Nejnovější premiéra v pražském Národním divadle jistě udělá radost všem milovníkům Richarda Strausse. Jeden z největší operních gigantů opery první poloviny dvacátého století se po delší odmlce opět vrací na jeviště Státní opery (SOP). Po Salome (2014) a Elektře (2016) straussovská nejednoduchá, ale čarokrásná harmonie Růžového kavalíra opět zaplňuje ideální prostor bývalého Nového německého divadla, kam neodmyslitelně určitě patří jako součást kmenového repertoáru. Přitom na této scéně (tehdy ve Smetanově divadle) naposledy zazněl Růžový kavalír v nastudování ND z roku 1965 pod taktovkou Rudolfa Vašaty. Od té doby Praha měla (kromě pár výjimečných pohostinských představení souborů z bývalé NDR) už jen jednu příležitost setkat se s „mozartovskou“ operou R. Strausse, a to v roce 1996, v nastudování souboru Národního divadla (tehdy fungujícího ještě bez samostatné Státní opery Praha), dirigenta Jiřího Kouta a režiséra Juraje Herze.
HOFMANNSTAHL A JEHO LIBRETO
Růžový kavalír je druhým společným „dítětem“ skladatele R. Strausse a dramatika a libretisty Hugo von Hofmannstahla. Po vypjaté hudební tragédii Elektra se oba tvůrci rozhodli pro „odhlehčenější“ žánr typu mozartovské komedie, záměrně ne nepodobné postavám z Figarovy svatby. Umístění do rokokové Vídně 18. století s sebou přináší vnější přitažlivost operního příběhu, hudebně však nemá s tímto historickým slohem nic společného, nepoužívá např. žádné tance v rokokovém stylu, jako byly menuet, lendler a polonéza, naopak Strauss vkládá do partitury klasický vídeňský valčík, který jinak patří do 19. století. Vedle kongeniálního hudebního vkladu Strausse vděčí za svůj celosvětový úspěch Kavalír s růží (jak by vlastně měl znít správný český překlad) snovému Hofmannstahlovu libretu, ve kterém blízkost Hofmannsthalových dramatických postav ke skutečným lidem oslovuje diváka velmi silně a umožňuje mu vcítit se do motivů jejich jednání. Zcela zvláštní a ojedinělou kapitolou je Hofmannstahlův jazyk, který využívá různé formy a dialekty německého jazyka. V originálním německém znění mluví příslušníci šlechtického stavu spisovným jazykem (tzv. Hochdeutsch), často však dosti archaickým, nastaveným do doby děje. V soukromých dialozích pak přecházejí do tykání, zčásti do vídeňského dialektu či s použitím drsných výrazů (hlavně baron Ochs na Lerchenau). Maršálka von Werdenberg a její mladičký milenec Oktavián používají v prvním jednání za přítomnosti jiných osob vykání (ve formě německého Ihr), ale soukromě přecházejí do něžného tykání (Du). Kněžna oslovuje hraběte Oktaviána chvílemi také tehdy užívanou, dnes však zastaralou formou onikání (Er). Jazyk, používaný Oktaviánem, když se vydává za Mariandel a také jazyk nešlechtických postav, je nářečí, jejichž konotace je někdy obtížné pochopit i pro rodilého mluvčího. Kromě toho němčina, kterou používají oba Italové, Valzacchi a Annina, je také jiná: nedokonalá a s výrazným italským akcentem. Díky svému umění zacházet s jazykem vytvořil tak libretista Hofmannsthal postavy s jedinečnými lidskými vlastnostmi a osobitým slovním humorem. Samotný text libreta dnes patří ke světové literatuře, a to je u textů pro hudební scénu velmi vzácné.
Vzhledem k tomu, jak sofistikovaně je jazyk libreta napsán, činí nastudování díla v jazykovém originálu zcela mimořádné nástrahy, a to naprosto zásadní povahy, pokud se jedná o zpívající umělce pocházející mimo německou jazykovou oblast. I v opeře tak samozřejmá záležitost, jako je zhotovení titulků v případě Rosenkavaliera vyžaduje od překladatele mimořádnou znalost němčiny a schopnost najít v češtině pro unikátní německé obraty, o kterých píšeme výše, adekvátní české jazykové prostředky. To se v míře naprosto ideální podařilo dr. Vlastě Reittererové. Pokud měl divák během sledování premiérového představení čas občas sledovat i anglické titulky, tam dialekty nebyly již používány s takovou mírou přesnosti, víceméně se jednalo o standardní britskou angličtinu.
