Po dlouhých letech absence na českých jevištích uvedou v sezóně 2022/2023 hned dva české operní soubory poslední operu Antonína Dvořáka ARMIDA. Tím prvním je soubor Opery DJKT v Plzni, kam se Dvořákův opus vrací po dlouhých osmdesáti letech. Minulou sobotu se zde konala slavnostní premiéra nového nastudování.
Z deseti Dvořákových oper se pevnou součástí českého repertoáru stal jen Jakobín (1882), Čert a Káča (1899) a pak především Rusalka (1901), která v posledních letech zažívá i nevídaný boom na zahraničních scénách. Zdařilým činem bylo i uvedení skladatelova Šelmy sedláka v Divadle J. K. Tyla v Plzni v roce 2019. Dvořákova mistrovská opera Dimitrij(1882) by si rozhodně zasloužila častější uvádění, kterému však na rozdíl od jiných Dvořákových oper opírajících se o slabé libreto brání zase mimořádné interpretační nároky na hlavní sólisty. Zatím poslední počinem o jevištní nastudování tohoto výjimečného titulu bylo uvedení Dimitrije ve Státní opeře Praha pod taktovkou dirigenta Františka Preislera v roce 2004.
Dvořákova Armida (1903) zazněla naposledy v Národním divadle moravskoslezském, a to v roce 2012 v hudebním nastudování Roberta Jindry s alternujícími Armidami Danou Burešovou a Evou Dřízgovou-Jirušovou v hlavní ženské roli. Pražské Národní divadlo bude tou druhou scénou, kde letos chystají premiéru Armidy; v ND byla hrána poslední Dvořákova opera v roce 1987, a to dokonce s třemi alternujícími Armidami Evy Děpoltové, Zory Jehličkové a Libuše Macháčkové-Hrubé. Jediné zahraniční nastudování Armidy (v Brémách, 1961) je vlastně trochu kuriózní – v titulní roli se tehdy uvedla mladá Montserrat Caballé, z německy zpívaného představení existuje i audio záznam (bohužel nevalné technické kvality).
DVOŘÁKOVA POSLEDNÍ OPERA – PROČ ARMIDA?
Po velkém úspěchu Rusalky se Dvořák začal usilovně shánět po novém vhodném libretu; o jiné než operní tvorbě tehdy neuvažoval. Měl zájem o další spolupráci s Jaroslavem Kvapilem, ten mu nabízel svoji pohádkovou Princeznu Pampelišku, kterou ovšem Dvořák pro podobnost námětu s Rusalkou nepřijal. Dvořák se na okamžik vrátil ke svým náčrtům, kterými se zabýval již před kompozicí Rusalky, totiž k zamýšlené opeře na námět z české mytologie Vlasty skon. Libreto Karla Pippicha měl před Dvořákem v rukách kdysi už i Bedřich Smetana a po něm Zdeněk Fibich, ale ani jednoho z nich nezaujalo natolik, aby se rozhodli na něj komponovat. Zda se pro libreto definitivně rozhodl Dvořák, není známo, nicméně když ho navštívil mladý Otakar Ostrčil s prosbou, aby komponování zanechal, protože na opeře na tentýž text už pracuje sám, ochotně mu vyhověl. Dvořák údajně měl také zájem o Hostinského libreto pohádkové Popelky, ale i z tohoto záměru nakonec sešlo. Po delším hledání vhodného námětu mu básník Jaroslav Vrchlický nabídl libreto Armidy, vlastně už podruhé – čtrnáct let po první odmítnuté nabídce. Tentokrát Dvořák, nemaje lepší volbu, návrh přijal.
