Díla Richarda Wagnera patří už neodmyslitelně ke kmenovému repertoáru všech velkých operních scén. A každé nové vedení světového operního domu usiluje o to přijít s novou inscenací některého z titulů tohoto světového génia. Bavorská státní opera uvedla minulou sobotu premiéru nového hudebního a scénického nastudování Lohengrina, kterou mohli sledovat i diváci prostřednictvím přímého video přenosu na stránkách www.staatsoper.de nebo prostřednictvím TV kanálu Bayern Klassik.
Poslední mnichovskou inscenací Lohengrina z roku 2009 režiséra Richarda Jonese v hudebním nastudování tehdejšího GMD Kenta Nagana v Jonasem Kaufmannem v hlavní roli tak vystřídala po třinácti letech nová produkce vzniklá v koprodukci s Shanghai Grand Theatre.
HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ A PROVEDENÍ
Dirigentské taktovky se tentokrát ujal jednapadesátiletý francouzský dirigent François-Xavier Roth, který vedl Bayerisches Staatsorchester výrazně měkčím způsobem, než jsme tomu zvyklí u mistrů taktovky, pocházejících z německé jazykové oblasti. Roth důsledně vychází z toho, že Lohengrin je velká romantická opera, a tak výrazně akcentuje bohatě prokreslené melodické oblouky u orchestru i u jednotlivých sólistů, orchestr zní prolehčeněji, možná se zaoblenými dramatickými hranami, ale velmi plasticky a živě. Roth přináší jinou variantu interpretace Lohengrina, ale naprosto legitimní a navíc velmi osvěžující.
Jestliže hudební nastudování i provedení se u premiérového publika setkalo s velmi vřelým přijetím, rozpaky budí jevištní realizace maďarského režiséra Kornéla Mundruczó. Wagnerův literární jazyk (skladatel počínaje Bludným Holanďanem si psal libreta ke svým hudebním dramatům) je velmi bohatý, mnohovrstevnatý a dává určitě příležitost ke stále novým výkladům. Samotný Lohengrin už byl tolikrát ve světě inscenován, že je velmi obtížné přijít s nějakou zcela novou ideovou a scénickou interpretací toho díla, na druhou stranu to řada (nikoliv jen konzervativních) diváků ani neočekává.
A O ČEM SE TEDY HRAJE?
Mundruczóva koncepce budí dojem, že vznikla na základě jakéhosi kolektivního brainstormingu jeho tvůrčího týmu, který se velmi vzdálil původnímu Wagnerovu záměru. Je sice pravdou, že v posledních desetiletích scéničtí tvůrci Lohengrina stále více rezignují na titulní charakter, od kterého se odvíjí název opery, a zaměřují svoji pozornost na ženské postavy Elsy a Ortrudy, které mají vývoj a veskrze zajímavější charakter než Lohengrin, který přichází na jeviště jako super hrdina, dokonalý a neměnný od začátku až do konce. Mundruczův Lohengrin se odehrává v jakési futuristické hermeticky uzavřené laboratoři, zkoumající chování lidského druhu. Lohengrin nepřichází odněkud shůry, aby ochránil Elsu, ale doba a společnost si jej sama stvoří a upne se k němu jako svému budoucímu vykupiteli. Lohengrin není pohádkově kladným hrdinou, nýbrž falešným idolem, kterého společnost slepě následuje. Ortruda je jedna z mála racionálně uvažujících bytostí, která se nekritickému šílenství po superhrdinovi brání a prostřednictvím Elsy se snaží odhalit jako vpravdě populistický charakter. Wagnerovo pevně zakotvené hierarchické rozdělení společnosti (Král Heinrich, královský hlasatel, hrabě Friedrich von Telramund, poddaní apod.) se v Mundruczóvě světě se zcela stírá: král se chová jako největší kamarád ke svým poddaným, odsouzení zločinci (Telramund) stále vystupují na veřejnosti a podněcují ke vzpouře atd. Zdánlivou neexistenci sociálních rozdílů výrazně podporují i jednotné uniformní kostýmy Anny Axer Fijalkowske. Bílá a krémově bílá jsou dominantní barvou nezajímavých teplákových mikin a kalhot, Elsa jako černá ovce společnosti nosí tmavý svetr a džínsy stejné barvy. O hlubším významu pláštěnek, které na sebe obléknou účinkující v druhém jednání, se můžeme jen dohadovat. Velkým vývojovým obloukem prochází neurotická a stále v křeči jednající Elsa: nejdřív je očerněna za smrt svého bratra, poté se upíná ke svému zachránci, který jí při (své nepřirozené čistotě) navíc zakazuje se ptát po jeho původu a zároveň je pod silným tlakem Ortrudy, která v této inscenaci není žádnou jednostrannou čarodějnicí a klade docela normální otázky, na které by i Elsa ráda znala odpověď. Když se pokusí svůj vztah s Lohengrinem postavit na zdravý základ (ve třetím jednání), vše se jí rozpadá pod rukama a opět se stává vyvrhelem a štvancem společnosti. A jak dopadne nakonec experiment nazvaný soužití v lidské společnosti? Společnost, která si sama vyvolila svého manipulativního vůdce, je odsouzena k zániku; když přichází vysvobozený Gottfried, už nenalézá (v laboratoři) žádnou živou bytost.
