Porporova Angelica zastínila Griseldu na plné čáře – Festival della Valle d´Itria 2021 2(2)

SCARLATTIHO GRISELDA

Jestliže se Festival della Valle d´Itria ve svých produkcích opakovaně vrací k neapolské škole, pak výběrem opery GRISELDA Alessandra Scarlattiho zamířil přímo k jejímu jádru, neboť Scarlatti (1660-1725) je považován za jejího zakladatele a čelního představitele.  Následovníky a žáky měl nejen v Neapoli (Leonardo Leo, Leonardo Vinci, Nicola Porpora), ale i po celé Itálii. Ovlivnil i mladého Georga Friedricha Händela a k jeho žákům se počítali i další němečtí skladatelé Johann Adolf Hasse a Johann Joachim Quantz.

V souvislosti s renesancí uvádění dochovaných barokních oper první poloviny 17. století je to právě GRISELDA (původně La Griselda, poprvé provedená v roce 1721), která je považována za vrchol Scarlattiho tvorby. Jedná se o jeho poslední dokončenou operu (sto čtrnáctou! – bohužel téměř polovina jeho oper je ztracena).

Vzhledem k tomu, že na římských scénách bylo vystupování žen zakázáno, původně všechny role hráli muži, konkrétně pět kastrátů a jeden tenor. Titulní roli Griseldy nazpíval sopránový kastrát Giacinto Fontana, slavný altista Antonio Bernacchi zpíval Griseldina manžela Gualtiera. V Martina Franca Gualtiera zpívá counter tenorista a Griselda je obsazena sopránem.

Děj opery ve zkratce, jak jej uvádějí encyklopedie: Sicilský král Gualtiero pojme za manželku pastýřku jménem Griselda. Lid je tím pobouřen, a tak král svěřuje první dítě z tohoto manželství Costanzu svému příteli Corradovi a veřejně oznamuje, že ji zabil. Tolik k prehistorii příběhu. Vlastní děj začíná vyhnáním Griseldy z královského paláce. Král očekává příchod nové nevěsty, kterou ve skutečnosti je jeho vlastní dcera Costanza. Ta nic netušíc je doprovázena Corradovým bratrem Robertem, kterého miluje. Ottone by zase rád získal nyní volnou Griseldu, která mezitím odchází do lesní chatrče, ta jej však trvale odmítá. Costanza se setkává s Griseldou a rovněž Gualtiero při lovu znovu narazí na Griseldu -umožní jí návrat do paláce, nikoliv jako královně, ale jako doprovodu Costanzy. Ve třetím jednání Ottone nepřestává naléhat na Griseldu a Gualtiero mu dokonce slíbí její ruku, hned jak se ožení s Costanzí. Griselda prohlašuje, že raději zemře.  Gualtiero – je pohnut její věrností a bere si ji zpět jako svoji manželku. Po odhalení skutečné identity Costanzy si mladá dívka může vzít Roberta za manžela.

Režisérce Rosettě Cucchi se podařilo jen zčásti rozehrát libreto jako všední příběh manželského páru. Gualtiera vztah s královnou Griseldou spíše omrzí, a proto ji vyhání ze svého života, než aby k tomu byl přímo donucen svým okolím. „Zcivilnění“ konfliktu samo osobně mohlo přinést zajímavou aktualizaci, ale ve spojení s málo výraznými a osobitými pěveckými projevy sólistů její pojetí však děj retardovalo a diváka nudilo. Např. třetí jednání, koncipované jako soud hlavní žalobkyně Griseldy, kdy jednotliví aktéři dlouho jen sedí svázaní na židlích čelem k divákům, zpívají své party a jejich taneční dvojníci v nepříliš originální choreografii představují jejich vnitřní pocity, se nekonečně vleklo. Scéna Tiziana Santiho stylově pracovala náznakem prostředí, ale kostýmy Claudie Pernigotti, s výjimkou oděvů hlavní hrdinky, působily rozpačitě, občas příliš realisticky a nepomáhaly podtrhnout charakter postav.

George Petrou (dirigent) je specialistou na barokní opery, které provádí na celém světě a natáčí na CDa DVD, především se „svým“ orchestrem Armonia Atenea. Hudební produkce v jeho podání se seskupením La Lira di Orfeo byla však zklamáním – jeho zvuk zněl občas roztříštěně s pozdními nástupy některých hráčů. To mohlo být ovšem způsobeno i tím, že těleso hrálo venku (za mírného větru) a zřejmě z hygienických důvodů byli od sebe dosti vzdáleni, takže se nemohli dostatečně slyšet. Chyběla ale v každém případě optimální souhra, napětí a větší výraz ve hře.

