Mnichovský letní hudební festival 2021 zahájilo na sklonku června letošního roku nové a s velkým zájem očekávané nastudování Tristana a Isoldy Richarda Wagnera. Vídat v tomto operním stánku díla génia německé hudby není nic tak neobvyklého, v současném repertoáru Bayerische Staatsoper je celý Wagner počínaje Bludným Holanďanem. Za mimořádnou přitažlivostí Tristana ovšem stojí dva velké debuty – a to hned v hlavních úlohách. Jonas Kaufmann a Anja Harteros jsou nejen velkými mezinárodními hvězdami, které si vysloužily své světové renomé svrchovanou a jedinečnou interpretací italských a německých oper (v případě Kaufmanna i ve francouzských), ale jsou také vyhledávanými miláčky mnichovského publika a navíc spolu velmi rádi společně vystupují.
Hudební nastudování bylo svěřeno Kirillovi Petrenkovi, který se současně loučí s funkcí mnichovského GMD (generálního hudebního ředitele) a odchází na prestižní post šéfdirigenta Berlínské filharmonie. I generálnímu intendantovi opery Nikolausi Bachlerovi končí veleúspěšný třináctiletý mandát, během kterého se mu podařilo učinit z Mnichova prestižní centrum světové opery. Petrenkovo pojetí Tristana patří k tomu nejlepšímu, co v dnešním operním světě lze slyšet a je v podstatě už jen otázkou osobního vkusu posluchače, zda dává přednost způsobu a stylu, jak Wagnera diriguje on nebo Christian Thielemann, Philippe Jordan či třeba Simone Rattle. Za každým zahraným taktem v provedení orchestru Bavorské státní opery je znát nejen dlouholetá zkušenost s hraním Wagnera, zpečetěná mistry taktovky, kteří zde zanechali hlubokou stopu (např. Wolfgang Sawallisch, Zubin Mehta, Joseph Keilberth ad.), ale též usilovnou denní prací při hledání nového výrazu. Petrenko nejen maximálně využil všechny možnosti náročné partitury v nebývalé dynamické šíři a při tom všem byl schopen prokázat maximální vstřícnost i vůči hlavním interpretům, jejichž party patří vůbec k nejtěžším, které byly ve světové operní literatuře napsány – navíc nutno podtrhnout, že se v Mnichově hraje zcela kompletní verze (tj. bez tradičního velkého škrtu v 2. jednání opery).
Hvězdný tým orchestru, dirigenta a hlavních představitelů doplnil polský režisér Krzysztof Warlikowski, osobitý tvůrce světového formátu, který v bavorském Národním divadle po Straussově Die Frau ohne Schatten, Schrekerových Die Gezeichneten a Salome (rovněž R. Strauss) korunoval svoji dlouholetou spolupráci s tímto domem právě režijní prací na Tristanovi a Isoldě.
Warlikowski často hledá odkazy pro své divadelní vize ve filmu a výtvarném umění a vždy se snaží dílo, text libreta a vztahy postav maximálně obnažit a nabídnout divákovi nový neotřelý pohled (který by ovšem nedeformoval původní libreto či kompozici). Jeho inscenace oplývají vizuální pestrostí a vyžadují soustředěného inteligentního diváka, který nejen pasivně sleduje děj, ale aktivně dešifruje skrytý obsah symbolů použitých v jeho inscenacích. V případě takové Salome nebo Poznamenaných (Die Gezeichneten) může jít nápor na divákovu fantazii a jeho znalosti v oblasti umění, filmu a historie až daleko za hranici běžného vnímání. Návštěvník představení bez dodatečného studia inspiračních zdrojů Warlikowskeho některé postupy v jeho režiích prostě nepochopí. To však není úplně případ nového Tristana, jehož koncepce je poměrně srozumitelná a nevyužívá tolik symbolů odkazů na jiná umělecká díla. Je to na divákovi, zda jeho neotřelé a umírněně provokující pojetí přijme.
Warlikowski situuje děj na blíže neurčené místo, část kostýmů a rekvizit poukazují na dvacátá léta dvacátého století, tedy na období po první světové válce. Scéna Malgorzaty Szczęśniak zcela rezignuje na vytváření realistických obrazů jako je loď či zahrada (dějiště prvního a druhého aktu opery) a moderními výtvarnými prostředky se ponořuje do nitra obou hlavních postav. Režisér téměř opouští epické vyprávění příběhu v duchu libreta a více než o to, co se má na jevišti dít podle literárního předlohy, se opírá prehistorii, tj. co se vlastně stalo předtím, než Tristan odváží na lodi svému králi manželku Isoldu, která jej samotného vyléčila ze smrtelného zranění z boje.
