Ve velkých evropských metropolích bývá zvykem, že vedle hlavní operní scény v ní existuje ještě druhá opera, která, zejména v minulosti, uváděla spíš lehčí operní (ale i operetní či muzikálový) repertoár, a to v jazyce většinového publika. To se již celkem proměnilo, protože i tyto scény dnes většinu oper uvádějí v originále. Existence těchto „druhých“ operních scén byla pro každou metropoli blahodárná a je škoda, že např. Praha byla administrativním ministerským zásahem o tuto zdravou konkurenci v roce 1948 připravena (byť Velká opera nikdy nebyla to, co třeba vídeňská Volksoper, ale víme, jak užitečná byla např. koexistence Státní opery a Komické opery v bývalém východním Berlíně).
V Londýně je vedle Královské opery Covent Garden onou druhou operní scénou Anglická národní opera (ENO), hrající v obrovské budově Colisea. Operní inscenace uvádí ENO v tzv. blocích, na repertoáru je vždy jedna, maximálně dvě inscenace. Sezónu 2021/22 tvoří šest oper (Glassova Satyagraha, Wagnera Valkýra, Pucciniho nesmrtelná Bohéma, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, Mozartova opera Cosi fan tutte a opera současného dánského skladatele Poula Ruderse Příběh služebnice z roku 2000, napsaná podle stejnojmenné novely kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové, kterou už ENO uvedla v roce 2003). Opery této sezóny jsou doplněny také operetní inscenací oblíbené tvůrčí dvojice W. S. Gilberta (libretisty) a Arthura Sullivana (skladatele) HMS Pinafore z roku 1878 a v Anglii stále oblíbené. V poměrně konzervativním Londýně uvádí ENO všechna letošní představení v angličtině (včetně Valkýry a Bohémy).
První operní inscenací letošní sezóny se stala minimalistická opera Philipa Glasse Satyagraha z roku 1980. Pro stálé návštěvníky ENO to nebyla neznámá inscenace, neboť zde již byla uvedena 5. dubna 2007. Byla vytvořena v koprodukci s newyorskou Metropolitní operou, kde poprvé zazněla 11. dubna roku následujícího. Do Metropolitní opery se vrátila opět v roce 2011 na dalších sedm představení. A tuto inscenaci měli možnost vidět diváci z celého světa díky programu MET Live in HD v kinech. Tak ji mohli sledovat 8. listopadu 2011 i naši diváci. Obsazení v Metropolitní opeře se ovšem lišilo od obsazení v ENO v říjnu 2021. Miss Schlesen zpívala v ENO Gabriella Cassidy, Paní Naidoo Verity Wingate, M. K. Gándhího vynikající Sean Panikkar, Felicity Buckland jeho ženu Kasturbai, Pana Kallenbacha James Cleverton, Parsi Rustomjiho William Thomas, Prince Arjuna Ross Ramgobin a Lorda Krishnu Musa Ngqungwana. Všichni pěvci zpívali na výborné úrovni, jen Sarah Pring jako Paní Alexanderová byla již trochu za svým zenitem.
Glassova Satyagraha je významným dílem operního minimalismu (u nás dosud nebyla uvedena), spolu s autorovými operami Einstein on the Beach a Akhnaten tvoří tzv. „portrétní trilogii“. Opera zazněla poprvé 5. září 1980 v Rotterdamu a odehrává se v letech 1893/1914 v jižní Africe. Libreto je napsáno v sanskrtu a většinou se také v této „neoperní“ řeči zpívá. Titul opery pochází od indického politika a duchovního vůdce Mahátmy Gándhího, který je také ústřední postavou celé opery, text opery je vzat ze slavné posvátné hinduistické knihy Bhagavadgíta z roku 200 p. n. l. Libreto vytvořil skladatel s americkou spisovatelkou Constance DeJongovou. Podtitul díla naznačuje jeho děj: M. K. Gándhí v Jižní Africe. Opera je o třech dějstvích a každé je věnováno jedné významné pacifistické postavě: v 1. dějství je to Lev Nikolajevič Tolstoj, ve druhém Rabíndranáth Thákur a ve třetím Martin Luther King mladší.
Režisérem Glassovy opery Satygraha v ENO byl Phelim McDermott, scénu navrhl Julian Crouch a kostýmy Kevin Pollard. Scénograf McDermott vytvořil půlkruhovou scénu ze zavěšených zvlněných plechů, v níž se čas od času některý otevře a vidíme v něm druhý režijní plán, např. Lva Nikolajeviče Tolstého ve své pracovně. Scéna se teprve ve třetím jednání rozevře celá a vytvoří otevřený prostor s kázáním Martina Luthera Kinga mladšího. Na jevišti se také pohybují obří zvířata nebo lidské postavy, sestavení ve stylu scény. Působivá je i sborová scéna, kdy sbor odloží svůj svrchní oděv, zavěsí jej na spuštěná ramínka, která potom vyjedou do provaziště (podobně sbor později zavěsil i svítící lucerny). Po hudební stránce byla také jedinečná scéna pánského sboru na začátku druhého jednání.
Téměř tříhodinová opera (čistého času) působila nesmírně dramaticky a divák se v ději, zpívaném v sanskrtu, mohl velice dobře orientovat, byť se sice nepoužívalo anglických titulků, ale na scénografický prospekt byl vždy v angličtině promítnut anglický překlad zpívaného textu, kterého nebylo mnoho, neboť minimalismus je založený na neustálém opakování. Hudebně operu řídila Carolyn Kuan, která s přehledem udržela nelehkou souhru celého souboru pohromadě a snažila se v zdánlivě monotónní partituře vytvořit v každé scéně významné hudební vrcholy. Představení se setkalo s velkým ohlasem u londýnského publika, které je zvyklé brát soudobou operu jako nedílnou součást operního repertoáru.
Anglická národní opera, Londýn – 28. října 2021
Philip Glass: Satyagraha
Účinkující: Gabriella Cassidy, Verity Wingate, Sean Panikkar, Felicity Buckland, James Cleverton, William Thomas, Ross Ramgobina, Musa Ngqungwana, Sarah Pring ad.
Sbor a orchestr ENO
Dirigent Carolyn Kuan
Režie Phelim McDermott
Scéna Julian Crouch
Kostýmy Kevin Pollard
Světelný design Paule Constable
Sbormistr Mark Biggins
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.