Počátek ledna v Bavorské Státní opeře byl ve znamení návratu raného Verdiho opery Loupežníci na tuto scénu. Shodou nešťastných náhod se původní premiéra v březnu 2020 musela z důvodu začínající pandemie COVID-19 odehrát bez diváků. A tak teprve teď přinášíme rádi recenzi z nové série představení.
VERDIHO RANÁ OPERA
Loupežníci (I Masnadieri, 1847) nepatří právě k nejhranějším dílům Giuseppe Verdiho. Vznikly v raném stádiu jeho tvorby a znamenaly jeho první velký zahraniční úspěch, neboť byly komponovány na objednávku královského opery v Londýně. I Masnadieri jsou jednou ze tří oper, které bussetský rodák vytvořil na Schillerův námět, k těm zbývajícím patří ještě Luisa Miller (Luisa Millerová, 1849) a pak především Don Carlos (1867), který právem náleží mezi mistrovy nejhranější tituly. Libreto pro mladého Verdimu napsal Andrea Maffei, který musel rozsáhlé drama německého velikána značně přepracovat: vypustil velkou část loupežnických scén, vynechal postavu Spiegelberga a v podstatě se soustředil na komorní drama rodiny Moorových: otce Maxmiliána, znepřátelené syny Karla a Franze a schovanku Amálii. Hybatelem děje v teskném příběhu je ctižádostivý Franz (u Verdiho Francesco), který je ukázkovým padouchem typu Richarda III., Jaga nebo Edmunda z Krále Leara, budeme-li hledat srovnání spíše u Shakespeareho než u Verdiho. Problematickou stránkou Maffeiova libreta je slabá dramatičnost: postavy si spíše vyprávějí o tom co se stalo nebo přednášejí své monology smutku či nenávisti, ale v podstatě málo jednají. Děj Loupežníků se tak nejvíce posouvá mezi jednotlivými obrazy.
V krátkosti k obsahu opery: Hrabě Massimiliano má dva syny. Staršího Carla a mladšího Francesca, který se nemůže smířit s tím, že je druhorozený a usurpuje si prvořadé místo v rodině. Carlo je bouřlivák, jehož mladistvá nerozvážnost přivedla do pochybné společnosti. Aby jej Francesco zcela odstřihl od rodiny, napíše jménem jeho otce dopis, ve kterém jej zavrhuje: na to se zoufalý Carlo začíná mstít celé společnosti a stane se vůdcem loupežnické bandy. Francesco ve své počínání neustává: zinscenuje před svým otcem, že Carlo zamřel, neboť ví, že tato zpráva bude znamenat pro starého muže jistou smrt. Otec je tak dalším osobou, kterou Francesco odstranil z rodinného sídla a nyní si brousí zuby na Amalii, která je však stále věrná Carlovi. Spletitý děj pak postupně odhalí, že Massimiliano vlastně nezemřel, nýbrž je sluhou Arminiem ukrýván na tajném místě v lese; Carlovi se v čele loupežnické tlupy podaří otce zachránit, pomstít svému bratrovi a konečně získat Amalii. Leč jejich štěstí netrvá dlouho: Carlo slíbil naprostou věrnost loupežníkům: Amálie by nesnesla odloučení od něj, a proto žádá z jeho rukou smrt probodnutím.
Verdiho raná opera ještě v sobě nenese atributy velkých kompozic, kterými Verdi pak později proslul jako skutečně světový autor. Nicméně už ve své době představuje pozoruhodnou změnu skladatelského stylu, kterým se odlišoval od současně tvořících italských skladatelů a především od těch, jejichž díla byla nesmírně populární u diváků a divadelních ředitelů: G. Donizettiho a V. Belliniho (který bohužel pak předčasně zemřel v r.1835 v pouhých 33 letech); G. Rossiniho již nekomponoval, nicméně jeho vliv na italskou operu byl stále velmi silný. Verdi si vedle těchto gigantů postupně nacházel vlastní cestu a zdánlivě jednoduchými prostředky dokázal jedinečně vystihnout charaktery, myšlenkové pochody, citová hnutí a dramatické střety jednotlivých postav. Avšak jistá pochmurnost Schillerova námětu v kombinaci se slabším libretem a současně s vysokými interpretačními nároky na pěvce v hlavních úlohách zřejmě zapříčinily menší popularitu tohoto díla.
LOUPEŽNÍCI NA ČESKÝCH OPERNÍCH A ČINOHERNÍCH SCÉNÁCH
I Schillerovy Loupežníci se u nás objevují na činoherních scénách velmi sporadicky, ale shodou okolností v březnu letošního roku uvede Studio Marta, scéna Divadelní fakulty JAMU novou inscenaci Loupežníků – aspoň to uvádí databáze Divadelního ústavu. Naposledy se Schillerovo drama objevilo v ČR v Divadle na Vinohradech v roce 1984 v režii Jiřího Dalíka s Viktorem Preissem v roli Karla. Operní I Masnadieri byli na českých scénách k vidění relativně nedávno, v r. 2002, a to na scéně Slezského divadla Opava v režii Jana Nováka a v hudebním nastudování dirigenta Jana Snítila. Soubor přivezl svoji raritní inscenaci v následujícím roce na 6.ročník Festivalu hudebního divadla a nejen svojí příkladnou dramaturgií získal uznání festivalového publika: protagonistka Amálie Katarína Kramolišová nadchla obdivuhodnou stylovostí svého projevu a odnesla si cenu ředitelky festivalu.
