Obrazy z německého historie od britského režiséra – noví Mistři pěvci norimberští v Lipsku

Lipská opera pečlivě střeží odkaz RICHARDA WAGNERA, v jejím hracím plánu se pravidelně objevují tituly velikána německé hudby a zásluhou GMD Ulfa Schirmera dokonce i jeho raná díla jako Rienzi, Liebesverbot (Zákaz lásky) a Die Feen (Víly). Do jisté míry senzací světového významu bude Festival WAGNER 22, na kterém Opernhaus Leipzig představí od 20.6.2022 do 14.7.2022  všech  třináct mistrových oper, a to dokonce v pořadí, jak byla komponována; pouze Prsten Nibelungův bude uveden pohromadě. Takový mimořádně náročný projekt z hlediska uměleckého, organizačního a finančního zajištění nemá obdoby a není uskutečnitelný ani v Bayreuthu.

Nejnověji repertoár OPER LEIPZIG obohacuje nová inscenace Mistrů pěvců norimberských, která měla premiéru 23. října letošního roku. Jak dirigent Ulf Schirmer, tak britský režisér David Poutney toto dílo v minulosti studovali resp. inscenovali a navíc tvoří výborně sehraný tým, který se osvědčil již v několika společných předchozích pracích. Gewandhausorchester je rovněž zkušeným tělesem, které má německou hudbu hluboko pod kůží, techniku má dokonale zvládnutou, neomylně cítí styl a je jen otázkou hudebního nastudování dirigentské osobnosti, jaké konkrétní pojetí zvolí. Přes tyto nezpochybnitelné atributy jinak špičkový orchestr Gewandhausu nebyl (aspoň v první části představení 6. listopadu 2021) úplně ve špičkové formě. Předehra vyzněla až příliš těžkopádně, bez žádoucí plasticity a tento styl bohužel přetrvával i později. Hře orchestru řízeného Ulfem Schirmerem chyběla jiskra, hravost a vtip. Monumentalita závěrečného obrazu na Festwiese (slavnostní louce) ovšem vyšla hudebně velmi pěkně. Zcela zásadní roli v této Wagnerově opeře mají sbory: mnohopočetný Sbor a Přidaný sbor (Chor und Zusatzchor) lipské opery pečlivě připravený sbormistrem Thomasem Eitlerem-de Lint reprezentoval své umění na skvostné úrovni.

David Poutney ve své inscenaci nastiňuje některé klíčové mezníky německé historie, ale spíše než aby kladl otázky, na které by si měli i diváci sami zodpovědět, jim předvádí v podstatě velmi tradiční vizuální obrazy z německých dějin.  Za inovativní lze považovat řešení celého hracího prostoru jako amfiteátru, divadla dle řeckého vzoru, kde Norimberk je vlastně Polis a slavnostní louka (Festwiese) je antickým jevištěm. Scénograf Leslie Travers umisťuje do centra scény do nejmenších detailů vytvořenou maketu středověkého Norimberku včetně domů, kostelů, Dürerova domu až po Císařský hrad. Norimberská dekorace má ale jen okrasnou funkci; účinkující chodí mezi domy (jsou jim asi po pás), sedají si na střechy, ale v zásadě svoje role poměrně konvenčním způsobem vytvářejí bez zjevné stylizace. Divákovi se miniatury po třech hodinách (tak trvá zhruba dohromady první a druhé dějství) logicky omrzí. Dekoraci druhého jednání doplňuje L. Travers o dvě okrasné (ale jinak málo funkční) stěny, jen aby oddělil veřejný prostor od soukromého. Inscenování druhého jednání v duchu nástupu vlády Třetí říše působí strojeně a nepřesvědčivě. Dřevo jako základní materiál výtvarníka dominuje i první části třetího jednání, kde inscenační tým postaví doprostřed jeviště tu nejtradičnější Schusterstube (ševcovskou dílnou), jakou lze představit. Ke skutečnému naplnění výtvarné koncepce Mistrů (tj. arény) dojde až na konci, kdy se v amfiteátru shromáždí sbor a sleduje Stolzingův zpěv, tentokrát situovaný na maketu obnoveného Reichstagu. Vizuální stránku představení spíše zamlžují než doplňují kostýmy Marie Jeanne Leccy, sahající od náznaku historizujících oděvů až po současnost bez zjevnějšího zakotvení v textu a inscenaci.

