Před dvěma lety jsme poprvé psali o kouzelném Festivalu della Valle d´Itria, který už 47 let hostí malebné městečko MARTINA FRANCA na jihu Itálie. Připomeňme, že v konkurenci velkých mezinárodních festivalů (s horentními cenami vstupenek) si skromnější festival našel své pevné místo na kulturní mapě Evropy cíleným uváděním méně známých oper tzv. neapolské školy, pocházejících z období cca 1650-1790, kam se řadí tvorba např. G. B. Pergolesiho, A. Scarlattiho, N. Porpory, L. Vinciho, L. Lea, T. Traetta či N. Jommeliho. Navíc festival zaujme neobyčejně vřelou atmosférou, podstatně menším množstvím mezinárodních turistů – a v neposlední řadě bohatým italským sluncem a výbornou kuchyní, kterou je zdejší oblast proslulá.
Letošní ročník, který se konal od 17. července do 5. srpna, přinesl logicky změny proti bohatému programu, na který jsme byli zvyklí před rokem 2020, nicméně i jeho současný obsah se ukázal být velkorysým a smělým. HLAVNÍM TÉMATEM letošního roku se stalo (po náročném období celosvětové pandemické krize) STVOŘENÍ s hlavním motem “Fiat lux“ (Budiž světlo). Scénické provedení Stvoření (Die Schöpfung) Josepha Haydna v novém italském překladu se po tři večery stalo hlavní ozdobou festivalového pódia v Palazzo Ducale. Zmíněnou neapolskou školu zastoupily letos dramma per musica GRISELDA Alessandra Scarlattiho a serenáda ANGELICA (L´ Angelica) Nicoly Porpory, v oblasti duchovní hudby se díla obou rivalů objevily i v programu CONCERTO PER LO SPIRITO, uspořádaném 26.7.2021 v Basilice di San Martino v Martina Franca.
Pořadatelé také mj. připomněli skladatelské umění slavné pěvkyně španělského původu Pauliny Viardot (García), uvedením její komorní opery LE DERNIER SORCIER (Poslední čaroděj), od jejíhož narození 18. července letošního roku uplynulo právě dvě stě let. Tak jako v každém roce organizátoři uspořádali řadu komorních koncertů složených z árií a písní, nazvaných IL CANTO DEGLI ULIVI (Zpěv oliv), CONCERTO SUL MARE (Koncert na moři) či CONCERTO DI BELCANTO. O podrobnostech některých akcí se zmíníme později. Trochu kuriózním prvkem letního festivalu pod horským italským sluncem se stalo scénické provedení Schubertovy WINTERREISE (Zimní cesta) s mezinárodně úspěšným rakouským barytonistou Markusem Werbou. Závěr festivalu patřil komponovanému koncertnímu pořadu u příležitosti sta let úmrtí Enrica Carusa a narození Astora Piazzoly, jehož hlavní hvězdou byl tenorista Joseph Calleja.
Na závěr recenze přináším odkazy na detailní obsazení či dostupná videa z představení, které organizátoři zpřístupnili na webových stránkách festivalu.
Při všech představeních byla a jsou dodržována příslušná hygienická opatření, vstup do hlediště byl nutný vždy s respirátorem, ten bylo možné pak odložit, neboť akce se konaly pod širým nebem a mezi jednotlivými sedadly byly vytvořeny vícemetrové rozestupy. To pochopitelně vedlo k tomu, že v prodeji bylo daleko méně vstupenek než obvykle, asi jen čtvrtina původního počtu.
dopoledních zkoušek © soukromý archiv autora recenze
BELCANTO ZA HRANICEMI MĚSTA – Angela Meade zvítězila na plné čáře
Na rozdíl od zřetelného dramaturgického zaměření operní části festivalových slavností na italskou operu 17. a 18. století se v případě organizace recitálů písňových interpretů už tolik nehledí na to, s jakým programem účinkující vystoupí na festivalu, což dle mého soudu vede k roztříštěnosti a může to poznamenat v některých případech i jinak vysoký umělecký standard festivalu. V dřívějších ročnících se recitály konaly buď přímo na hlavní scéně, v Palazzo Ducale nebo v komornějších prostředích massérií v bezprostřední blízkosti Martina Franca. Letos se rádius rozšířil na poměrně vzdálené Taranto nebo Mottolu, aniž proto byl nějaký důvod (např. sponzorství apod.) Tam se návštěvník bez auta neměl možnost ani dostat.
