Libereckou Dceru pluku zachraňují výkony Jany Sibery a Jana Hnyka

Dcera pluku (La fille du régiment) je vedle Dona Pasquala či Poprasku v opeře (Le Convenienze e le Inconvenienze Teatrali) jednou z velmi oblíbených komických oper Gaetana Donizettiho, která jako jediná byla komponována původně pro francouzské publikum na francouzský text dvojice autorů Julesa-Henri Vernoye de Saint-Georges a Jeana-Françoise Bayarda. Skladatelsky neobyčejně plodný Donizetti po velkých úspěších v Itálii s Lucií di Lammermoor, Annou Bolenou, Lucrezií Borgiou atd. se rozhodl uspět i v Paříži, pro kterou připravoval nejdříve přepis svých italských oper Poliuto – Les martyrs a Lucia di Lammermoor (Lucie de Lammermoor). Mezitím ovšem stačit zkomponovat novou partituru pro Opera-Comique, kde měla  La fille du régiment svoji úspěšnou premiéru 11. února 1840.  Zakrátko se titul objevil i v milánské Teatro alla Scala (prní provedení se zde konalo 8. října 1840), ovšem s recitativy namísto původních mluvených dialogů – a v překladu Callista Bassiho.

Když se vysloví Dcera pluku, tak se i průměrnému opernímu divákovi vybaví slavná tenorová árie „Ah! mes amis, quel jour de fête!“ složená pro mimořádně disponovaného pěvce, který zvládne za sebou zazpívat osm vysokých céček doplněných tradičně i tím devátým. V této roli odstartoval svoji světovou kariéru v druhé polovině šedesátých let Luciano Pavarotti (který ovládal jak italskou, tak francouzskou verzi opery), zvládal ji Španěl Alfredo Kraus a donedávna ji zpíval po celém světě Peruánec Juan Diego Floréz, který na požádání publika bravurní árii z prvního jednání opery dokonce i rád zopakoval!  V titulní roli markytánky Marie se svým mistrovstvím koloraturního zpěvu podpořeného vysokou dávkou jevištní komiky blýskly například Jenny Lind, Joan Sutherland, Beverly Sills, Mirella Freni,  Edita Gruberová nebo v poslední době pak Francouzka Natalie Dessay nebo Němka Diana Damrau.

Česky byla opera provedena velmi záhy po své pařížské premiéře v roce 1843 ve Stögerově divadle v Růžové ulici v Praze, po roce 1945 se už objevuje na programu pouze jediné české scény, v Opavě v roce 1960.

Liberecké divadlo F.X. Šaldy uvedlo Dceru pluku jako svoji první premiéru po mnohaměsíční nucené koronavirové pauze a své hlediště nabídlo divákům sedícím v respirátorech jako jedno z první divadel v České republice vůbec. Inscenační tým pod vedením režiséra Tomáše Studeného děj Donizettiho komické opery z roku 1805 přesadil na konec první světové války. Dílu (a zvláště pokud se jedná o komický kus) by určitě nejvíce prospěl český překlad, na ten však nedošlo, a tak volba, jak operu hrát, padla na kombinaci původního francouzského textu při zpěvu a upraveného českého překladu použitého v nestravitelně dlouhých mluvených dialozích. Jejich provedení v originálním jazyce by bylo jistě stěží přijatelné jak pro umělce tento cizí jazyk běžně neovládající, tak i pro české diváky. Ale ani zpěv ve francouzštině není užit důsledně. V divadelním programu tvůrci inscenace vysvětlují občasné užívání češtiny v pěveckých výstupech pro vyjádření okamžiků niterného vyjádření postav. V samotné produkci je však použití dvojího jazykového klíče (při zpěvu) málo srozumitelné a hlavně nepřesvědčivé. Režisér inscenace, zřejmě aby dostatečně odůvodnil dva jazyky na jevišti, děj přesouvá nejen v čase a ústřední roli dává nikoliv francouzským vojákům, ale českým legionářům působícím ve službách Francie, které do boje vyšle prezident Masaryk, aby spáchali atentát na německého císaře Viléma. Výsledkem je nepřehledný česko-německo-francouzský guláš (do kterého se ještě v průběhu večera spíše náhodou přimíchá tanečník asijského původu). Česká legionářská „vsuvka“ včetně zbytečného výstupu prvního českého prezidenta T. G. Masaryka působí velmi uměle, nepřirozeně a retarduje hladký průběh děje. I vyvolávání legionářů vzešlých z Liberecka v druhém aktu opery je čistou režijní schválností, která neznásobí divadelní zážitek návštěvníkovi z Liberce a toho přespolního nudí. Režisérova úporná snaha „přiblížit a zaktualizovat“ 200 let starý příběh současnému divákovi je zbytečná a marná. To, co diváka může přitáhnout v tomto případě do divadla, je prostý (ale nevyumělkovaný) příběh dle původního libreta se skvělou hudbou, divácky vděčnými pěveckými čísly a precizně vypointovanou komikou jednotlivých situací. A to se podařilo jen z malé části.

