku, ale jako živé divadlo, které formou vzájemné interakce účinkujících a publika znovu prověřuje stálost hodnoty Ježíšova utrpení a jeho smrti jako jednoho ze zásadních pilířů evropské civilizace.
PAŠIJE JAKO DIVADLO
Novému pohledu na Matoušovy pašije napomáhá netradiční rozmístění orchestru, sboru, účinkujících i diváků. Původní sbor o dvou částech je v DOB rozdělen do čtyř oddílů (do kříže) – a to na jeviště, do vysutých lóží po stranách hlediště a na druhý balkon. Orchestřiště je zcela zakryté, orchestr je rozdělen po stranách jeviště, dirigent řídí představení z první řady (mezi diváky). Hlavní hrací prostor není řešen jako klasické kukátkové divadlo, nýbrž je postaven mezi diváky, kteří sledují hru jak z hlediště, tak i z jeviště. Velkolepý dojem z hudební produkce umocňují navíc další sboroví zpěváci, kteří sedí náhodně mezi diváky. Příchozí diváci, kteří umí číst noty a chtějí se stát přímou součástí hudebního prožitku, obdrží u vchodu do sálu výtah z klavírního výtahu s chorálem č. 25 „Co chce můj bůh, to má se stát“ a chorálem č. 54 „Tvá hlava – jedna rána stíhaná potupou“ a mohou se připojit ke kolektivní hudební produkci.
Zcela originální je předvádění pašijového příběhu ryze dětskými představiteli ve věku cca od 6 do 15 let (po vzoru tradičních jesličkových her). Dětští protagonisté přicházejí „vytvářet“ pašijovou historii zcela nezatíženi jakýmikoliv předsudky a svými vlastními (občas naivními) postupy modelují příběh a přirozeně přitom formují svůj postoj k obsahu sdělované látky. Jejich akci doplňují svými výstupy sólisté, kteří nikdy nezpívají svá sóla koncertním způsobem, ale vždy se aktivní formou zapojují do dětské hry. Ústřední postava Matoušových pašijí Evangelista se do jisté míry stává učitelem, který dětské protagonisty doprovází, vede, vysvětluje i třeba kárá.
VÝKONY ÚČINKUJÍCÍCH
Oproti běžnému hudebnímu provedení nová inscenace režiséra Benedikta von Petera vyžaduje od všech zpěváků pregnantní německou výslovnost, dokonalost pěveckého výrazu, podpořeného schopností silného emocionálního sdělení obsahu zpívaného slova. Potřeba vnímání slova je v této produkci důležitější než během obyčejného operního představení, a proto nad hlavním hracím pódiem jsou umístěny kromě velké obrazovky, která filmovým střihem zachycuje klíčové momenty hry, též velkoplošné tabule s německým a anglickým textem Matoušových pašijí.
Opravdovým zážitkem je sledovat Evangelistu Joshuy Ellicotta, který apelativností a spalující intenzitou svého projevu doprovází diváka celým pašijovým příběhem. Ellicott nikdy nesděluje obsah svých slov s odstupem chladného komentátora, ale naopak je vždy součástí děje a nezakrytě projevuje své emoce. Annika Schlicht dává plně zaznít svému plnému sytému altu a vrcholem její kreace je hlubokým citem prodchnuté sólo v č. 39 „Erbarme dich..“ (Ach, neodvrať se ode mne). Padraic Rowan jako Ježíš strhává na sebe pozornost pěveckou soustředěností a pěveckým výrazem plným bolesti a sebeobětování, pěvecky působivá sopranistka Siobhan Stagg stejně tak jako její další kolegové vynikající Kieral Carrel (tenor), představitel Petra Michael Bachtadze, Pilát Artura Garbase upoutávají divákovu pozornost příkladnou interpretací pašijového textu plnou expresivity a emocí.
Orchestr Deutsche Oper Berlin, který běžně hraje široký repertoár od Monteverdiho, přes italskou, německou, francouzskou operu až po náročná díla 21. století, s obdivuhodnou lehkostí a čistotou interpretoval specifický Bachův styl historicky poučeným způsobem. Za výslednou stylovou hudební formou stojí beze sporu umění dirigenta Alessandra De Marchi, jehož angažování pro nastudování pašijí bylo vynikající volbou. Zapomenout nesmíme ani na výborně hrající Dětský sbor (Kinderchor) Německé opery Berlín, jemuž v produkci připadlo zcela klíčové místo.
Vraťme se však ještě zpátky ke způsobu inscenování Matoušových pašijí dětskými představiteli, který může připadat někomu jako ambivalentní. Pro některé z těchto dětí se jedná o první setkání s touto látkou, která je prazákladem naší moderní kultury. Mladí herci během více než tříhodinové produkce pouze neilustrují příběh z posledních dnů Ježíšova života, ale stále více k němu zaujímají svůj postoj, který se vyostří protestem jedné účinkující (nazvané v programové brožuře prostě Mädchen, tj. dívka), která podobně jako např. mediálně známá aktivistka Greta Thunberg se distancuje od zavedených pravidel hry. Svým chováním dává jasně najevo, že není možné pašijový příběh prostě „jen hrát“ aniž bychom si kladli otázky další budoucnosti, odpovědnosti, sebeobětování apod. Její stanovisko během večera stále více vystupuje do popředí hry a je na dospělém divákovi, zda dívčin netradiční přístup (ke kterému se pak přidají i další děti) ohodnotí jako nemístné narušování koloritu velkopátečního rituálu či jej přijme jako hlubší námět k zamyšlení.
Svojí podstatou berlínské jevištní zpracování Bachových Matoušových pašijí ideálně naplňuje poslání a smysl divadla jako takového – jako výsledek emocionálního propojení hlediště a jeviště. Divák odchází z představení očištěn nebo si začíná klást nové otázky.
Johann Sebastian Bach – Matoušovy pašije (Matthäus- Passion), jevištní premiéra 5. května 2023, psáno z reprízy 21. května 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.