Prvním koncertem, který jsem měl možnost navštívit (25. července), byl recitál sopranistky Angely Meade, který se konal na nádvoří Il Castello aragonese v Tarantu. Americká diva počala svůj vstup úvodní árií Elisabeth z Wagnerova Tannhäusera „Dich, teure Halle“, aby vzápětí následovaly sporadicky uváděné Verdiho písně. Následovaly tři písně E. W. Korngolda a čtyři skladby G. Meyerbeera. Náročný a pestrý program ukončila interpretka závěrečnou scénou z Belliniho Beatrice di Tenda „Ah! Se un´urna“ a Catalaniho árií z La Wally „Ebben! Ne Andro Lontana“. Meade přesvědčila krásným velkým hlasem, prvotřídní tvorbou hlavových tonů a nádherným frázováním vhodným především při interpretaci italských skladeb. Některým posluchačům může vadit už trochu nadměrné vibrato ve střední poloze, ovšem nejvyšší tóny, mistrovsky zpívané v pianu, byly již prosty vibrata a zněly úchvatně. S velmi dobrou němčinou a s citem pro styl prožila Korngoldovy a Wagnerovy skladby, zcela jiný svět pak odkryla v případě interpretace jen zřídka prováděných Meyerbeerových písní. Ovšem poloha, která jí maximálně vyhovuje – a která našla největší ohlas u publika – byl belcantový Bellini. Škoda, že velká umělkyně nenašla na pódiu stejně zasvěceného partnera pro klavírní doprovod. Carmen Santoro platí ve své domovině za uznávanou a i mezinárodními hvězdami vyhledávanou korepetitorku. Její klavírní doprovod neměl však po technické stránce při reprodukci složitých kompozic špičkovou úroveň – to se projevilo při intepretaci skladeb německých autorů, kde byla zjevná i absence požadovaného stylu.
27. července se v massérii Belveder vzdálené cca 40 km od Martina Franca konal další komorní koncert, tentokrát italské mezzopranistky Marianny Pizzolato, která už má za sebou slušnou a dlouhou kariéru především jako interpretka skladeb Rossiniho. Pěvkyně šetřila síly (zřejmě z důvodu aktuální horší pěvecké dispozice), aby ustála celý program (všechny koncerty se konaly bez přestávky), ale technicky zpívala výborně. Posluchačsky méně náročný program zahájila jednoduchými skladbami typu „Caro mi ben“ T. Giordaniho, „Sebben, crudele“ A.Caldary a „Vaga luna“ V. Belliniho, což náročného festivalového diváka příliš neuchvátilo (navíc když tyto skladby ještě nezpívala ani zpaměti). Rossiniho (Tancredi, L´Italiana in Algeri), který býval její doménou, zpívala s nasazením a výrazem, u kterého bylo znát, že tyto kompozice má pod kůží. Program uzavřela dvěma přídavky: „Alla Liparese“ od A. Favary, který hodnotím určitě výše než závěrečného Gluckova Orfea „Jai perdu mon Eurydice“, který se již ukázal mimo reálné vokální možnosti této umělkyně. Klavírní doprovod, reprezentovaný půvabnou Danielou Pellegrino, tentokrát zněl na odpovídající úrovni.
S uměním doma hojně obsazované italské mezzosopranistky Veronicy Simeoni se měli možnost diváci setkat 28. července, tentokrát v massérii Palesi nedaleko od Martina Franca. Přestože se jedná o výkonnou umělkyni na vrcholu sil, její koncert přinesl rozčarování. Simeoni sice předvedla velkoryse řešenou koncepci programu, v jejímž popředí byla „Žena milující, trpící a obětující se“, ale její vlastní provedení úrovní kvalitou zpěvu a intepretace nebylo dostatečné. Velmi rušivý byl její neustálý zpěv pod tónem. Francouzská část večera s Alceste, Berliozovou Didone a Gounodovou Sapho se dala ještě přijmout díky slušné francouzské dikci, snahou o zachycení věrnosti stylu a citlivému doprovodu klavíristy Vincenza Rana. Jako zcela chybná se ukázala volba německého repertoáru. Umělkyně si zřejmě chtěla splnit osobní sen – zazpívat si R. Strausse a G. Mahlera, skladatele, do jejichž interpretace jejichž skladeb ji (jako pěvkyni italského repertoáru) sotva obsadí nějaký pěvecký agent. Problematická němčina byla jen počátečním problémem intepretace. Hlavním kamenem úrazu bylo nepřesvědčivé sdělení obsahu německých Lieder, resp. propojení slova, hudby a duchovní náplně písní.
STVOŘENÍ po italsku
Rakouský hudební skladatel Joseph Haydn se nechal při svých pobytech v Anglii (v letech 1791-1792 a 1794 – 1975) inspirovat velkými oratorii Georga Händela a pokusil se vytvořit obdobné dílo ve stylu vídeňského klasicismu. Jeho oratorium STVOŘENÍ vznikalo od října 1796 do dubna 1798 a je alegorií na téma stvoření světa, tak jak je popisována v 1. knize Mojžíšově biblických příběhů. Die Schöpfung (poprvé provedeno v r. 1798 ve Vídni), jak zní německý název oratoria, patří v sousedství ČTYŘ ROČNÍCH OBDOBÍ mezi jeho nejhranější díla vůbec.
