Poslední lednový den roku 2020 se konala v Deutsche Oper Berlin 13. repríza posledního nastudování opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa, v cizině běžně uváděné pod názvem Jenůfa. Poutavá inscenace režiséra Christofa Loye z roku 2012 je dostupná i na DVD, ale původní obsazení většiny rolí doznalo patrných změn.
Scéna výtvarníka Dirka Beckera upoutá svojí oproštěností od jakýchkoliv kulis, centrálním bodem výpravy je bílý uzavřený prostor s pohyblivými stěnami, do kterých průzorem tu a tam proniká obraz vnějšího prostředí – obilného lánu, nikoliv romantické, ale bezútěšné zimní krajiny bez konce, a scenérie ustupující zimy a příchodu jara. V bílém prostoru se odehrávají lidské zápasy Kostelničky, Jenůfy a dalších protagonistů příběhu Gabriely Preissové. Vývoj jejich charakterů se ostře střetává s barvou prostředí a minimalismus na scéně zdůrazňuje, že se postavy nemají kam „schovat“ a musí si svůj osud donést až do hořkého konce. Pohyb bílých stěn dekorace účinně též dotváří vnitřní atmosféru, když například se stěny rozpohybují ve velké Jenůfčině scéně z 2. jednání „To je maminčina jizba“, aby podtrhly stav mysli titulní hrdinky, v té chvíli ještě omámené makovým odvarem. Velká bílá místnost se během pár vteřin zmenší rovněž v 3. jednání, kdy je hlavní hrdinka terčem zuřícího davu, který právě přijal zprávu o bídném konci jejího dítěte – jako výraz nejvyššího stupně její úzkosti.
Rovněž tak kostýmy Judithy Weihrauch jdou ruku v ruce s režijní a scénickou koncepcí a pomáhají dotvářet charaktery osob. I ony jsou oproštěny zcela od jakéhokoliv folklorního nánosu a situované zhruba do období 50. – 60. let minulého století. Časové zařazení příběhu (prostřednictvím použitého oblečení) směrem k dnešku však nijakým způsobem libreto nesnižuje, neboť charaktery postav i těch nejmenších, jsou v inscenaci opravdu obnaženy až na samotnou dřeň. Poslední poznámka k rafinovaným kostýmům – počáteční Jenůfčinu nezralost umocňují krátké červené šaty doplněné lodičkami stejné barvy, které ve spojení s obilným lánem v pozadí mohou v divákovi asociovat její podobnost s květem vlčího máku, pak už převládá v Kostelniččině jizbě černá a bílá, naopak výrazně zdobené jsou kostýmy rychtářky, Karolky a třeba Buryjovky, poukazující na jasnou náležitost k vyšší společenské vrstvě.
Christof Loy nechává ve své chytře vymyšlené inscenaci přijít na jeviště jako první Kostelničku v doprovodu dozorkyně. Svůj výkon trestu si odpykává mezi pustými zdmi a znovu si celý příběh v paměti přehrává. Režisér nepovažuje žádnou roli v obsazení za málo důležitou, každé z nich přisoudí jakési osobní téma. Pastuchyni obdařuje přesně odměřenou dávkou komiky (aniž by retardovala tragiku příběhu), starou Buryjovku nechá mimicky dohrát její zklamání až pocit hnusu z odhaleného charakteru jejího vnuka Števy, v inscenaci vystupující neobvykle mladý Stárek efektivně rozehrává svůj diferencovaný vztah k oběma nevlastním bratřím apod. Naprosto ukázkové vedení všech protagonistů pak logicky kulminuje v uchopení postav Jenůfy, Kostelničky, Laci a také Števy.