Mnohovrstevnatý Wagnerův text s hlubokým přesahem do současnosti přináší (především) ideu vztahu nového a starého v umění; o tom se v Oper Leipzig samozřejmě zpívá, ale toto téma není v produkci téměř vůbec podtrženo. Beckmesserův zpěv se nám může zdát směšným a absurdním, ale v kontextu toho, kam se hudba posunula ve 20. a 21. století, to tak být nemusí. Obecně inscenátoři Mistrů se s touto látkou různě vyrovnávají, ale nechat Beckmessera „jen“ s ostudou odejít z jeviště, je v režijním divadle jednadvacátého století opravdu málo. Zcela naprázdno vyšel i Poutneyho chabý nápad, kdy poté, co Stolzing po počátečním odmítnutí přeci jen vstoupí do řad Mistrů pěvců, Evička uraženě utíká – bez odpovídajícího rozuzlení této scénické akce.

Britský basbarytonista James Rutherford má Hanse Sachse v repertoáru již několik let, jeho interpretace uzrávala i na bayreuthském festivalu, kde stejnou roli s úspěchem v minulosti vytvořil. Obrovský part má optimálně rozvržený, jeho rozložitá postava kupodivu nebrání jakékoliv pohybové akci na jevišti. Jeho němčina je excelentní, je znát, že roli má perfektně zažitou a ozkoušenou, ale přesto mu do opravdu mistrovské intepretace jedné z největších a nejnáročnějších postav operního jeviště něco chybí, třeba jen ještě výraznější osobní charisma. V českém prostředí dobře známý dánský tenorista Magnus Vigilius (především z vynikajících brněnských inscenací Káti Kabanové a Tří fragmentů Julietty Bohuslava Martinů) vytváří Stolzinga velmi sympaticky, neheroicky a v jeho přesvědčivém ztvárnění mladého rytíře mu napomáhá i mladistvý vzhled a štíhlá postava. Jako charakterní tenor (např. pro opery 20. století) je ideálním představitelem, ale hutný wagnerovský orchestr přeci jenom vyžaduje zpěváky s neobyčejnou průrazností a nosností hlasu a jistými zářivými výškami. Nebrilantní Vigilius v zápase pěvců pěvecky obstojí, ale jde za hranice svého oboru. Mladý učedník David Matthiase Stiera hýří rozšafností a vtipem hlavně v prvním jednání, obsahující jeho obtížný výstup, v němž vysvětluje pravidla mistrovského zpěvu. Jeho vlastní zpěv nepostrádá náboj a jiskru a vlastně by byl skoro dokonalý, kdyby mu nechyběly vysoké tóny pro jeho hlasový obor (tenor) prostě nezbytné. Mathias Hausmann byl do posledního detailu vypracovaným Beckmesserem, kterému po technické stránce nelze nic vytknout, ale i tomu pro absolutní přesvědčivost výkonu chybělo charakterističtější osobní vyzařování.

 Evičkou byla v Lipsku často vystupující Elisabet Strid, která už má na svém kontě i náročnější úlohy (např. Sentu, Sieglindu či Salome).  I ona působí herecky velmi uvolněně a neokázale, připomínající svojí drobnou postavu slavnou Mirellu Freni. Pěvecky je však své Evchen hodně dlužna. Čistě vokálně tam problémy nejsou (Evička je „lehčí“ postavou), ale o to více lásky, něhy a srdce jí musí představitelka propůjčit. Soprán E. Strid zní tvrdě, její výslovnost je perfektní, ale slova postrádají vůni a poezii. Magdaleny se zodpovědně ujala spolehlivá Kathrin Göring. Z velmi vyrovnaného a pořád na vysoké úrovni účinkujícího ansámblu sólistů vyčníval jen basista Sebastian Pilgrim, jehož zpěvní linku nepříjemně rušilo technicky nezvládnuté zpívání některých samohlásek. Z celé řady dalších pěveckých představitelů (celkem jich je 17) určitě stojí za to pochválit ještě vzorovou deklamaci Sejonga Changa (Ponocný).

I přes výše uvedené výhrady představují lipští Mistři pěvci norimberští hudební událost vysoké umělecké úrovně, která stojí za vidění – i pro českého diváka, který o „své“ slibované Mistry přišel ve Státní opeře v roce 2020 kvůli nástupu COVID-19.

Die Meistersinger von Nürnberg, Oper Leipzig. Premiéra 23. října 2021, psáno z reprízy 6.11.2021