Jméno rakouského hudebního skladatele GOTTFRIEDA VON EINEM (1918-1986) řekne kupříkladu něco těm operním nadšencům, kteří měli možnost v sezóně 1994/1995 vidět v samostatné Státní opeře Praha inscenaci jeho Procesu (Der Prozess) komponovanou na motivy slavného románu Franze Kafky. Von Einem patří mezi nejvýznamnější poválečné autory klasické hudby pocházející z německé jazykové oblasti. Vedle rozsáhlé řady orchestrálních děl, baletů i komorních kompozic má na svém kontě také celkem osm oper, z nichž asi nejčastěji bývá uváděna Návštěva staré dámy (Der Besuch der alten Dame) podle slavného Dürrenmattova dramatu, poprvé inscenovaná ve Vídeňské státní opeře v roce 1971 s Christou Ludwig v titulní úloze miliardářky, která si za své peníze chce koupit spravedlnost. Stejně jako Návštěva staré dámy, Proces, tak i třetí nejvíce hraný operní opus Dantonova smrt (Dantons Tod – poprvé v r. 1947 v Salzburgu) se může pyšnit kvalitní literární předlohou, tentokrát z pera dramatika Georga Büchnera.
Einem se rozhodl zhudebnit Kafkův román ještě během práce na Dantově smrti a ohlásil premiéru na rok 1950, ale kompozice se zdržela – hlavně proto, že skladatel stále nebyl spokojen s libretem, které zpracoval Boris Blacher. Teprve Heinz Tilden von Cramer mu dal podobu, která odpovídala skladatelově představě – devíti obrazů v devíti hudebních celcích. Přitom nutno poznamenat, že veškerý text libreta pochází z Kafkova románu. Premiéra PROCESU se pak konala v roce 1953 na salcburském festivalu (kde řadu let von Einem působil ve vedení festivalu). Gottfried von Einem začal původně komponovat absurdní grotesku F. Kafky ve dvanáctitónovém slohu, nakonec se však rozhodl pro princip tonální hudby, kterou vytváří k surrealistickým peripetiím Josefa K. sugestivní kontrast. K tomu si dovolím citovat z příspěvku Jana P. Kučery z programové brožury k inscenaci Procesu v SOP Praha: „Einemova tradiční hudba je jednou z možností, jak právě díky této tradičnosti příznačně kafkovské napětí ještě zvýraznit, aniž by ovšem hudba po romantickém způsobu měla masírovat posluchačovy emoce. Einemovi se díky vrozeného divadelnímu instinktu podařilo najít mezi oběma póly kýženou rovnováhu, rovnováhu mezi zaujatostí a odstupem, a v tom patrně tkví tajemství jeho dovednosti“.
I přes nesporné kvality Einemovy hudby se operní podoba Kafkova Procesu neuvádí příliš často – jednak odrazuje nesnadnost režijního uchopení Kafkova vidění světa a také enormní nároky na hlavního představitele Josefa K. (O světové premiéře se tohoto úkolu zhostil slavný wagnerovský hrdinný tenorista Max Lorenz v zenitu své kariéry). Bylo proto pro mne velkým překvapením, že jsem tento titul viděl v hracím plánu menšího německého souboru Die Landesbühnen Sachsen v Radebeulu, které stojí na předměstí Drážďan. Radebeulská „čtyřoborová“ scéna má ve svém repertoáru činoherní, hudební divadlo, taneční loutkové divadlo a také mezioborové inscenace. Nabízí rovněž komorní koncerty, čtení, matiné, panelové diskuze a další speciální formáty – na domovské saské scéně i mimo ni. Slyšel jsem i o některých mimořádných inscenacích minulých sezón (např. Káti Kabanové) a o to více mě zajímalo vidět Proces právě na tomto jevišti stranou velkých zavedených a mezinárodně uznávaných scén.
Výsledek byl opravdu neuvěřitelný a veskrze pozitivní! V Radebeulu se hraje v akusticky příjemném sále (spíše kinosále) vybaveným menším jevištěm. Z důvodu absence velkého prostoru pro rozsáhlý einemovský orchestr a COVID- požadavků na minimální vzdálenosti mezi jednotlivými hráči byl prostřednictvím Gottfried von Einem Privat Stiftung požádán skladatel Tobias Leppert o provedení částečné redukce nástrojového obsazení orchestru, aniž by došlo ke snížení kvality hudební reprodukce. Dirigentem představení byl Hans-Peter Preu, který i při omezených podmínkách vedl orchestr Elbland Philharmonie Sachsen zručnou a spolehlivou rukou, vytvářel napětí a volil optimální tempa pro Sprechgesang, který v jednotlivých sólových partech převládá. Současně bylo obdivuhodné, jak si orchestr výtečně osvojil specifický hudební styl, který se znatelně liší od běžného operního repertoáru.
