Belcantový festival v německých lázních Bad Wildbad existuje od roku 1989 a každým rokem nabízí vedle vyhlášeného rossiniovského festivalu v italském Pesaru skromnější alternativu pro publikum, které miluje tvorbu Gioachina Rossiniho či opery méně známých belcantových skladatelů. S tvůrčími počiny festivalu se mohou posluchači již pěknou řádku let také obeznámit díky unikátním živým záznamům z představení, pravidelně pořizovaným na základě exkluzivní smlouvy s gramofonovou společností NAXOS. Také hlavní tituly prezentované v letošním roce se objeví brzy na CD. Možná si položíte otázku – proč právě Rossini na západě Německa v blízkosti hranic s Francií? Dle historických pramenů sám velký mistr Rossini strávil krátký čas v místních lázních a u příležitosti jeho pobytu se na tomto místě ve Schwarzwaldu festival každoročně koná.
Letošní 33. ročník, který se koná od 15.do 24. července, nastupuje po dvouletém skromnějším aranžmá způsobeným pandemií COVID-19 vskutku impozantně ve znamení jakéhosi velkého TENOROVÉHO GALA-PROGRAMU. V Armidě G. Rossiniho totiž diváci mají možnost se „potkat“ se vskutku unikátním obsazením, kdy se celkem šest tenorů utká o ruku krásné čarodějky Armidy, v Ermione kromě dvou významných ženských postav vystoupí celkem čtyři tenoristé a konečně v Adině jsou „jen“ dva tenorové party. „Rossini in Wildbad“ jak zní oficiální název festivalového klání, celkem přinese 16 akcí zahrnujících mimo jiné orchestrální koncerty, provedení Stabat mater (pochopitelně Rossiniho), jevištní provedení velmi málo uváděné opery Adina (1826) zpracovávající téma podobné Mozartovu Únosu ze serailu a pak dvě hlavní perly programu: koncertní provedení interpretačně vysoce náročné Armidy a scénickou produkci Rossiniho tragické opery Ermione.
Rozpočet festivalu ve srovnání s velkými centry (Bayreuth, Pesaro, Salzburg) je skromný, a proto se festivalové vedení zaměřuje na vyhledání mladých, méně známých (a tudíž i levnějších) umělců, kteří mají ovšem potenciál stát se budoucími mezinárodními hvězdami. Tak třeba v minulosti festivalem „prošli“ např. dnes světově uznávaní umělci Alex Penda (Alexandrina Pendatchanska), Pavol Breslík nebo Michael Spyres. Za vysokou hudební úrovní festivalu stojí erudovaný italský dirigent Antonino Fogliani, který se letos o dirigentskou taktovku podělí s José Miguelem Pérez-Sierrou a Lucianem Acocellou. Festivalovým orchestrem je Filharmonický orchestr K. Szymanowského, rovněž tak sbor (Filharmonický sbor Krakov) přichází z polského Krakova, který nahradil dřívější spolupráci s českým orchestrem Virtuosi Brunenses a sborem Camerata Bach Poznaň. Přemístění hudební a scénické přípravy většiny hudebních událostí do polského Krakova má jistě i své finanční důvody, nicméně z toho mohou profitovat i hudební nadšenci z Krakova, neboť vybrané produkce (Ermione, Armida) jsou před zahájením festivalu v Bad Wildbad odehrány i na polské půdě.
NA OKRAJ … ROSSINI VE SVĚTĚ A U NÁS
Z Rossiniho díla ve světových operních domech 21. století stále dominuje Lazebník sevilský, druhá nejoblíbenější je Popelka. Pravidelně se uvádí i několik dalších oper, včetně Hraběte Oryho, Jezerní paní, Straky zlodějky, Viléma Tella, Italky v Alžíru, Hedvábného žebříku, Turka v Itálii a Cesty do Remeše. Mezi další Rossiniho skladby v současném mezinárodním repertoáru čas od času patří Armida, Alžběta, královna anglická, Hermiona (Ermione), Mojžíš v Egyptě a Tancredi. Např. na webových stránkách Operabase s uvedením představení je zaznamenáno 2 319 představení v celkem 532 inscenací Rossiniho oper na 255 místech po celém světě během tří let 2017–2019.
