Rok po slavnostním otevření budovy Státní opery (Praha) se diváci konečně dočkali zbrusu nového hudebního nastudování opery. Stal se jím Rigoletto Giuseppe Verdiho. Titul, který určitě patří mezi TOP 10 nejoblíbenějších titulů a který snad každý divák zná nebo alespoň někdy slyšel jeho hity typu „La donna è mobile“. O to možná větší očekávání budila jeho nová jevištní a hudební podoba. Hned na počátku je mi potěšením napsat, že Národní divadlo nastavilo touto inscenací velmi dobrý standard, jehož udržení bychom si přáli i do budoucna. Ve Státní opeře se podařilo sestavit kvalitní tým inscenátorů, hudebníků a pěvců, který na první premiéře 30. ledna 2021 na jevišti SOP prostřednictvím živého přímého přenosu na ČT art přinesl obohacující představení, které se může pochlubit vyrovnaností ve všech jeho složkách.
Pod novou scénickou stránkou produkce je podepsaná především rodačka z Prahy (nyní žijící a tvořící převážně v zahraničí) Barbora Horáková Joly, poměrně čerstvá nositelka prestižního britského ocenění International Opera Award 2018 v Londýně v kategorii Objev roku. Režisérka přesouvá děj z renesanční Itálie do současnosti, ale činí tak citlivým způsobem a nikdy nejde proti smyslu textu a proti hudbě. Důsledně respektuje a prokresluje základní vztahové vazby; její a Verdiho hrdinové jednají opravdově, a to nejen ty hlavní (Rigoletto, vévoda, Gilda), ale i menší postavy, jejichž vždy odůvodněné konání významně posouvá inscenaci do roviny skutečného operního dramatu plného vzruchu, napětí a neustálé smysluplné akce.
Horákové Joly titulní Rigoletto není klasickým hrbáčem, nese si však s sebou trvalé znetvoření tváře (které utrpěl při útěku z hořícího domu), které ho nutí před panstvem, kterému slouží, nosit masku. Podobenství fyzické a symbolické masky působí neobyčejně účinně, stejně tak jako další jevištní efekty – od bujarého večírkového veselí v prvním jednání až po od všech zbytečností oproštěného prostoru scény (ta je společným dílem režisérky a Sophie Schneider) ve třetím jednání, demonstrující totální obnaženost postav a jejich charakterů. Některé jevištní postupy nám mohou připomínat prvky nám známé (např. umístění plátna pro video dotáčky nad scénu, obytný přívěs nahrazující tradiční Rigolettovo obydlí apod.), ale ty fungují v dobré symbióze s příběhem a pomáhají ve zkratce vystavět emoci, náladu či kontrast prostředí. Pochvalu zaslouží i funkční kostýmy Annemarie Bully a propracovaný světelný design Jana Dörnera.
Mladý italský dirigent Vincenzo Milletari spolehlivě vedl orchestr a pánský sbor Státní opery, ale na rozdíl od vysokého standardu, který nabídly ostatní složky divadla, však jeho vklad nedosahoval úrovně ostatních umělců. Vadily občasné násilné přechody a nedostatečné vedení pěvců. Milletari s nimi nedýchal, jeho tempa tu a tam nerespektovala možnosti zpěváků – např. lehký koloraturní soprán Gildy se snadněji přizpůsobí rychlému tempu než těžší basbarytonové hlasy, které měly leckde problémy dirigentovi při zpěvu a sdělování textu sotva co stačit.
Španělsko-americký barytonista Daniel Luis de Vicente v hlavní mužské roli se poprvé představil pražskému publiku. Má pevný, zdravě znějící baryton tmavé barvy ideální pro tuto roli a svým zpěvem, frázováním a vůbec celkovou interpretací předvedl dobrý evropský standard. Krásným hlasovým materiálem a frázováním upoutal čínský tenorista Long Long jako Vévoda. I přes jeho vysokou „akčnost“ na jevišti vadily (zvláště v detailu televizní kamery) jistá strnulost a chybějící mimika. Olga Jelínková prozářila svým milým zjevem a sympatickým pěveckým projevem Gildu. Její koloraturní soprán zní čistě, vyrovnaně ve všech polohách. Pěvkyně neobyčejně citlivě interpretuje text a emoce hlavní ženské hrdinky. Jana Sýkorová mile překvapila jako Maddalena, a to vedle zpěvu i účinnou jevištní akcí a celkovým výrazem, který u ní často nevídáme. Perfektně vypointovaná byla intrikující Giovanna Sylvy Čmugrové; významný prostor v opeře našli i mladí umělci Amir Khan (Borsa) a Lukáš Bařák (Marullo) ad., kteří odvedli kus skvělé práce. Jejich účast významně překračovala běžné comprimario role.
Důkazem toho, jak režisérka kvalitně umí pracovat s typy interpretů – zpěváků, lze ukázat na příkladu Sparafucila Zdeňka Plecha, který působil přirozeně a přesvědčivě, stejně tak jako Miguelangelo Cavalcanti, který v nevelkém, ale významném partu Monteroneho předvedl vzorovou ukázku italské deklamace plné bohatého výrazu.
Pro ty diváky, kteří neměli možnost sledovat přímý přenos Rigoletta, uvádím ještě odkaz do mediatéky České televize, kde je možné pořad shlédnout příštích 30 dnů.
Vzhledem k současným vládním opatřením, kdy zůstávají divadla uzavřena, bude možné sledovat dokonce i druhé obsazení, a to 2.2.2021 prostřednictvím Youtube:
G. Verdi – Rigoletto, první premiéra 30.1.2021 Státní opera Praha, odvysíláno přímým přenosem na ČT art
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.