VŠECHNY TŘI ŽENSKÉ ROLE PRO JEDNU INTEPRETKU ?
Jevištní postavy Hofmannstahlova pera mají v sobě mimořádnou hloubku a velkou dávku jevištní přitažlivosti, a proto se k nim pěvečtí interpreti (zejména ženské interpretky) rádi vracejí v různých etapách své uměleckého života. Existují docela časté případy, kdy dřívější Oktavián či Sophie v letech umělecké zralosti vytvořili klíčovou roli Maršálky (např. Elisabeth Schwarzkopf, Elisabeth Grümmer, Sena Jurinac, Christa Ludwig), ale vyskytly se i umělkyně, které měly v repertoáru všechny tři hlavní ženské role a dokonce je střídaly: jako krásná Švýcarka Lisa della Casa (1919 –2012) nebo Švédka Elisabeth Söderström (1927-2009). Absolutní primát ovšem drží německá sopranistka Anny Schlemm (nar. 1929), která vytvořila celkem čtyři role v Růžovém kavalírovi, tj. tři hlavní ženské postavy a v zenitu své kariéry pak ještě Anninu.
PRAŽSKÁ INSCENACE
Nový pražský Rosenkavalier vznikl jako adaptace původní produkce Komické opery Berlín z roku 2006. Přitom se logicky nabízí otázka, zda by Praha, která dlouhodobě splácí svůj dluh vůči Richardu Straussovi, neměla přijít s vlastní novou inscenací. Pokud je starší inscenace kvalitní, prověřená úspěchem u náročného německého publika a stále má co říci k dnešku, není důvod po takové produkci nesáhnout. A to je přesně případ chytré a zábavné produkce režiséra Andrease Homokiho. Homoki nabízí moderní, do všech detailů promyšlenou režii, oproštěnou od rokokového balastu, jež vytváří komplexní jednotu koncepce, scény, kostýmů a hereckého vyjádření. Výtvarník scény Frank Philipp Schlößmann využívá uzavřený prostor zámeckého budoáru, aby jej nejen variabilně v mžiku proměnil v měšťanský salón či hospodu, ale současně mistrovsky využívá přestavby scény pro zobrazení změny chování jednajících protagonistů (např. naklonění scény během 2. jednání v okamžiku vzniku konfliktu, kdy Sophie odmítne svého nápadníka Ochse). Původní scénu z třetího jednání z berlínské produkce (obrácení celé scény vzhůru nohama) nahradilo v Praze nové jevištní řešení přinášející originální a přitom jasně srozumitelnou výpověď pokrouceného a zdevastovaného světa, který se ale postupně zase staví do standardních, ale přeci jen nových pořádků. I o kostýmech Gideona Daveyho je nutno psát v superlativech; kostýmy a jejich převleky nikdy nejsou samoúčelné, vždy přesně sledují text a režisérův tvůrčí záměr a spoluvytvářejí charakter postav a situací. Za všechny uveďme příklad postupného „zcivilňování“ oděvů protagonistů, zatímco Maršálka zůstává téměř až do konce „rokokově“ neměnná, který svědčí o promyšlenosti vývoje postav.
Orchestr Státní opery Praha měl dosud jen omezené možnosti osvojit si v mnoha specifický styl německé hudební tvorby a speciálně Richarda Strausse, jehož partitura Rosenkavaliera náleží k těm nejnáročnějším. Proto se ukázalo jako nejlepší řešení angažovat pro hudební nastudování zkušeného německého dirigenta Gabriela Feltze, za jehož vydatného přispění podal orchestr skutečně na české poměry nevídaný výkon, a podtrhl tak jedinečnou jevištní realizaci Růžového kavalíra. Dalo by se diskutovat o jistých nepřesnostech ve hře, o tempech, plasticitě a větší uvolněnosti ve hře a třeba i o tom, že špičková světová orchestrální tělesa, která mají straussovský styl zcela pod kůží, přidávají ještě něco navíc, ale zásadní je, že o premiéře 24. října 2022 hráči Orchestru SOP hodně překvapili a zanechali za sebou jednoznačně pozitivní dojem.