Skladatelovy opery byly brzy uváděny také v českých zemích, v rozmezí jednoho až devíti let od světové premiéry. Výjimkou byla Popelka, ta byla poprvé provedena až v roce 1870 v Praze v Prozatímním divadle, a to v češtině, zatímco ostatní opery byly hrány vždy nejprve v němčině. První Rossiniho opera, která byla v českých zemích vůbec uvedena, byl Tancredi v roce 1817 v Praze. Opery Alžběta, královna anglická, Jezerní paní, Mohamed, Zelmira a Semiramis byly premiérované v Brně. A na závěr tohoto výčtu údaje z poslední doby: v letech 2017 až 2022 byl z Rossiniho oper uveden v České republice ve dvou produkcích Lazebník sevillský, jedenkrát Popelka a po jedné produkci Hraběte Oryho a Italky v Alžíru.
ARMIDA
Příběh bájné kouzelnice Armidy z eposu Torquata Tassa Osvobozený Jerusalém (1590) z období prvních křížových výprav se stal oblíbeným námětem mnoha libretistů a skladatelů 17.- 20. století, z nichž občas se dnes objeví na zahraničních scénách stejnojmenné dílo Jeana Baptista Lullyho (1686) nebo Gluckova Armida (1777), častěji se lze potkat s působivě klasicistní Armidou Josepha Haydna (1784) a pak třeba i Armidou vystupující v barokním zpracování Rinaldo od G. W. Händela (1711). Rovněž tak Antonína Dvořáka inspiroval slavný epos ke kompozici velké romantické opery (1903), která se po delší odmlce vrátí v příští sezóně na česká jeviště hned dvakrát – v pražském ND a v DJKT Plzeň. Ojedinělým projektem r. 2006 se stala CD nahrávka německé pěvkyně Annette Dasch v roce 2006 nazvané lapidárně „Armida“, obsahující hudební čísla výhradně z oper skladatelů, tvořících na téma ústřední ženské postavy epické básně La Gerusalemme liberata.
Vážná Rossiniho opera, která měla svoji premiéru v Teatro San Carlo v Neapoli v roce 1817 byla 22. operní skladbou „pesarské labutě“ a může se pyšnit nejen unikátem šesti tenorů (Rinaldo, Goffredo, Gernando, Eustazio, Ubaldo a Carlo) v obsazení, což ji ale současně činí jen velmi obtížně proveditelnou. 2x dvě tenorové role sice mohou být spojeny (nepůsobí současně na scéně), nicméně i tak najít v běžném operním domě čtyři špičkové tenory s dobrou výškou a schopností koloratury může být nadlidský úkon. Další hudební mimořádností je zařazení tercetu „In quale aspetto imbelle“ tří ! tenorů (Rinalda, Ubalda a Carla) do třetího aktu opery, který bychom asi sotva našli v jiném díle světové operní literatury. Na jednu stranu Rossiniho Armida vyniká hudebním bohatstvím a dává účinkujícím obrovský prostor pro rozsáhlé uplatnění belcantových ozdob jako jsou variace při opakování jednotlivých částí árií či závěrečné kadence, na druhé straně libreto Giovanniho Schmidta nevyniká přílišnou dramatičností. Rossiniho hudba v Armidě kongeniálně reflektuje hnutí mysli jako je láska, nenávist, pomsta, duševní trýzeň a méně staví na konkrétním textu – proto se správně festivalové vedení rozhodlo uvést dílo v podobě koncertního provedení. Dirigent José Miguel Pérez-Serra je zkušeným rossiniovským interpretem a dokáže festivalovému orchestru vtisknout především vysokou stylovost a hráčskou nadšenost. Jak bývá na takových specializovaných festivalech zvykem, hraje se kompletní podoba díla na kritického vydání Fondazione Rossini/Casa Ricordi (1997) včetně baletní vložky v druhém jednání opery.