OSVOBOZENÝ JERUSALÉM
Námětem opery je příběh zpracovaný již mnohokrát před Dvořákem skladateli jako byli Lully, Gluck, Salieri, Mysliveček, Haydn či Rossini. Jeho základem je epizoda z rozsáhlého eposu italského renesančního básníka Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (Gerusalemme liberata, 1580), který prostředky romantické literatury líčí události první křížové výpravy. Armida je v Tassově eposu kouzelnice, která má rytíře, jež mají za úkol osvobodit Svatý hrob a šířit křesťanství, svést od jejich vznešeného poslání. Jaroslav Vrchlický se zabýval překladem eposu v druhé polovině 80. let 19. století a operní libreto z této práce vypadlo vlastně jako vedlejší produkt jeho tvůrčího úsilí. Vrchlického text libreta bohužel představuje v současnosti nejslabší článek při inscenování Dvořákovy Armidy. Složitý a i současnému českému divákovi málo srozumitelný text, plný květnatých archaismů a zvukomalebných rýmů vede například současné inscenátory v ND Praha k jazykovým korekcím původního textu při zachování jednoty slova a hudby. V Plzni se hraje podle původního Vrchlického textu, což odvádí občas diváky od sledování jevištní akce směrem k českým titulkům, ale také je občas přivádí do rozpaků, když premiérový Rinald Aleše Brisceina zpívá odlišné pasáže, než které jsou uvedeny na titulkovacím zařízení (pěvec totiž roli vytvoří i v pražském ND). Jistá dávka nesrozumitelnosti Vrchlického textu však zásadní problém při vnímání vzácného Dvořákova díla nepředstavuje; je nutno jen přijmout přirozený fakt, že v tomto případě text stárne rychleji než hudba.
A KONEČNĚ PLZEŇSKÁ PREMIÉRA
Plzeňská inscenace je uváděna jako koprodukce s Wexford Festival Opera, kde Armida byla inscenována Hartmutem Schörghoferem (režie, kostýmy a výprava) a hudebně provedena dirigentem Norbertem Baxou na sklonku loňského roku. Z původní wexfordské produkce do Plzně přešlo (zřejmě z důvodů ekonomických) jen několik protagonistů středních a menších rolí. Ojedinělostí tohoto koprodukčního titulu jsou dva režiséři, kteří jsou podepsáni pod celkovým projektem díla na dvou scénách. Schörghofera nahradil v DJKT režisér Martin Otava, plzeňský divadelní program uvádí rovněž na režii spolupracující Moniku Hliněnskou a asistenta režie Michala Lieberzeita, na jehož bedrech těžiště plzeňského inscenování skončilo.
Výtvarná stránka nové produkce osciluje od tradičního romantického pojetí historizujících kostýmů křižáků, přes pohádkově fantaskní oděv čaroděje Ismena až po náznak operetního obleku Armidina otce Hydraota. Kostýmy hlavní hrdinky zpočátku evokují vzpomínky na staré fotografie s Marií Podvalovou (přilbice s péry), aby v nich posléze převážila časová neutralita a jistá civilnost, přestože se jedná o bájnou postavu, jejíž předobrazem byla mocná čarodějka Kirké a kostýmy ostatních mystických postav (Ismen) tyto atributy jednoznačně mají. Vlastní technické provedení kostýmů Armidy dává tušit, že byly původně zhotoveny pro jiný fyzický typ pěvkyně a plzeňské představitelce prostě „nesedí“. Jistý smysl postrádá pohyblivá scéna s odrazovou plochou pro světelnou projekci a video design – větší část zrcadlové plochy po celou dobu představení odráží divadelní sál Velkého divadla (možná je to způsobeno tím, že výprava byla vytvořena pro jeviště odlišných rozměrů?), stylová roztříštěnost převládá i u video dotáček a celkového světelného designu. Jednotící linie chybí choreografické složce premiérového večera: neorganizované pobíhání rytířů v druhém jednání střídají nenápadité rádoby svůdné pohyby sboristek a tanečnic v třetím jednání, aby se pak reálná profesionalita vedení pohybu na scéně ukázala až při inscenování soubojů ve čtvrtém aktu (choreograf Karel Basák). Navíc nebyly peníze? Samotné vedení pěveckých protagonistů představuje slabě nadprůměrnou režijní rutinu, vcelku zdárně aranžující po základním smyslu situací a textu, ale bez zvláštní přidané hodnoty.