I u převažující většiny pěveckých výkonů byla zjevná píle a maximálního odevzdání se svým úkolům, zvláště proto, že na jevišti byli samí debutanti svých rolí. Mezzosopranistka Arnheidur Eiríksdóttir znovu potvrdila, že její angažování do Národního divadla v Praze bylo velkou výhrou pro tuto scénu a její diváky. Její Oktavián má bezesporu evropskou úroveň, a je to nejen krásně vedený štíhlý hlas, který propůjčuje titulní postavě opery. Svědomitá interpretace textu, příkladná herecká akce v každém okamžiku, kdy stojí na jevišti (a třeba i nezpívá), a v neposlední řadě osobní fluidum inteligentní pěvkyně – to jsou atributy kreace, která v tuto chvíli patří k tomu nejlepšímu, co můžeme na českém jevišti spatřit. Výbornou partnerkou jí byla Petra Alvarez Šimková, která zrovna neoslňuje specifickou krásou a velikostí hlasu, ale vždy přesvědčuje maximální stylovostí svého projevu a vysokou muzikalitou. Ve Vídni hudebně vzdělaná umělkyně předvedla ukázkovou deklamaci německého textu a především díky výrazu, který uměla vložit do každé věty a hudební fráze, byla schopna sdělit hodně z bohatého a mnohovrstevnatého charakteru Maršálky. Rovněž tak litevská sopranistka Vera Talerko se předvedla v tom nejlepším světle: její vysoký lyrický soprán se velmi hodí pro Sophii, navíc svému partu propůjčila sympatickou vřelost. Po herecké stránce vytváří zajímavou a docela netradiční kreaci, zbavenou obvyklé přílišné naivity hloupé husičky, kterou nahrazuje lidským bolem, jež uvěřitelným způsobem interpretuje. Jednu z nejtěžších basových rolí operní literatury Barona Ochse na Lerchenau zpívá Timo Riihonen, trochu málo barevným hlasem a skromný co do výrazu, ale jinak stylový a představitelsky velmi přesvědčivý, v čemž ho podporuje jeho vzrostlá postava, která pomáhá dotvářet úžasný kontrast k drobné Sophii Very Talerko, která je obětí jeho hrubiánství. Panen Faninalem byl výborně disponovaný Martin Bárta, který v nesnadné roli (zpívá téměř pořád ve forte) zaujal i výrazem a třeba smyslem pro komiku, kterou ve většině svého repertoáru nemá možnost uplatnit. Slečna Marianne je na většině západních scén vděčnou rolí pro sopranistky v zenitu jejich zralého umění, Lucie Hájková nabízí trochu jiný a „mladší“ pohled na tuto postavu. Vedle pěvecky standardního přednesu imponuje především smyslem pro přesné dávkování vtipu, aniž by se její Marianne ocitla za hranicí karikatury. Vkusným a osobitým prvkem pražské inscenace jsou i vlastní city okouzlení a zamilovanosti Marianne vůči Oktaviánovi. Jana Sýkorová byla spolehlivou, trochu těžkopádnou Anninou, bohužel jí a Lucii Hájkové nebylo rozumět téměř nic. To naopak berlínský host z Komische Oper Christoph Späth předvedl kabinetní ukázku rozsahem nevelké, ale jazykově a výrazově velmi náročné role Valzacchiho. Petr Nekoranec jako Italský pěvec bohužel neudělal ze svého krátkého výstupu v prvním jednání s árií „Di rigori armato il seno“ očekávaný zlatý hřeb audience u Maršálky, jeho projevu chyběla jistota a lesk pevných výšek. Uznání náleží i dalším protagonistům večera v menších rolích, kteří svým dílem k dobrému výsledku premiérového večera. Ne však všichni dokázali s obtížnou němčinou nakládat tak, aby zněla srozumitelně, s výrazem a přitom melodicky (např. komisař Pavla Švingra) a pro některé party by se jistě mohlo najít lepší pěvecké obsazení (např. Hostinský Víta Šantory).
Pochvalu zaslouží i fundovaně hudebně připravený Sbor Státní opery Praha, který dobře zvládnul i náročnou pohybovou složku představení, Baletní škola pod vedením Olgy Kyndlové a členové Dětské opery Praha pod vedením Jiřiny Markové.
Pražský Růžový kavalír je povedené představení, které bude ozdobou současného repertoáru ND Praha. Jeho návštěvu lze jen doporučit. Jen bych se přimlouval za to, aby představení vzhledem ke své délce (přes 4 hodiny času) začínalo (jako v jiných evropských městech) již 18 hodin.
Richard Strauss: Der Rosenkavalír (Růžový kavalír), Národní divadlo Praha Premiéra 24.11.2022, psáno z premiéry
(připraveno s použitím cs.wikipedia.org)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.