Je libo alžírskou kávu?

Skoro navlas po deseti letech se vrátil na jeviště Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni opět Gioachino Rossini. Po Turkovi v Itálii přichází na řadu v Plzni již čtvrté nastudování Italky v Alžíru (L´Italiana in Algeri) – ovšem tentokrát poprvé nastudované v italštině. První uvedení před diváky (před oficiální zářijovou premiérou) se odehrálo na prknech Velkého divadla 5. června letošního roku. Návštěvníci mohli z důvodu dodržení přísných COVID – opatření bohužel naplnit zhruba jen třetinu míst a během celého představení museli mít nasazenou ochranu dýchacího ústrojí.  Tato nepříjemnost byla však u většiny přítomného publika vynahrazena radostí z možnosti opět užít si živého operního představení, navíc komedii, která nabídla řadu pěkných hudebních a scénických zážitků.

Žádný jiný skladatel první poloviny 19. století nezískal tak rychle tak své jméno, popularitu i bohatství jako Gioachino Rossini.  Na hudební scéně se objevil v čase, kdy se pomalu uzavírala tvůrčí dráha jeho úspěšných  předchůdců Domenica Cimarosy (1749-1801) a Giovanni Paisiella (1740-1816). Mezi svými četnými konkurenty jako byli Nicola Zingarelli, Giovanni Simome Mayr, Ferdinand Paera, Luigi Mosca či Stefano Pavesi vynikal vysokou muzikálností, barvitostí svých partitur a i rychlostí, s jakou dokázal skládat. Svých 39 oper napsal v průběhu pouhých 19 let, ve věku 37 let pak s komponováním oper nadobro přestal. A dodnes není znám pravý důvod jeho rozhodnutí. Snaha vyhovět zadavateli a dílo včas odevzdat ho vedla k tomu, že občas sám sebe „vykrádal“, což ovšem na druhou stranu bylo pro skladatele té doby docela běžnou záležitostí, ba dokonce již dávno předtím byly do operních kompozic vkládány i skladby jiných autorů.  A jestliže si třeba poslechnete předehru k jeho vážné opeře Elisabetta, regina d’Inghilterra (Elisabeth, anglická královna; 1815 Neapol) ozve se nám důvěrně známá skladba – předehra k populárnímu Lazebníku sevilskému (1816) – ta ovšem do Lazebníka byla „importována“ neboli „ukradena“ právě z Elisabetty.

 I Italku v Alžíru složil Rossini na již jednou použité libreto Angela Anelliho pro benátské divadlo Teatro San Benedetto (premiérováno 22.5. 1813) za pouhých 27 dní, což ovšem nic nebralo na velké hudební nápaditosti a doslova jiskřivosti partitury.

Interpretace Rossiniho je v současné době na vrcholných scénách záležitostí pěvecké specializace. O odkaz G. Rossiniho pečlivě dbá např. proslulý letní festival ve skladatelově rodišti v italském Pesaru, který podporuje vznik kritických vydání jeho děl a ty pak hraje. Od roku 1990 se přidal i skromnější festival v německém Bad Wildbad, který rovněž systematicky uvádí díla Rossiniho a jeho současníků. Na tento festival pravidelně zajíždějí hrát členové orchestru Národního divadla v Brně – a jeho produkce jsou již řadu let pravidelně dokumentovány na CD nebo DVD (na labelu NAXOS).

Plzeňská Italka je režijním debutem Jakuba Hliněnského, který je s plzeňskou operou již řadu let pevně spjat jako asistent režie a i jako pěvec (baryton), který úspěšně vystoupil v řadě děl operetního i operního žánru včetně obtížné titulní role Monteverdiho Orfea. Na HAMU vedle končícího studia režie rovněž stále zdokonaluje svoje umění pěvecké interpretace.