Text Stvoření má dlouhou historii. Uvádí se tři zdroje libreta: Kniha Genesis, Kniha žalmů a Genesis eposu Johna Miltona Ztracený ráj. Z materiálů vytvořil oratorní libreto jinak neznámý Lidley (nebo Linley). Haydnův hostitel v Anglii Johann Peter Salomon získal kopii Lidleyho anglického libreta a předal ji Haydnovi. Když se Haydn vrátil do Vídně, dal ho svému příteli a mecenáši baronu Gottfriedu van Swietenovi, který zajistil překlad do němčiny a následně zpátky do (původní) angličtiny, aby se nový anglický text přizpůsobil Haydnově hudbě. Bohužel Van Swieten zřejmě neovládal angličtinu zcela dokonale a tak nová anglická verze libreta vyvolávala od svého provedení na scéně (poprvé v roce 1800) nejrůznější rozpaky a snahy o vylepšení, které nakonec skončily na tom, že se dnes oratorium běžně hraje v němčině i v anglicky mluvících zemích.
Jinou cestou se rozhodly jít na Festivalu della Valle d´Itria. Pro zpřístupnění libreta širokému domácímu publiku byl vypracován nový italský překlad, jehož předností bylo, že na rozdíl od němčiny, obsahující celou řadu méně srozumitelných archaismů, hovoří současným jazykem.
Hudebního nastudování oratoria se ujal sám hudební ředitel festivalu, renomovaný dirigent světového jména Fabio Luisi, který dodal Orchestra del Teatro Petruzzelli di Bari lehkost nezbytnou pro velký pozdní klasický orchestr. Hudební patos nahradil spíše hravostí (ruku v ruce se scénickým pojetím), aniž by reprodukce Stvoření ztratila cokoliv na své monumentalitě.
Režisér Fabio Ceresa uvedl na jevišti festivalového podia Palazza Ducale publikum do opravdového varu. Představení mělo jasnou a srozumitelnou koncepci, zakotvenou v zobrazení J. Haydna jako stvořitele. Představitelé archandělů zpívají svoje party a herecky přímo se podílí na odvíjení příběhu. I z toho důvodu jsou role Gabriela a Evy (soprán) a Rafaela a Adama (bass) rozděleny vždy mezi dva protagonisty – v koncertní verzi díla tyto postavy běžně zpívají jedni a titíž pěvci.
Jednotlivé části scénického oratoria byly nenásilně propojeny, pro každý den tvoření světa byl použit unikátní jevištní nápad jdoucí v ruku v ruce s individuálním barevným laděním scény, kostýmů a originální choreografií. To vše v rámci jednotného stylu celé koncepce. Z řady vynikajících spolupracovníků Ceresy je nutno vyzdvihnout práci scénografa Tiziana Santiho, kostýmních výtvarníků Gianlucy Falashiho a Gianmarii Sposita a choreografa Mattia Agatiella. Jejich zábavné a vtipem oplývající Stvoření je nabité kreativitou, ne však bezuzdnou – respektující i vztah italského národa k otázkám náboženství a víry a třeba i podporující liberální přístup k aktuálním tématům LGBT.
I pěvecké provedení oratoria sneslo největší měřítka kvality. Krásně vedeným sopránem a příkladným frázováním zaujala Rosalia Cid (Gabriel), uchvacujícím zjevem a výrazným jadrným hlasem dominoval na scéně Alessio Arduini jako Rafael, příjemným herecko-pěveckým projevem překvapil Vassily Solodkyy (Uriel). I protagonisté Evy a Adama, Jan Antem a Sabrina Sanza inteligentním hereckým projevem a pěknými školenými hlasy doplnili kvintet sólistů mimořádného večera. Obrovský kus práce odvedl i sbor Choro Ghislieri, který jen s devatenácti hlasy rozmístěnými po stranách jeviště naplnil Pallazo Ducale neuvěřitelným elektrizujícím zvukem.
Festival della Valle d´Itria – Martina Franca – červenec 2021 – první část.
Recenzované hudební události festivalu:
Concerto sul mare – Angela Meade – 25.7.2021 (Taranto, Castello aragonese)
Il canto degli ulivi – Marianna Pizzolato – 27.7.2021 (Mottola, Masseria Belvedere)
Il canto degli ulivi – Veronica Simeoni – 28.7.2021 (Martina Franca, Masseria Palesi)
La Creazione (Stvoření) – F. J. Haydn 31.7.2021 (Martina Franca, Palazzo Ducale)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.