Hlavní ozdobou prvního festivalového večera se vedle Filharmonického orchestru Krakov ukázal být americký tenor Michele Angelini, který postupně stoupá na žebříčku mezinárodně vysoce žádaných pěvců. Publikum ve wildbadenské Trinkhalle oslnil nejen mužně znějící barvou hlasu, nádherně uvolněnými výškami, ale obdivuhodnou stylovostí svého projevu, skvělou italštinou a především ukázkovým tvořením belcantových ozdob. Na pódiu jeho Rinaldo působil charismaticky, čímž si také získal i diváka, který po jedné z jeho výtečně provedených výborných árií i hlasitými výkřiky „BIS“ žádal opakování. I „zbývajících“ pět tenorů večera jako byl Moisés Marín (Goffredo), Patrick Kabongo (Gernando), Manuel Amati (Eustazio), César Arrieta (Ubaldo) a Chuan Wang předvedlo mistrovskou školu rossiniovské interpretace, i když na pomyslném pěveckém žebříčku proti Angelinimu stáli přece jenom o stupínek níže. Z nich největší budoucnost může čekat čínského tenoristu Chuana Wanga jako Carla, který imponoval výbornou italštinou a technicky dokonale vedeným hlasem s bezpečnou pevnou výškou. Po odřeknutí titulní ženské role Angelou Meade roli převzala part mladá španělská sopranista Ruth Iniesta, která ve virtuózní roli čarodějky s úctou obstála, ale bouři nadšení na rozdíl od svého hlavního protihráče nevyvolala. Iniesta se dosud věnovala lyricko koloraturnímu oboru (Gilda, Elvíra – Puritáni, Nedda, Lauretta, Mimi, Nanetta, Liu). Dramatický part Armidy ji předčasně nutil k většímu zatěžování střední polohy. Ostrost hlasu nevadila, ale vibrato způsobující zpívání pod tónem ano. Předepsané ozdoby obstojně zvládla, ale do virtuozity pěvkyň typu Caballé nebo Fleming měla daleko. Navíc jejímu celkovému projevu chybělo osobní fluidum.
V basové roli Idraota se pěkné pěvecké kondici předvedl Jusung Gabriel Park. Při koncertní produkci se dobře uplatnil i Filharmonický sbor Krakov, který se cítil jistěji v této podobě než při scénické akci opery Ermione.
ERMIONE
Důkazem neobyčejné skladatelské plodnosti G. Rossiniho je, že jen rok a půl po prvním uvedení Armidy se ve stejném divadle (Teatro di San Carlo v Neapoli) konala premiéra velké tragické opery Ermione (27.3. 1819), a to ještě mezitím Rossini stačil zkomponoval čtyři další opery. I tentokrát hlavní role vytvořili manželka Rossiniho, výtečná pěvkyně Isabella Colbran a tenorista Andrea Nozzari. Starší libreto Andrey Leone Tottoly bylo inspirováno stejnojmennou tragédií francouzského dramatika Jeana Racine, která posloužila i ke kompozicím jiných tvůrců, např. André Grétryho (Andromaque).
Spletitý a tentokrát jevištně poutavý děj opery nás vrací do antiky do období po pádu Tróje. Podle řeckých pověstí Ermione (Hermiona), dcera krále Meneláa a krásné Heleny, byla zasnoubena s Orestem, synem mykénského krále Agamemnona. Před trojskou válkou ji však její otec slíbil za manželku Neoptolemovi (též Pyrhus, italsky Pirro), synovi bojovníka Achillea. Neoptolemos se s ní skutečně oženil po návratu z války, toto manželství však nebylo šťastné. Když později Orestes Neoptolema zabil (což je i v libretu Rossiniho opery), stala se Hermione (Ermione) jeho manželkou (což již v libretu naopak není). Rivalkou Ermione je Andromacha (it. Andromaca). Ta bývá často zpodobňována jako vzor ušlechtilosti a manželské oddanosti. Byla manželkou Hektora, padlého hrdiny trojské války, kterému porodila syna Astyanakta (it. Astianatte), který u Rossiniho vystupuje jen v němé roli. Andromacha po zkáze Tróje připadla Neoptolemovi jako válečná kořist, dokonce mu porodila několik dětí. Když ji Neoptolemos propustil z otroctví, prý se provdala za Hektorova bratra jménem Helenus. Milostná touha Pirra (Neoptolema) po Andromaše je součástí operního libreta, nicméně všechny hlavní postavy Ermione, Andromaca, Orestes i Pirro na konci téměř dvou a půlhodinové opery (až příliš náhle) tragicky umírají.