Hudebnímu nastudování odcházejícího šéfa Orchestru DJKT Norberta Baxy chyběla důkladnější příprava s orchestrem. Baxa hlavně zdůrazňuje forte a rychlá tempa, která neumožnují vytváření velkých romantických oblouků a legátových ploch. Kupodivu však hlučný orchestr zpěváky téměř nepřekrýval a celkově mu náleží pochvala za příjemný hudební zážitek večera. Po počáteční nejistotě pánské části Operního sboru DJKT celé sborové těleso pod vedením sbormistra Jakuba Zichy soustředěností ve zpěvu i hře zabodovalo a výrazným podílem přispělo k úspěchu představení.
Při inscenování Dvořákovy Armidy si musí vedení operního souboru položit otázku, zda má vhodné protagonisty pro náročné party Armidy a Rinalda. V tomto smyslu plzeňský ansámbl disponuje dvěma mimořádnými osobnostmi. Miláček plzeňského publika Ivana Veberová obohatila svoji bohatou galerii velkých ženských osudů (Rusalka, Milada, Mařenka, Makropulos, Libuše apod.) o působivou kreaci velké dvořákovské hrdinky. Hlasově a svým hudebním stylem jí role velmi naprosto vyhovuje, kromě dramaticky vzrušených míst dokáže stejně zaujmout lyrickými pasážemi svého partu. Veberová by si jen zasloužila inspirativnějšího režiséra, který by jí pomohl odhalit nové polohy jejího herectví a v případě Armidy dodal jejímu projevu více rafinovanosti. Tenorista Aleš Briscein (Rinald) opět překvapil dramatičtější a sytější strunou svého v podstatě lyrického hlasu, kterou v poslední době i bohatě a úspěchem uplatňuje na zahraničních scénách (např. Dalibor, Paul v Korngoldově Mrtvém městě). Jeho projev vyniká výbornou deklamací, vysokou zvučností a v neposlední řadě nezbytnou hlasovou výdrží. Co do velikosti role je třetím největším partem opery vládce Sýrie Ismen. Na plzeňském jevišti jej ztělesňuje neobvykle mladý barytonista Andrii Kharlamov, který vedle hřmotného pěveckého prožitku staví roli na výrazné pohybové složce své role, která ovšem působí jako z jiného divadelního či filmového kusu – což je zjevně vinou režie, která si neohlídala jednotu stylu. U Kharlamova je ale obdivuhodná jeho deklamace Vrchlického jazyka, která jinak činí problémy i rodilým mluvčím. Jozef Benci vytvořil postavu Hydraota; stejně jako on svoji roli ve Wexfordu si již měl příležitost „ozpívat“ basista Jan Hnyk (poustevník Petr) s krásně vyrovnaným a zvučným hlasem. Z irského angažmá do plzeňské inscenace také vstoupili solidními výkony Josef Kovačič (Ubald) a Josef Moravec (Sven). Z „domácích“ křižáků vzorně doplnili početný ansámbl mužských představitelů také Tomáš Kořínek (Dudo) a Miro Bartoš (Gernard). Působivý zpěv naplněný znamenitým legátem přednesl (jako vždy) Jiří Brückler (Bohumír). Bez povšimnutí nezůstaly ani výstupy výrazného Daniela Kfelíře (Hlasatel a Muezín) a vřele znějící Sirény Radky Sehnoutkové.
Převážně pozitivní zážitek z první plzeňské operní premiéry roku 2023 trochu kazila skutečnost, že k dispozici nebyl divadelní program, což v případě tohoto zřídka uváděného titulu vadilo dvojnásob. I přes jisté výhrady k nové inscenaci určitě stojí za to rozjet se do Plzně na neznámou Armidou: přinejmenším nádherná Dvořákova hudba a výkony hlavních sólistů vám budou odměnou.
Antonín Dvořák: Armida, opera o čtyřech jednáních na libreto Josefa Vrchlického, DJKT Plzeň, premiéra 28. ledna 2023, 1 přestávka
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.