Opera Národního divadla v Praze uvedla 27. ledna 2021 alespoň ve formě živě vysílaného televizního přenosu koncert k 265. výročí narození W. A. Mozarta, již tradičně pojmenovaný Mozartovy narozeniny. I u televizních obrazovek byl patrný chlad a smutek, který čišel z atmosféry prázdného hlediště Stavovského divadla. Možná ho mohl zmírnit osobní vstup ředitele či dramaturga opery, jak tomu bývá v současnosti u streamovaných zahraničních koncertů operní hudby.
Na programu, pod kterým byl přímo jako dramaturg uveden šéf Opery ND Per Boye Hansen, zazněly scény, ansámbly a árie ze dvou Mozartových oper La Clemenza di Tito (poprvé uvedeno ve Stavovském divadle v Praze dne 6.9. 1791) a o deset let staršího Idomenea (29.1. 1781 Mnichov).
Operní dílo W. A. Mozarta nabízí tak nepřeberné bohatství poutavých hudebních scén (i jen např. v těchto dvou operách), že je jistě velmi obtížné sestavit program, kterým by se tvůrci zavděčili všem divákům. Předmětem monotématického a dost monotónního výběru se stala čísla, na které sólisté opery a hosté opery ND Praha stačili nebo na které si dramaturgie večera myslela, že stačí. Zařazení v pomalém tempu vedeného duetu „Ah perdona al primo affetto“ Annia a Servillie hned po předehře k Titovi zrovna asi doma u televizí nikoho nenažhavilo (v opeře po předehře hned následuje vášnivý výstup žárlivé Vitellie). Program pak pokračoval asi nejznámějším sólistickým číslem, Sextovou árií „Parto, ma tu, ben mio“ ve velkorysém podání Arnheiður Eiríksdóttir a pak už si divák mohl vyslechnout jen finále prvního aktu. Velké dramatické (a virtuózní) vstupy Vitellie (např. „Vengo… aspettate … Sesto!“) či její velká árie „Non più di fiori“ z druhého aktu opery nezazněly.
Baletní hudba z Idomenea bývá v operních produkcích obvykle škrtána, neboť brzdí spád dramatického děje, a proto se i hodí pro koncertní provedení – avšak asi ne hned na začátek výběru z tohoto titulu. Navíc pokud je její zařazení na úkor vynechání hudebně zajímavějších čísel opery, je to stěží odpustitelné. Pečlivě propracovanou árii Ilie „Se il padre perdei“ přednesla Kateřina Kněžíková, aby ji vzápětí vystřídal Benjamin Burns v královské roli a v dokonalé kompozici velké árie „Fuor del mar“, která je jedním z magnetů opusu vůbec. Angažování zahraničního hosta proto vzbudilo velké očekávání bravurního špičkového výkonu v plném lesku tenorových koloratur. Burnsova interpretace však přinesla jen průměrně zvládnutý výkon upravené verze (bez koloratur) s intonačními problémy a navíc ne s dokonale zvládnutou italskou dikcí. Další program přinesl už jen dvě méně působivé scény „Andrò ramingo e solo“- kvartet Ilie, Elettry, Idamanteho a Idomenea a „O voto tremendo!“ pro sbor a Velekněze. Klíčové role králova syna Idamanta a vášnivé Elettry se k sólovým úlohám vůbec nedostaly (!). Zvláště to zabolelo v případě dramatické a Mozartem virtuózně napsané postavy Elettry, která má v opeře Idomeneo celkem tři árie, které např. umí špičkovým způsobem zazpívat nová sólistka opery Petra Alvarez Šimková (ta nebyla do Mozartových narozenin vůbec přizvána).
Z protagonistů večera zaujala v první řadě již zmíněná Arnheiður Eiríksdóttir s mezzosopránem krásné barvy a obdivuhodnou schopností frázování. Jejímu zpěvu nechybělo legato a lesk. Mimořádnou citovostí obdařila svoje postavy Kateřina Kněžíková, která i na malé ploše své hrdinky skutečně interpretovala a vdechla jim život navzdory jejímu drsnějšímu hlasovému projevu. Potěšil i návrat Michaely Zajmi v kalhotkové roli Annia, zejména její první výstup se jí vydařil pozoruhodně. Její scénický zjev jen rušila halenka, kterou zvolila pro tento večer. V dalších vstupech své umění mohli jen v omezené míře prezentovat Miloš Horák (Publio) či Alžběta Poláčková (Vitellia, Elettra). Poláčková téměř zastínila své kolegyně mocným jevištním vyzařováním, podpořený účesem a zejména osobním půvabem, jejímu zpěvu však chyběly lesk a náboj. Sbor ND a Orchestr ND Praha řídil Karsten Januschke, pod jehož vedením především domácí aktéři (myšleno členové souboru) televizního přenosu podali pěkné výkony.
Jedna poznámka týkající se „scénického“ pojetí koncertu. I když se jednalo i o ryze koncertní provedení, na pozadí kulis remaku Dona Giovanniho scénografa Josefa Svobody z roku 1969, výraznější režijní „dohled“ by si zasloužilo uspořádání ansámblových i sólových scén.
A na závěr krátce na téma La Clemenza di Tito a Idomeneo – a Praha. Oba tituly patří ke kmenovému repertoáru všech významných světových divadel, ale v Praze je tak často neslyšíme a nevidíme. Skvělá inscenace manželů Herrmannových z roku 2006 zůstává v paměti diváků i díky kvalitnímu hudebnímu nastudování Alessandra De Marchi a strhujícím výkonům Kate Aldrich a Elzbiety Szmytky. V roce 2018 se Titus ještě krátce vrátil v podobě koncertního provedení s Marcem Minkowskim za dirigentským pultem. Idomenea bylo možno donedávna vidět v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla v atraktivním režijním obalu Arily Siegert a v hudebním nastudování Norberta Baxy. Je to více než 10 let, co Idomenea uvedlo i pražské ND s Tomášem Netopilem (hudební nastudování) a Yoshi Oidou (režie).
Národní divadlo Praha, Mozartovy narozeniny 27.1.2021, vysíláno na ČT art
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.