Ermione hudebně nastudoval a do čela festivalového orchestru se tentokrát postavil dirigent Antonino Fogliani, který projevil dokonalý cit pro dramatickou strukturu díla; hra Filharmonického orchestru z Krakova měla lesk, vzruch, napětí a stejně tak nezbytnou rossiniovskou jiskřivost. Italská sopranistka Serena Farnocchia byla tentokrát pěveckou osobností číslo jedna, která svojí mistrovskou interpretací vášněmi zmítané Ermione, která bojuje o lásku Pirra, váhá s city u milujícího Oresta, kterého nakonec využije pro dosažení svých cílů, zabodovala na celé čáře. Naplnila svoji roli nezbytným žárem podpořeným silným osobním vyzařováním. V pěvecky náročné úloze ohromila sytostí a výrazovostí tónů, bohatostí ozdob i přesvědčivou hereckou akcí. Po čistě vokální stránce nebylo vše úplně stoprocentní, ale celkový dojem z jejího výstupu byl impozantní. Tenorista Moisés Marín se tentokrát zhostil rozsahem mnohem větší úlohy Pirra, kterou zvládnul s pozoruhodnou pěveckou jistotou, ale s vulkánem tvůrčí energie Farnocchie se přece jenom srovnávat nemohl. Patrick Kabongo přesvědčil jako Orestes (i když na něm byly znát známky únavy z předchozího pěveckého večera), stejně tak jako opět výborný Chuan Wang v menší roli Orestova přítele Pilada (Pylades). Rozpačitě působící vstupy exhibujícího čtvrtého tenoristy inscenace Bartosze Janowskiho (Attalo, Pirrův důvěrník) budily u přítomného publika spíše smích než respekt z jeho projevu. Seconda donna produkce byla půvabná Aurora Faggioli (Andromacha), která sice převedla působivou barvu svého kontraaltu a dobrou koloraturu, ale bohužel většina jejích tónů zněla dutě a nevýrazně.
Úmyslně jsem si nechal na konec hodnocení scénické podoby Rossiniho Ermione, o kterou se již tradičně v Bad Wildbad stará intendant festivalu Jochen Schönleber. Ani tentokrát „nepřekvapil“; předvedl jen průměrné scénické obrazy bez zásadnější režijní koncepce se základním naznačením vztahů. Jeviště Trinkhalle zaplnil nic neříkajícími bílými kvádry, o které se aktéři opírali či se za ně schovávali a které na scéně spíše ubíraly prostor pro sbor. Vrcholem režijního amatérismu bylo vedení dámského a pánského sboru k jevištní akci. Hovořit o kostýmech Cennet Aydogan jako výsledku jakékoliv tvůrčí tvorby by bylo výsměchem práce skutečných kostýmních výtvarníků. Nekonzistence v oděvech protagonistů při současné prezentaci toho „co dům dal“ byla opticky rušivá, naštěstí to nepřebilo velmi pozitivní dojem z pěkného hudebního provedení včele s výborným orchestrem a S. Farnocchiou v titulní roli.
Festival Rossini in Wildbad oplývá velmi příjemnou atmosférou, nenuceností a přirozeností v krásném prostředí malého lázeňského města disponujícího navíc i výbornou gastronomi. I to jej činí unikátním ve srovnání s věhlasnými letními operními podniky.
Festival „Rossini in Wildbad“ Bad Wildbad, sál Trinkhalle
G.Rossini – Armida 15. července 2022 (premiéra)
G.Rossini – Ermione 16. července 2022 (premiéra)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.