Hliněnský nás svým způsobem zpracování Rossiniho buffy věrně zasazeným do orientu někdy na přelomu 18. a 19. století trochu zavádí do inscenační praxe šedesátých až sedmdesátých let minulého století, což je vzhledem k umělcově mládí překvapivé, na druhou stranu jeho režijní postupy mohou najít příznivou odezvu u konzervativnější části publika. Opticky výpravné (ale dost tmavé) prostředí harému (scénografie a světelný design Aleše Valáška) přeplňuje nepřeberným množstvím různorodého nábytku a rekvizit, jejichž neustálé přemísťování občas ruší plynulý tok představení a svazuje hereckou akci protagonistů. Velká část účinkujících je zaměstnána servírováním nebo pitím kávy, což postupně ztrácí svůj počáteční vtip a hromadící se šálky na scéně (bez zjevné katarze tohoto režijního nápadu) začínají překážet. Hliněnský na jednu stranu prokazuje dobrou schopnost citlivě vést jednotlivé postavy, úspěšně mezi nimi rozehrát interakci, ale zároveň jako by nevěřil síle jejich umělecké výpovědi – jejich samostatně spolehlivě fungující jevištní akce nezřídka doplňuje, vlastně nadbytečně ilustruje tanečními čísly (choreografie Martin Šinták). Speciálně některé výstupy dámské části baletního souboru „se šátečky“ doslova „vycpávají“ představení, zaplňují již tak plnou scénu a přitom žádnou přidanou hodnotu nepředstavují.  Taneční choreografie nemá ani žádnou mimořádnou osobitost či styl. Naopak důslednější pohybovou spolupráci by si zasloužily některé toporně působící akce pánského sboru či často se opakující unifikovaná gesta představitelů dvou stěžejních partů – Donny Isabelly a Mustafy. Funkční kostýmy (rovněž Aleše Valáška) nepostrádají nápaditost a vizuální atraktivnost, ale jako i v případě scény stejného tvůrce platí – méně by možná posloužilo více. Isabella by si pro svůj vstup zasloužila více „sexy“ kostým, který by ještě více podtrhl její ženskost a znásobil ženské zbraně, které účinně zapojuje do hry. I přes tyto výhrady má inscenace velmi slušný umělecký standard.

Orchestr opery DJKT podal při prvním provedení opery před diváky velmi slušný výkon, dirigent Jiří Štrunc spolehlivě řídil představení v rámci možností, které má orchestrální těleso, které se na Rossiniho hudbu nijak zvlášť nespecializuje.

Hrát Rossiniho Italku v Alžíru si může dovolit jen soubor, který má prvotřídní Donnu Isabellu do hlavního ženského partu opery – a takovou premiérová Michaela Zajmi bezesporu je. Její měkký, dobře posazený mezzosoprán příjemného témbru nárokům role vyhovuje, její koloratura zní uvolněně a elegantní způsob jejího přednesu včetně výrazu je velkou předností představení. Michaele Zajmi se hodně vydařil skvělý nástup s „Cruda sorte“ a první setkání s Mustafou, naopak scény s Lindorem postrádají vzájemnou chemii a přitažlivost. Herecky její Isabella září, jen té rafinovanosti a přehánění ve výrazu by mohlo být ještě víc – vždyť se hraje buffa! Zajmi se potkává s velkou rossiniovskou postavou ve správnou dobu své kariéry a své budoucí diváky určitě potěší, pokud se jí podaří v průběhu dalších repríz svůj celý výkon během večera ještě vygradovat, čehož jsme o prvním večeru zatím svědky úplně nebyli.

Ve světě není určitě mnoho zpěváků, kteří po těžkých verdiovských partech mohou svůj hlas vylehčit, zeštíhlit a ozdobit jej koloraturou. Barytonista Pavel Klečka v tomhle ohledu příjemně překvapil svojí schopností se zcela odlišnému rossiniovskému stylu alespoň přiblížit. Lépe mu vycházela kantabilní místa než rychlé koloraturní běhy a celkově herecky si roli užíval. Tomáš Kořínek s náročným a vysoko položeným partem Lindora zápasil s o poznání horším výsledkem, což asi předurčilo jeho jistou nervozitu a strnulost, která ovlivňovala i jeho hereckou akci, ale celkově předvedl kultivovaný výkon. Jiří Hájek vytvořil Isabellina přítele Taddea se zralostí pěveckého projevu; i po herecké stránce mu postava vyšla přesvědčivě a zaujal svojí spontánností a přirozeností. Poctivě odvedla svoji práci Ivana Šaková v menší úloze Zulmy a Zuzana Kopřivová (Elvíra) zaujala svým zvonivým, dobře se nesoucím lyrickým sopránem, který zvláště vynikl v úchvatném septetu hlavních postav na konci prvního jednání.  V menší mužské úloze Halyho, velitele korzárů se objevil Jevhen Šokalo.

Rossiniho Italka po dlouhých měsících absence kontaktu diváka s živým divadlem znamenala pro přítomné návštěvníky v divadelním sále opravdovou vzpruhu, potěšení a velkou naději, že se budou s milovaným divadlem setkávat snad už pravidelně…

Gioachino Rossino – L´Italiana in Algeri, DJKT Plzeň – 5. června 2021, první provedení před diváky