O obnovené premiéře Pucciho TOSCY v pražské Státní opeře jsme psali na našich stránkách v září loňského roku. Remake remaku původní inscenace Velké opery 5.května může být vděčnou divadelní zábavou pro konzervativnější část publika, pokud by ovšem byl řádně nastudován hudebně i scénicky. To se bohužel nestalo ani při loňském obnoveném uvedení a nyní produkce (v podstatě ještě velmi nová) už trpí svojí průměrností a nevzrušivostí. Premiérového Hilary Griffithse vystřídal dirigent a Hudební ředitel SOP Karl-Heinz Steffens, který před čtrnácti dny dovedl k velkému úspěchu Zemlinského fragment Malva a Lyrickou symfonii v rámci cyklu Musica non grata. Italský veristický svět Pucciniho mu však byl tentokrát cizí, orchestr hrál neustále s pravidelnou dávkou nepřesnosti, s celou řadou drobných chyb a i stylu kompozice se blížil jen přibližně. Nejistotu a nedostatek podpory od dirigentského pultu určitě cítili i někteří sólisté večera, což nebylo možné nepřehlédnout z jejich až přílišného hraní na forbíně a neustálého pokukování po dirigentovi. Režií obnovené inscenace byl pověřen Martin Otava, který přitom přihlížel k původní koncepci Karla Jerneka. I když v inscenaci vystupují hosté, bývá samozřejmostí, že na dodržování jevištních postupů dbá pověřený asistent režie – v repríze 29. října letošního roku sice bylo základní aranžmá dodrženo, ale čistě jen po technické stránce. Mezi protagonisty večera byly minimálně rozehrány nějaké vztahy, a to dokonce i mezi těmi, kteří se přímo podíleli na premiéře v loňském roce. Basista Pavel Švingr jako Cesare Angelloti nebo Ivo Hrachovec (Kostelník) se od premiéry prostě nikam neposunuli, naopak jejich kreace vyzněly ještě prázdněji a povrchněji. Naopak zlepšující se výkon jsem zaznamenal u Amira Khana (Spoletta). Hostující Fabián Lara jako Cavaradossi zaujal možná nosným a plným hlasem ve vyšší poloze jako jedinou devizou svého vystoupení. I přesto po áriích Recondita armonia a E lucean le stelle zůstal jeho výkon zcela bez potlesku. Jeho střední poloze chyběla větší znělost, jeho výšky sice elektrizovaly, ale občas zpíval i falešně a představitelsky podal zcela podprůměrný výkon. Předváděl tuctovou manýru „naznačování“, ale nikoliv přesvědčivého hraní nabitého emocemi, navíc ztíženého vlastní tělesnou neobratností. Jeho upřímného zájmu o shledání s přítelem Angelottim či jeho vášni pro Toscu jsem prostě nevěřil. Podruhé se v klíčové roli operní divy v SOP představila půvabná Ewa Vesin, přijíždějící do Prahy s pověstí mimořádné polské Toscy. Vesin má ideální hlasovou i fyzickou dispozici pro vytvoření veristické hrdinky z masa a kostí. Ovládá výborně italštinu, výtečně frázuje a po herecké stránce má roli dokonale promyšlenou. Bohužel v sousedství průměrných a necharismatických výkonů svých partnerů na jevišti a mizerně hrajícího orchestru nebyla pochopitelně sto utáhnout silou své osobnosti představení sama. Claudio Sgura jako Scarpia nabídl úctyhodný, ale přeci jen průměrný výkon, který nemá mezinárodní parametry. I herecky působil odtažitě a chladně.
Suma sumárum – jedno repertoárové představení v Národním divadle odhalilo nebo potvrdilo (?) nevalnou uměleckou úroveň, se kterou se soubor Opery ND neustále potýká. Poslední říjnové představení Pucciniho mistrovsky napsané opery opravdu nepatří do slibované první ligy, počínaje polovičatou jevištní hrou a konče nedůstojně chabým hudebním provedením recenzovaného večera. Škoda výjimečné polské sopranistky, která mohla jinak zazářit v plné intenzitě svého umění.
G. Puccini: TOSCA – 29. 10.2021 – 9. repríza ve Státní opeře (Praha) od obnoveného nastudování 9.9.2020
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.