Ani zvukových a obrazových nahrávek I Masnadieri na rozdíl od jiných Verdiho oper není mnoho, studiové nahrávky existují vlastně jen dvě: pro firmu Philips ji natočila v sedmdesátých letech minulého století Montserrat Caballé a tenorista Carlo Bergonzi, a pro konkurenční Deccu pak Joan Sutherland s Francem Bonisollim a dirigentem Richardem Bonyngem.
VERDIHO RANÁ OPERA POPRVÉ V BAVORSKÉ STÁTNÍ OPEŘE
A i na německé scény se Verdiho Loupežníci dostávali s obtížemi: v Mnichově, odkud přinášíme tuto recenzi, se Verdiho rané dílo vůbec poprvé ukázalo až v roce 2008, a to v Theater am Gärtnerplatz a první inscenace Loupežníků v Bavorském národním divadla měla svoji historickou premiéru 8. března 2020. Jak jsme v úvodu zmínili, tu zasáhl počátek pandemie COVID-19, takže toto původní nastudování mělo možnost vidět jen velmi omezené množství diváků. Z premiérového obsazení zůstala část účinkujících: např. dirigenta Michele Mariottiho nyní vystřídal Antonino Fogliani a sopranistku Dianu Damrau stále stoupající hvězda Lisetta Oropesa.
Antonino Fogliani je velmi zkušeným italským dirigentem, který je vyhledáván pro vzorovou interpretaci belcantových oper, a pod jeho taktovkou Orchestr Bavorské Státní opery podal perfektní, jiskřivý výkon, plný napětí a pravého italského vzruchu. Vzhledem k výše uvedeným problémům libreta představuje úkol inscenovat tuto ranou operu Verdi poměrně nesnadnou záležitost. Režisér Johannes Erath a výtvarníkem scény a kostýmů Kasparem Glarnerem se tohoto úkolu nezhostili špičkovým, ale velmi úctyhodným způsobem. Pokusili se celou moorovskou historii podat jako jednu velkou rodinou tragédii. Scénickou akci soustřeďují na čtyři hlavní postavy, u kterých se snaží najít detailní motivy jejich chování. Pro zdůraznění rodinných vazeb a jejich původu v dětství obou Maxmiliánových synů režie využívá mimické dvojníky (Karla, Franze a Amálie), jejichž herecká práce sice napoví něco o tom, co v libretu není přímo uvedeno, ale jejich časté nadužívání vede v průběhu představení k rutinnímu postupu, který už nic nového nepřináší. Celkovou ponurost příběhu umocňuje Glarnerova základní černobílá scéna, v které dominuje dlouhý stůl a dvě dominantní zámecká křídla sídla Moorů, jejichž otevřený prostor účinně naplňují videa Ley Heutelbeck. Náhlé dějové zvraty pozoruhodně řeší pohyblivé pásy, které „dopravují“ účinkující na scénu.
Tenorista Charles Castronovo začínal svoji kariéru v mozartovských úlohách a ve francouzském repertoáru, nyní jeho pěvecký projev stále více tíhne k dramatičtějším postavám typu italského spinta. Pro roli Carla má již solidní střední polohu, bezpečné výšky, jeho zpěv bohužel postrádá hlavové tóny, které byl jeho celkovému pěveckému projevu dodávaly více lesku. Ovšem jako herecký interpret je prvotřídní, navíc jeho celkový obraz na jevišti umocňuje atraktivní zjev. Igor Golovatenko předvedl krásně vedený jadrný baryton, ideálně vyhovující italským rolím a rovněž představitelsky zaujal. Sopranistka Lisetta Oropesa teprve pomalu začíná budovat svůj verdiovský repertoár, typem jejího hlasu jí ideálně sedí Gilda, Traviata; Amálie je z rodu už dramatičtějších postav, které vyžadují výraznější střední polohu, na druhou stranu part Amálie obsahuje nekonečnou řadu pěveckých ozdob (jako fioritury a trylky, kadence), které Verdi psal na tělo (vlastně hrdlo) první protagonistky této postavy, slavné Švédce Jenny Lindové. Bezpečné ovládání těchto belcantových ozdob bylo dříve denním chlebem většiny typů ženských hlasů, dnes už je to výsadou spíše lehčích koloraturních sopránů. Právě zmíněné belcantové zdobení a především styl zvládá půvabná Oropesa svrchovaný způsobem, v dramatičtějších pasážích jí zatím chybí potřebný tah a síla. Mimořádně krásný hlasový materiál předvedl basista Christian Van Horn, který spolu s výborným frázováním oslnil publikum spíše pěveckou stránkou svého projevu, neboť Maximiliánův part je poměrně statický. Kevin Conners se výborně uplatnil v rozporuplné postavě sluhy Arminia.
A na závěr se sluší (opět) vyzdvihnout vysokou úroveň Sboru Bavorské státní opery, pochválit je nutno výbornou zvukovou kompaktnost, neobyčejně dobrou a zřetelnou výslovnost a celkovou obeznámenost tohoto tělesa se zvláštnostmi stylu raného Verdiho.
Bayerische Staatsoper: I Masnadieri (Loupežníci), premiéra produkce 8.3.2020, psáno z reprízy 24. ledna 2023.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.