Největší „zásluhu“ na matném výsledku představení však měli sólisté večera. Titulní Griselda – Carmela Remigio je velkou osobností italského jeviště posledních 20 let, zpívá klasicistní repertoár, belcantové opery Donizettiho, Belliniho a třeba i 20. století. Není však dobrou protagonistkou pro baroko. Její hlas je pro ztvárnění složitého vývoje hlavní postavy málo nosný, nevýrazný a prost vibrata působí dost nedramaticky. Herecky naplnila svoji roli bez výhrad. Ve více ohledech mdlý výkon podala Mariam Battistelli jako Costanza, nepotěšila ani Francesca Asciotti jako Ottone: pro vytvoření mužské postavy používala ta nejotřepanější maskulinní gesta a její hlas neměl šťávu. Miriam Albano jako Roberto se sice pěvecky projevila zajímavěji, ale i ona se nevyvarovala herecké šarže a monótonnosti v pěveckém výrazu. Raffael Pe (Gualtiere) vyhověl nárokům obtížné hlavní mužské role, avšak celkovým pěvecko-hereckým výkonem se nevymykal z průměru většiny účinkujících. Jedinou pěveckou kreaci, která naplno zazářila krásou tónu, barvou a frázováním, předvedl tenorista Krystian Adam v menší roli Corrada.

ANGELICA NICOLY PORPORY

Jestliže produkce jednoho z klíčových děl barokní opery před G. F. Händlem Griselda bylo zklamáním, možná až nečekaný úspěch naopak měla serenáda L´ANGELICA (Angelica, některé prameny uvádějí též název Angelica e Medoro) od Nicoly Porpory, o jehož životních osudech jsme podrobně psali zde.

Nicola Porpora kromě komponování byl rovněž věhlasným pěveckým pedagogem a psal party svých oper pro konkrétní pěvce –  své žáky. To je případ i Carla Broschiho, známějšího pod jménem Farinelli, který ve věku pouhých patnácti let debutoval právě v této učitelově serenádě!

Libreto Angelicy věhlasného Pietra Metastasia je další variantou na slavný epos Ludovica Arista Orlando Furioso (Zuřivý Roland) s tradičním trojúhelníkem Orlanda, Angelicy a Medora. Přestože „Serenada a sei voci e strumenti su testo“ (serenáda pro šest hlasů a instrumentů k textu) – jak už z označení vyplývá – nedisponuje zrovna velkými dramatickými zápletkami (tou je v podstatě jen Orlandovo poznání, že mu Angelica zahýbá), našel režisér, scénograf a kostýmní výtvarník v jedné osobě Gianluca Falashi pro scénické zpodobnění textu a hudby naprosto ideální tvar. Celé téměř tříhodinové představení (včetně přestávky) situuje k obřímu jídelnímu stolu, u něhož se střídají zpívající i němé postavy a sloužící (v neotřelé choreografii Mattiy Agatiella) přinášejí pod poklopy nikoliv pokrmy, ale masky, které nasazují protagonisté pro vyjádření příštích změn nálad a citů. Hluboký ponor do psychiky postav a rozkrytí vzájemných vztahů má v inscenaci hořkou tragicko-komickou příchuť ústící do deziluze, tak jak ji třeba známe z moderních způsobů inscenování Mozartových Cosi fan tutte. Falashi opravdu příkladným způsobem vede protagonisty a umí se obratně vyhnout hereckým šaržím, ke kterým by představitelé mohli jinak lehce sklouznout.  Pečlivé hudební nastudování Federica Maria Sardelliho je další perlou skvostného večera – stejný orchestr (jako v případě málo úspěšné Griseldy) La Lira di Orfeo hrál tentokrát pod rukama Sardelliho neobyčejně citlivě, se žádoucí dynamikou, byl plný vzruchu a napětí.

Pěveckému zápolení v Porporově serenádě vévodí smyslně vyhlížející Ekaterina Bakanova (Angelica) s dokonalou italskou dikcí, úchvatným frázováním a přitažlivým, osobitě znějícím sopránem. Zkušená Teresa Iervolino (Orlando) má partii pod kůží, její kreace vládne neobyčejným jevištním nervem a její barevný mezzosoprán roli maximálně vyhovuje. Sopranistka menšího vzrůstu Paola Valentina Molinari (Medoro) je sice o hlavu menší než „její“ snoubenka Angelica, ale zvítězila neobyčejnou vřelostí a citem, které uměla vložit do každé zpívané fráze. I zbývající znamenití pěvci Sergio Foresti (Titiro), Barbara Massaro (Tirsi) reprezentovali vysoký standard pěveckého umění, možná jen s výjimkou Gaie Petrone (Licori), která neuměla spojit noty do příjemně znějícího legáta.

Festival della Valle d´Itria – Martina Franca – červenec 2021 – druhá část

Recenzované hudební události:

Alessandro Stradella – Griselda  29. 7.2021 (první repríza, celkem 3x provedeno)

Nicola Porpora – L´Angelica 30. 7. 2021 (premiéra, celkem 2 uvedeno) – Serenada a sei voci e strumenti su testo