Skvěle vystavěných scén založených na akci nebo slovním humoru bylo žel pramálo.  Přesvědčivě byly zahrány scény Marie a seržanta Ferdinanda Sulpice, mezi jejich protagonisty Janou Siberou a Janem Hnykem fungovala vzájemná chemie a na jejich sehranost  ve hře i zpěvu byla radost pohledět. Protože v ČR neexistuje u tohoto titulu žádná obvyklá inscenační praxe, možná by prospělo kvalitnějšímu režijnímu výsledku, kdyby se inscenátoři podívali na nějaké zahraniční inscenace (kterých na CD i DVD je dostatek) a nechali se třeba inspirovat, které situace (scény) opery v zahraničních produkcích sklízí největší potlesk publika. Mezi nimi jsou i výstupy Markýzy Marie Vilemíny z Bergenschwarzu a Vévodkyně von Kracken bis Mackhausen. Pokud jsou tyto postavy obsazeny silnými hereckými či pěveckými osobnostmi vyzařujícími velkou dávku osobního charismatu a jejich dialogy jsou jim přizpůsobeny, je to velká výhra pro každou produkci. V liberecké inscenaci společné scény obou šlechtičen možná vzbudí chabý úsměv na divákově tváři, ale celkově působí ploše a málo zajímavě.

Ani scéna Michala Syrového či kostýmy Tomáše Kypty diváky zrovna neoslnily. V jejich práci převládala popisnost a vědomí velmi omezeného rozpočtu. Ale extravagance a jistý druh provokace, které by se tak k dílu hodily, chyběly. Ani choreografie Rory Ferguson příliš nepřesvědčila tanečními čísly ve vojenském táboře a v případě rádoby komického výstupu řemeslníků na pozadí mazurky v úvodu druhého jednání se stala zdlouhavou a až otravnou.

O hudební nastudování a provedení o premiérovém večeru se postaral Miroslav Oswald, jehož způsob vedení orchestru neměl zásadní problémy, ale také nijak nezazářil. Rozverný Donizetti v jeho provedení zněl poněkud chladně a odtažitě, orchestru chyběl náboj a dravost, který bychom rádi při reprodukci Le fille du régiment slyšeli. Rozum zůstává stát nad tím, že divadelní tým si „vymýšlí“ pseudočeské kořeny francouzského příběhu a přitom efektní titulní árii hlavní hrdinky „Chacum le sait“ zkrátí o plnou sloku. Pro koho se tady dělá divadlo?

Interpretační absolutorium večera si odnáší již zmínění Jana Sibera (Marie) a Jan Hnyk (Sulpice).  Sibera si i při současném rozšiřování svého repertoáru za hranice čistě koloraturního oboru udržuje lesk a suverenitu své vysoké polohy, zní jasně, má jiskru a uvolněnost ve zpěvu. Její francouzská dikce je příkladná. I po herecké stránce patří její výkon k tomu nejlepšímu, co v současnosti můžeme na českém jevišti vidět a slyšet. Mladý basista Jan Hnyk nabídl nejen krásnou barvu svého hlasu, ale především neobyčejně plastický výraz. I on zvládá francouzštinu ve zpěvu a češtinu v próze na výtečnou a navíc obdařuje roli seržanta Sulpice přesně odměřenou dávkou komiky a propůjčuje mu velké srdce. Tenorista Ondřej Koplík (Tonio) na vysoce náročnou roli nestačí, bravurní tenorovou árii s devíti C ještě zvládnul, ale ve vysoké poloze zpívaná romance v 2. aktu „Pour me rapprocher de Marie“ už byla za hranicí jeho současných možností. Herecky zaujal svojí spontánností a pravdivostí. S velkým očekáváním jsem čekal na výstupy Lenky Šmídové (Markýza Vilemína), kterou jsem si vždy cenil pro její mimořádnou schopnost vytvořit i na malé ploše figuru, která se vryje do povědomí diváka. Tentokrát velký prostor, který dostala, nedokázala využít. Její hlas postrádal potřebnou znělost ve zpěvu i v próze, herecky působila málo rozhodně a spíše rozpačitě, jako by byla nucena držet na uzdě svůj přirozený temperament, který by se jinak v tomto kusu a této roli mohl náležitě rozvinout. Činoherní výkon profesionálních parametrů byl patrný u Markéty Tallerové (Vévodkyně von Kracken bis Marckhausen) – bohužel režijní invence Tomáše Studeného neodhalila významnější (i komický) potenciál tohoto partu (v zahraničních inscenacích hojně obsazovaného i pěveckými legendami typu Montserrat Caballé, Kiri te Kanawa, Jelena Obrazcova na konci jejich kariéry nebo třeba i slavnými tranvestity!). V menších rolích se dobře uplatnili Josef Kovačič (Hornensius) a Pavel Kobrle (Kaprál 21. pluku), za vysokým standardem Sboru divadla F. X. Šaldy stojí vyrovnané výkony jeho členů a kus poctivé práce sbormistra Martina Buchty, který se rovněž podílel na jazykové přípravě inscenace.

Gaetano Donizetti – Le fille du Régiment (Dcera pluku)

Divadlo F. X. Šaldy – Liberec 28.5.2021, premiéra