Určitě v některých aspektech zajímavý Mundruczův výklad současného světa prostřednictvím modelu lidské laboratoře naráží však v první řadě na Wagnerův text a vůbec prapůvodní poslání jeho operního příběhu. Režisér pokládá během děje divákovi neustále nové a nové otázky, aniž mu dává tušit, kam jimi směřuje. Navíc přitom používá stále inovativní scénické postupy, které rovněž brání divákovi blíže rozluštit alespoň v obrysech režisérovu koncepci. Výsledkem je rezignující divák odcházející z divadla s neurčitým pocitem zklamání, který si možná v klidu domova v divadelním program přečte, o čem vlastně scénická realizace Lohengrina byla. A to je určitě špatně.
K otázce výtvarného pojetí inscenace dodejme, že vedle již zmíněného podílu výtvarnice kostýmů se na celkovém vyznění představení podílí i scéna Moniky Pormale, jíž dominují vysoké bílo-krémové zdi zdůrazňující ideu laboratorního prostředí a dveře, u nichž není zřejmé, odkud a kam vedou. Jinak si výtvarnice libuje zejména v málo inspirativním uspořádání scény (vodní tok, tráva, stromy, kameny), které divákovi opravdu příliš nepomůže v pochopení tvůrčího záměru inscenátorů. V celkovém souboru aplikovaných jevištních prostředků se jako velmi cizí jeví při souboji Lohengrina s Telramundem použití realistických brusek, z nichž při kontaktu se želeným pásem šlehají jiskry.
PĚVECKÉ OBSAZENÍ
Titulní roli Lohengrina vytvořil v novém mnichovském nastudování Klaus Florian Vogt, který je spolehlivým pěvcem, prověřeným již opakovaným účinkováním na bayreuthském festivalu. Bohužel typ jeho hlasu a způsob vedení jeho zpěvu vůbec neodpovídá wagnerovskému vzoru. Jeho hlas je sice nosný a dobře znělý v obrovitém prostoru Bavorské státní opery, ale zní velmi neheroicky, až polodětsky; občas je při souzpěvu obtížné odlišit jeho zpěv od pěvecké linky Elsy. A hlasově „dětské“ pojetí Lohengrina se už vůbec nehodí do režijního konceptu manipulativního a populistického titulního hrdiny.
Johanni van Oostrum má krásný lyrický hlas menšího objemu, který je zatěžován v náročné a dlouhé roli Elsy asi více, než v současné době unese: ve třetím jednání už měla pěvkyně nepřeslechnutelné problémy s výdrží a kvalitou vysokých tónů. Představitelsky ovšem je von Oostrum velmi přesvědčivá, náročnou hereckou (a pohybovou akci) neurotičky zvládla skvěle.
Anja Kampe v říjnu letošního roku „dovršila“ ve Státní opeře v Berlíně vrcholnou kreaci svého rozsáhlého wagnerovského repertoáru. K dřívější Brünnildě ve Valkýře v nové produkci režiséra Tscherniakova přidala Wotanovu dceru ze dvou zbývajících částí Wagnerovy tetralogie. A nyní v Mnichově opět nová role: Ortrud, kterou si doslova herecky užívá a zpívá ji s plným nasazením a jistotou. Největší zážitek je ovšem sledovat Kampe při práci s textem: jak zachází s každým slovem, jak vyslovuje, jakou specifickou barvu a výraz dává jednotlivým slovům. Telramunda vytvořil nizozemský basbarytonista Johan Reuter, na první poslech možná zarazí výrazně světlejším témbrem hlasu, než jaký jsme zvyklí slýchávat v této roli, ale i on je pěvecky jadrnitě osobitý a dominantní i ve hře. Neobvykle mladým hlasatelem byl barytonista sličného zjevu André Schuen, který upoutal zvučností a barevností svého hlasového projevu. Finský basista Mika Kares byl „provozně“ spolehlivým Králem Jindřichem Ptáčníkem, tak prestižní scéna jako Bavorská státní opera by si asi zasloužila lepší obsazení v této roli.
Lohengrin patří mezi nejobtížnější operní kusy pro operní sbor. Bayerisches Staatsopernchor a Extrachor der Bayerischen Staatsoper pod vedením Tilmana Michaela opět potvrdily své špičkové kvality jednoho z nejlepších sborových těles svého druhu. Sbory měly unikátní kompaktní zvuk a upozornily na sebe i výraznou hereckou akcí.
Po premiéře se nová inscenace bude hrát v Bavorské státní opeře ještě v pěti reprízách od 7. do 21.12. letošního roku a již tradičně se tato nová produkce objeví na programu letního festivalu Bavorské státní opery, a to ve dvou představeních 16. a 19. července 2023. A pro ty, kteří se do Mnichova nedostanou, je stále k dispozici stream z premiéry na youtube kanálu Bayerische Staatsoper.
Richard Wagner: Lohengrin, Bayerische Staatsoper Premiéra 3.12.2022, psáno z premiéry
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.