Osamělost, trauma – to jsou hlavní témata Warlikowskeho režie. Tristan není žádný hrdina, je to destruktivní charakter, traumatizovaný od dětství časnou ztrátou svých rodičů. Válka v něm umocnila pocity neustálého balancování mezi životem a smrtí, tíhu marnosti a sklony k sebevraždě. I Isolda patří ke stejné traumatizované generaci. Tristan potřebuje Isoldu, aby konečně překročil mez života a smrti a když ji ztrácí (po Melotově zradě), jeho trauma a celoživotní delirium se jen prohlubuje. Warlikowského slavný milenecký pár neoplývá ani špetkou vášně, je to niterní pevný svazek, který nepotřebuje ani náznak fyzického doteku.
Zda Brangäninou chybou použitý nápoj lásky skutečně představuje zásadní zlom ve vývoji charakterů hlavních postav či je to jen placebo, jehož užití uvolní zadržovaný proud milostné energie skrývající se v dřívějších nepřátelích – v podstatě řeší každá nová tristanovská inscenace. V novém režijním díle polského tvůrce titulní protagonisté sice nápoj pozřou, aby se svých traumat a předsudků zbavili, ale to se vlastně nestane. Jejich vztah je osudově nerovný a podobně jako třeba milostné vztahy samotného R. Wagnera (láska k Mathilde Wesendonckové či ke Cosimě von Bülow) ukrývaný před zrakem okolí. Z řady zdařilých scénických postupů Warlikowskeho lze ocenit obrazovou alegorii v prvním aktu (po požití nápoje lásky), představující vstup Tristana a Isoldy do nových dimenzí, poutavé je i video (obou hlavních postav) z hotelového pokoje, doplňující dlouhý duet v druhém jednání. Ve třetím jednání režisér použil pro vytvoření postavy Tristana potácejícího se mezi životem a smrtí pěvce Kaufmanna a jemu nepodobného hereckého dvojníka (s nehybnou maskou místo tváře). Dvojník leží v blízkosti Kurwenala, Jonas Kaufmann sedí opodál za stolem (jako by už se ocitající v jiném světě – obklopen panoptikem postav s mrtvou tváří) a zpívá svůj part. Jen ve chvílích, kdy se na okamžik vrací k životu a do reálného světa, si vyměňuje svoje místo na pohovce se svým dvojníkem.
I když jsme přišli do divadla především na Wagnerovu hudbu v očekávání velkých výkonů dvou titulních představitelů, o pravé wagnerovské hody (vedle skvěle disponovaného orchestru) co do správnosti stylu, nezbytného objemu hlasu a výrazu, se zasloužili protagonisté jiných dvou postav. Německá mezzosopranistka Okka von der Damerau, členka souboru BSO naplno zazářila v roli Brangäny svým krásným plným a zvučným hlasem a interpretací, kterou vrchovatě naplnila požadavky nesnadné role. Rovněž Wolfgang Koch je wagnerovský matador, který Kurwenala odvedl v plném lesku a dokonalé formě – i když je to role méně závažná, než kterou je zvyklý odvádět. Anja Harteros i Jonas Kaufmann jsou dvě charismatické osobnosti, které v průběhu posledních let začaly svůj repertoár obohacovat o role dramatičtějšího charakteru a na této cestě jsou (nejen pro německé pěvce) role Tristana a Isoldy prostě velkým lákadlem a milníkem. Pro Anju Harteros je Isolda však příliš dramatická role, která stojí mimo její reálné vokální možnosti. Harteros roli zvládá s úctyhodnou výdrží, disponuje dobře se nesoucím hlasem, ale objem jejího hlasového orgánu na roli nestačí, hloubky nezní čistě (jsou tlačené), už chybí (nenávratně?) dřívější jistota výšek a celý projev pěvkyně má sklon k ostrosti. Její Isolda na rozdíl od jiných vysokodramatických heroin může nabídnout lehkost v určitých polohách partu, působivý vzhled a nadprůměrnou hereckou tvárnost. Jonas Kaufmann si poprvé vyzkoušel Tristana v roce 2018 v Bostonu – jen v druhém aktu koncertně provedeném, nyní musel výrazně pracovat s ekonomií hlasu, aby svůj výkon vygradoval a měl dostatek sil na extrémně náročný třetí akt. Z jeho projevu bylo cítit maximální soustředění, mimořádná pěvcova inteligence a hluboký ponor do textu i do každé zpívané fráze. Jeho výkon měl punc výjimečnosti, ale přesto roli vytvářel za hranicí svých kapacit. Tento náročný part by měl zpívat jen výjimečně, pokud nechce ohrozit svůj další pěvecký vývoj. Z ostatních účinkujících méně zaujal debut Mika Karese (Král Marke), který sice ukázal přednosti svého pevného basu, ale co se týká umění interpretace, zatím nedosahuje úrovně, jakou v této roli předvádí například Georg Zeppenfeld nebo René Pape. I protagonisté menších rolí jako např. Michael Plub (Melot), Dean Power (Hirte), Christian Rieger (Steuermann) a Manuel Günther (Junger Seeman) odvedli dokonalou práci a znovu potvrdili, že úroveň scény je měří i tím, jak kvalitně jsou obsazeny a odvedeny ty nejmenší party.
Richard Wagner: Tristan und Isolde, Bayerische Staatsoper Mnichov – psáno z reprízy 8. července 2021
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.