Na vysoké úrovni zvládnutou hudební složku produkce korunovala jevištní realizace Kafkova Procesu, která vznikla pod vedením režiséra Sebastiana Ritschela. Stejný nadaný tvůrce se rovněž podílel na výtvarném řešení scény, kostýmech a světelné režii. Ještě spolu s choreografem Gabrielem Pitonim a pochopitelně všemi účinkujícími se mu podařilo najít vskutku optimální tvar pro frustrující a (jen) zdánlivě absurdní kafkovský příběh. Všech devět obrazů se odehrává na točně rozdělené do třech samostatných, ale vzájemně propojených hracích prostorů. Ty účinně pomáhají divákovi v orientaci velkého počtu rozličných míst děje (Josefův pokoj, sousedčin pokoj, banka, soudní místnost, malířův ateliér, kostel ad.) Převládá náznakovost ve vybavení scény, použité rekvizity jsou vždy funkční a stylově zapadají do celkové výtvarné koncepce. To samé platí o kostýmech. Pěvecko-hereckou akci navíc vkusně doplňují video-obrazy z dílny Svena Stratmanna. Hlavnímu dění na otáčivém jevišti sekundují na menší hrací prostory po obou stranách nevelkého jeviště. Ale originální, inspirující a místy i šokující výpravou Ritschelova režie nekončí (jak jsme tomu často svědky na našich tuzemských scénách). K příkladnému úspěchu představení stejnou měrou přispívá pečlivé vedení protagonistů, do detailů rozehrané situace s důrazem na nalezení originálního vizuálního klíče pro každou postavu – což je důležité, neboť kvůli většímu počtu vystupujících osob opery řada umělců během představení hned několik rolí vystřídá. Specifický jevištní pohyb a gestika každé figury doprovázené jedinečnou volbou kostýmů také udělaly ze saského operního Kafky neopakovatelný zážitek.
Přetěžkou titulní roli Josefa K. vytvořil tenorista Pascal Herington, který výborně ovládá jazyk (němčinu) a má ideální výraz při intepretaci hudby i textu. Působí naprosto sžitě s náročným stylem Einemovy hudební řeči a beze zbytku přesvědčuje i mimořádně zdařilou hereckou akcí. Basista Jonas Atwood jako Franz, vedoucí kanceláře i strýc Albert, uchvacuje krásným hlasovým materiálem a udivující schopností hereckého sdělení ve zkratce. Stejně znamenitý dojem zanechává i barytonista Benedikt Eder (Vilém, soudní sluha a advokát) a hlasově mimořádně disponovaný Johannes Schwarz (strážce, duchovní, továrník a kolemjdoucí). Z ženských postav zaujaly zejména Franziska Abram (slečna Bürstnerová a Dívka u malíře) a pak zejména Kirsten Labonte, která se narychlo musela převzít (a nastudovat) dva nesnadné party své nemocné kolegyně Anny Erxleben: manželky soudního sluhy a Lenky. Jen s jedním drobným zaváháním se své složité úlohy výborně zhostila po hudební stránce; na jevišti onemocnělou pěvkyni zastoupila dobře s inscenací dobře obeznámená atraktivní Josepha Kersten (jinak asistentka režie). Bez výjimky všichni protagonisté nedělního odpoledne 24. října letošního roku, které rád vyjmenuji na konci svého příspěvku, přispěli k ojedinělému zdaru inscenace, která přesvědčila profesionalitou, erudovaností a nadšením ze hry a muzicírování.
A na co příště do Radebeulu? Určitě na další dramaturgickou perlu, která se chystá na jaro příštího roku – na Marschnerova Vampýra.
Die Landesbühnen Sachsen, Radebeul – Gottfried von Einem – Der Prozess
Premiéra 9. října 2021, psáno z reprízy 24. října 2021
Trailer k inscenaci
Dirigent: Hans-Peter Preu
Elbland Philharmonie Sachsen
Osoby a obsazení:
Josef K.- Pascal Herington
Dozorce, duchovní, továrník, kolemjdoucí- Johannes Schwarz
Student, náměstek ředitele, chlapec -Andreas Petzoldt
Malíř Titorelli – Aljaz Vesel
Vyšetřovatel, mrskač – Michael König
Vilém, soudní sluha, advokát – Benedikt Eder
Franz, ředitel kanceláře, strýc Albert- Jonas Atwood
Slečna Bürstnerová, Dívka u malíře – Franziska Abram
Žena soudního sluhy, Lenka – Kirsten Labonte (zpěv), Josepha Kersten (hra)
Paní Grubachová – Ylva Gruen
Tři muži, tři mladí lidé – Christopher Wernecke, Stefan Gregor Schmitz a Friedemann Gottschlich
Čtyři mluvčí – Benedikt Eder, Aljaz Vesel, Andreas Petzoldt, Jonas Atwood
a další.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.