Dravá veristická opera italského skladatele Riccarda Zandonaie (1883-1944) FRANCESCA DA RIMINI byla konečně představena divákům Deutsche Oper Berlin, kde se v květnu l.r. uskutečnila teprve první představení inscenace před živým publikem. Premiéra se totiž konala v době netvrdších hygienických opatření proti šíření COVID-19, 14. března 2021, a to výhradně v podobě streamu, který bylo možno sledovat na webových stránkách opery. Více než zdařilý stream znovu přilákal do hlediště DOB i diváky, kteří přenos před dvěma lety sledovali, aby ještě umocnili svůj zážitek ze špičkové inscenace.
U Zandonaie jsou Paolo a Francesca podobně jako třeba Romeo a Julie či Tristan a Isolda ústředním mileneckým párem opery. Paolo a Francesca jsou detailně známi každému Italovi, neboť jejich literární základ vychází z části Peklo slavné Božské komedie Dante Alighieriho (cca 1265-1321).
Pro českého čtenáře ve zkratce k obsahu díla: Děj opery se odehrává v Itálii ve 13. století. V domě rodiny da Polenta Ostasio zamýšlí z politických důvodů provdat svoji sestru Francescu za krutého a znetvořeného Giovanniho Malatestu (používá též jméno Gianciotto). Gianciotto posílá jako posla ke své vyvolené svého krásného bratra (Paolo il bello). Beze slova se oba krásní lidé do sebe zamilují, přestože osud Francesce nadělil do manželského lože Paolova zlého bratra. Francesca žije nově v Rimini v Malatestově paláci a vyčítá Paolovi zradu, která na ní byla učiněna v souvislosti se svatbou. Malatestové se ocitají v lítém boji se znepřátelenou rodinou – Paolo se zuřivě vrhá do bitvy, aby zemřel a nemusel tak snášet útrapy odcizení od milované manželky svého bratra. Je zraněn a Francesca ošetřuje jeho ránu a později pomáhá i zraněnému Malatestinovi, mladšímu bratrovi Paola a Gianciotta, který byl rovněž v souboji zasažen. Když ve třetím jednání Francesca čte dvorním dámám příběh o Lancelotovi a Guinevře; dozví dá se od svého služebnictva, že Paolo, který opustil Rimini, aby na Francescu zapomněl, se nyní vrací. Francesca a Paolo se setkávají a vyznávají si lásku a tím následují příkladu Lancelota a Guinevry. Do Francescy je ovšem zamilován rovněž mladý Malatestino, který si vynucuje projev fyzické lásky; když mu jej Francesca odepírá, prozradí Gianciottovi tajný vztah Francescy a Paola. Oba milenci se naposledy v noci setkávají, když je ve vzájemném objetí probodne žárlivý Gianciotto.
Libreto k opeře napsal Tito Ricordi podle stejnojmenné hry Gabriela D´Annunzia (občanským jménem Rapagnetta), který svůj námět také čerpal z Dantovy „Comedie“. 9. prosince 1901 uvedl v Římě svoji veršovanou hru, která šokovala konzervativní publikum směsí jistého narcismu a smyslnosti; literární prameny uvádějí, že premiéru provázel skandál, souměřitelný s prvním uvedením Wagnerova Tannhäusera v Paříži 1861 nebo Stravinského Svěcení jara (1913). Po více než čtyři hodiny diváci vydrželi sledovat napínavé pětiaktové drama i díky slavné herečce Eleonoře Duseové, která propůjčila své umění hlavní hrdince. Byla jen otázka času, kdy D´Annunziova tragédie osloví nějakého skladatele nebo libretistu, kteří by divácky atraktivní titul přetvořili do formy opery. Iniciativy se ujal Tito Ricordi, majitel nejvýznamnějšího hudebního nakladatelství v Itálii, který básníka přemluvil k postoupení svých práv; to D´Annuzio nabídku přijal, protože měl finanční těžkosti. Nakonec bylo rozsáhlé dílo zredukováno asi na jednu třetinu. Neomylný cit Ricordiho pro ideální zhudebnění dusného dramatu vedl k zadání kompozice Francescy da Rimini Riccardu Zandonaiovi, který vytvořil strhující veristickou kompozici plnou lidských vášní, napětí i krveprolití. Zandonaiův smysl pro secesi, avantgardu, dekadenci a krutou modernu přesně zasáhl v r. 1914 nerv doby a stvořil tak dílo, které se potkalo s mimořádným úspěchem u publika, což už se mu pak v jeho pozdějších operních skladbách (např. Giulietta e Romeo; Řím 1922 a I Cavalieri di Ekebu; Milán 1925) bohužel už nepodařilo.
Jevištní realizace čtyřaktové opery v Německé opeře Berlín byla svěřena jednomu z nejuznávanějších operních režisérů současnosti Christophu Loyovi. Přestože Loy se svými častými spolupracovníky výtvarníkem scény Johannesem Leiackerem, výtvarníkem kostýmů Klausem Brunsem a tvůrcem světelného designu Olafem Winterem opakuje ve svých inscenacích část jevištních postupů (transformace děje do současnosti, oblíbené třístupňové schody, černobílé kostýmování hlavních postav, kalhotový kostým či kožich pro hlavní představitelku apod.) mimořádnou devízou jeho inscenací i nadále zůstává pečlivá volba herecky zdatných interpretů, kteří svým lidským typem adekvátně odpovídají jevištním postavám, které představují. Detailní drobnokresba vztahů „zabalená“ do atraktivního vnějšího vizuálního obalu je pak onou charakteristikou typickou pro Loyovu práci, která má zatím neustále potenciál dráždit a přitahovat diváky.