Rachel Harnisch vytvořila Jenůfu plnou citu a bolesti. Její dobře vedený hlas upředený jakoby z jemného hedvábí se v prvním aktu zdál být trochu slabý na to, aby překonal nástrahy početného orchestru, ale později, zejména pak v lyrických pasážích druhého jednání, už vítězila. Byla přesvědčivá v každé frázi, v každém gestu a dojímala svojí neobyčejnou křehkostí v hlase i pohybu. Spolu s výborně vedeným orchestrem úžasným způsobem vyhrála pauzy, které dokonale naplnila, aniž by její hra a inscenace jako celek ztratily na napětí. Zvláštností jejího uchopení role byl niterní vztah se Števou, který hluboce prožívala ještě v 3. jednání. Dokonalou partnerku našla v kongeniální Kostelničce německé dramatické sopranistky Evelyn Hertlitzius. Herlitzius se ve své kariéře již potkává se 4. janáčkovskou postavou (v mládí zpívala Jenůfu, též Káťu a má ve svém repertoáru Elinu Makropulos) a vykresluje ji bohatou paletou barev. Její česká dikce není zcela perfektní, ale divákovi tento drobný deficit vynahrazuje hrou, z které diváka přímo mrazí. Když se Herlitzius jen posadí na prázdném jevišti na židli – už je tu velká tragická osobnost (aniž ještě vysloví jediné slovo). Výkon, který bychom měli rozhodně slyšet i pražském Národním divadle – snad tuto zpívající herečku tam někdy také pozvou. V Loyově koncepci atraktivně vyhlížející Buryjovkou byla Renate Behle, která po čistě vokální stránce je dávno za horizontem svých nejlepších výkonů, ale stejně jako Nadine Secunde v perfektně vypointované roli Rychtářky, se stále jedná o umělkyně s velkým osobním vyzařováním, které v minulosti vytvářely na této německé scéně velké dramatické role (Sieglinde, Senta, Brünnhilde, Chrysothemis, Elektra, Isolde apod.) a které publikum stále rádo vídá i v menších charakterních rolích. Shodou okolností v této sérii Její pastorkyně dokonce vystoupily hned tři ! bývalé wagnerovské Brünnhildy. Vedle zmíněné Behle a Secunde též Evelyn Hertlitzius, která tento obor opustila teprve nedávno. Plejádu vzorně zahraných a zazpívaných ženských postav bych uzavřel krásnou interpretací Karolky tak, jak ji předvedla půvabná Jacquelyn Stucker.
Ale i pánové zanechali více než dobrý dojem: Ladislavu Elgrovi (Števa) se obdivuhodně podařilo vystavět velký vývojový oblouk své postavy od bezuzdného frajírka až po psychicky paralyzované klubíčko nervů. Jediný on zůstal z původního premiérového obsazení a vedle příkladného hereckého uchopení své postavy zaujal stejně dobře i pěvecky. Projevem plným citu a pochopení zaujal Robert Watson jako Laca s pěkným košatým tenorem. Philip Jekal byl po všech stránkách výrazným Stárkem.
LAST BUT NOT LEAST – absolutorium večera vedle samotného Janáčka patřilo výtečně hrajícímu orchestru Deutsche Oper Berlin pod vedením jeho hudebního ředitele Donalda Runninclese. Hrála se tzv. brněnská verze z roku 1908 (dnes v cizině hojně uváděná) a i čeští diváci přítomní v sále (a jinak dobře obeznámení s interpretační tradicí tohoto díla) žasli nejen nad kvalitou zvuku, ale především nad uchvacující stylovostí. Každá velká dirigentská osobnost interpretuje slavné Janáčkovo dílo svým způsobem: Runnicles zajímavým způsobem zdůraznil některé nástrojové skupiny (například flétny) a syrový a divoký styl hry (oblíbený některými dirigenty) nahradil mírnou romantikou. Dal zpěvákům velký prostor k vyzpívání citů i frází, doslova s nimi dýchal a zcela mistrovským způsobem vystavěl v interpretaci partitury několik míst absolutního ticha, která svým neuvěřitelným napětím zasahovala do emocí diváků.
Opravdu velký večer v Deutsche Oper Berlín, na který se jen tak nezapomene!
Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa), Deutsche Oper Berlin
Brněnská verze z roku 1908, délka představení 3 hodiny, 2 pauzy
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.