Původního dirigenta z roku 2021 Carla Ricciho v nové sérii představení vystřídal vynikající Ivan Repušič, který zkušenou rukou dovedl Orchestr Deutsche Oper Berlin k velkému výkonu. Projevil mimořádný cit pro specifický styl italského verismu, plasticky modeloval vypjaté drama nenaplněné vášnivé lásky i krutosti; doslova dýchal s pěvci a dal jim vždy optimální prostor, aby vytěžili z textu maximum. Také Sbor Deutsche Oper Berlin se jako vždy představil ve vynikající formě, i když tentokrát jej bylo spíše jen slyšet za scénou: umístění sboristů mimo jeviště možná bylo součástí zadání v době vzniku inscenace tj. v období přísných hygienických předpisů proti šíření pandemie.
V náročné hlavní ženské postavě se divákům v Deutsche Oper Berlin představila americká sopranistka Sara Jakubiak, která je pravidelným hostem německých (a speciálně berlínských scén). S Loyem spolupracovala již na jiné velké úloze Heliany (Das Wunder der Heliane), též v DOB. Umění půvabné Jakubiak má neobyčejnou divadelní atraktivitu, neboť představitelka dokáže dokonale souznít s interpretovanými hrdinkami a zachytit každý záchvěv jejich mnohostranného charakteru. Způsob, jak např. „uhraje“ bez jediného slova scénu okouzlení Paolem a zároveň kruté zklamání z toho, že se provdá za jiného muže, je naprosto dechberoucí a splňuje i ty nejpřísnější činoherní parametry. Hlas Jakubiak bezpečně zvládá náročný part, při kterém musí často vzdorovat silnému veristickému zvuku velkého orchestru. Její hlas zní občas trochu suše, její cit pro specifický žánr, jakým je italský verismus, není stoprocentní, jejímu hlasu spíše „sedí“ německý repertoár. Přesto však se jedná o mimořádný výkon, který snese přísná kritéria mezinárodního operního businessu. Velkou hvězdou představení je mladý nadějný tenorista pocházející z Chile Jonathan Tetelman. Svojí fyziognomií bourá zažité představy některých diváků o malých tlustých tenoristech – Tetelman vypadá jako mladý bůh a je ideálním představitelem Paola il bello. Typicky italský Tetelmanův tenor má úchvatnou barvu, příkladné frázování i krásné legato. Rovněž tak herecky vystupuje velmi tvárně a je ve všech ohledem přesvědčivým partnerem Jakubiak na scéně. Ivan Inverardi po herecké i pěvecké stránce výborně naplnil part Gianciotta, zaujal sytostí svého barytonu a skvělým výrazem plným žárlivosti a krutosti. Určité rozpaky budí interpretace Malatestina, kterého vytvořil Charles Workman. Zralý umělec není úplně ideální na roli sotva odrostlého chlapce (dle textu libreta „fanciullo“), jeho paruka působí v prostředí, kde všichni ostatní typově přesně odpovídají svým postavám“, trochu směšně. Workman je především uznávaným mozartovským pěvcem a nyní s úspěchem začíná ztvárňovat náročné mužské postavy opery 20. a 21. století. I když veristické finesy není jeho doménou, podal pěvec podal kultivovaný a profesionální výkon. V úloze sestry Francescy Samaritany se pěkně uvedla Luxi Hutton, jejíž světlý lyrický soprán vytvořil zajímavý kontrast k tmavšímu témbru Jakubiak. Každá z početných společnic (či sloužících) Francescy jako Biancofiore pěvkyně Meechot Mazzero, Garsenda Elisy Verzier, Altichiara Arianny Manganello, Adonella Karis Tucker či Smaragdi Irene Roberts měla svoji hereckou i hlasovou osobitost a dokázala tak vkusně doplnit rámec v mnoha ohledech výjimečné inscenace.
Zandonaiovu operu po jejím velkém úspěchu na počátku 20. století vytlačila časem ze světových jevišť především obrovská popularita děl jiného velkého veristického tvůrce, Gioacoma Pucciniho; Zandonaiův ústup z operní scény ovlivnila jistě i změna diváckého vkusu, který se od vypjatých milostných vášní, krvelačných krutostí a neustálého napětí plného strachu začal obracet k jiným tématům.
Český divák měl v posledních letech velmi omezenou možnost blíže se seznámit s neprávem opomíjeným opusem R. Zandonaie. Existují fakticky jen dvě studiové nahrávky této opery z roku 1952 s Marií Canigliou (Cetra) a z roku 1987 s Rainou Kabaivanskou na labelu RCA. K dispozici je také na DVD záznam živé produkce z roku 1984 z Met s Renatou Scotto a Placidem Domingem; tato inscenace byla v roce 2013 obnovena (s novým obsazením) a i české publikum je mohlo sledovat rámci pravidelných přenosů do vybrané sítě kin Met HD. Žádná nahrávka však nenahradí skutečný zážitek z operního domu, a proto čtenářům našeho portálu vřele doporučuji návštěvu výjimečné inscenace FRANCESCA DA RIMINI v Německé opeře Berlín.
Riccardo Zandonai – Francesca da Rimini, on-line premiéra 14.3.2021, recenze psána z prvního představení pro diváky dne 19.5.2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.