Klenot polské opery v Praze aneb Moniuszkova Halka vzbudila nadšení

Polská opera se na jevištích mimo polské domácí scény uvádí poměrně vzácně, ale když jsem se díval do elektronického archivu Divadelního ústavu, byl jsem příjemně překvapen, že i po roce 1989 se např. u nás podařilo nastudovat Moniuszkovu Halku, a to dokonce dvakrát: nejdříve v Olomouci v roce 2002 a pak také v Opavě v roce 2004. Mimo Halku uvádějí české historické prameny nastudování Strašného dvora (též Strašného zámku) téhož autora v libereckém divadle F.X. Šaldy v roce 1980. Pražské Národní divadlo se s titulem našich severních sousedů naposledy vyrovnalo před více než 68 lety. Inscenace Halky z roku 1951 se dočkala celkem 59 repríz (do roku derniéry v roce 1955). Na scéně Josefa Svobody, v režii Jerzy Merunowicze a pod taktovkou Roberta Brocka, Josefa Čecha či Waleriana Bierdajewa se v titulní roli představily Drahomíra Tikalová, Števa Petrová či hostující Antonina Kawecka a Maria Flotynów. ND Praha by teď svým novým dramaturgickým záměrem mělo ten velký dluh alespoň zčásti splatit, a to avízovaným Králem Rogerem (Król Roger; 1934) skladatele Karola Szymanowskeho, jehož kompozice v posledních deseti letech zaznamenává ve světě uváděcí boom a je bezesporu nejuváděnější polskou operou v současném světovém kontextu, pokud odhlédneme od provádění děl nejslavnějšího žijícího polského autora současnosti, Krzysztofa Pendereckeho.

Těžiště operní tvorby vrcholného představitele polské opery 19. století Stanisłava Moniuszka je ve třech dílech: v Halce, Strašném dvoru (Straszny dwór, 1864)  a Hraběnce (Hrabina, 1859); kromě těchto klíčových opusů vytvořil ještě několik aktovek, složil několik titulů operetního žánru, velký význam má jeho písňová tvorba a koncertantní skladby.

U příležitosti 200 let skladatelova narození Polský institut v Praze ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK uspořádal 15. října letošního roku v Praze, v kostele sv. Šimona a Hudy koncertní provedení právě Moniuszkovy Halky.  Zvláštností bylo nastudování nikoliv běžně hrané čtyřaktové verze díla, která poprvé zazněla ve Varšavě v roce 1858, nýbrž první podobě díla, tak jak (v pouhých dvou aktech) zazněla při premiérovém uvedení ve Vilniusu již v r. 1848. Tato verze při svém uvedení příliš velkou pozornost nevzbudila a doznala později ze strany skladatele a libretisty zejména zásadního rozšíření sborových a tanečních scén. Na druhou stranu velká pozornost, kterou si vysloužilo zejména zásadní zvýraznění polských lidových tradic (v nové verzi) ve formě přidaných lidových tanců odvádí možná až příliš pozornost od ústředního sociálního dramatu z pera libretisty Włodizimierza Wolského.

Halka je dramatickým příběhem svedené horalské dívky, která přichází k zásnubám svého bývalého milence Janusze se jeho novou nastávající Zofií prosit o pomoc pro sebe a své nenarozené dítě. Mladý pár žádá otce nevěsty o tradiční požehnání a náhle se ozve smutný zpěv venkovské dívky Halky, kterou Janusz svedl a opustil. Janusz pošle dívku pryč, aby na něj počkala na smluveném místě. Ta je nejdříve plná naděje, že k ní Janusz opět vrátí, nicméně posléze je vykázána z domu pryč i se sedlákem Jontkem, který ji doprovází. Druhé jednání se odehrává v horské vesnici, kam se bolestí šílená a hluboce zklamaná Halka vrací. Když svatební obřad Zofie a Janusze neustává a Halka se stává předmětem výsměchu a odporu panstva, její zoufalství dosáhne vrcholu a ona se vrhne ze skály do proudu horské řeky. Spolu se strhujícím dramatickým dějem zaujme stejnou měrou Moniuszkova hudba, hrdě se hlásící ke zdrojům polské lidové tvorby. Dokonale ilustruje bujarou náladu svatebního veselí polské šlechty, nechybí ovšem i dramaticky vypjaté dialogy i velká ariózní čísla, která snesou srovnání s velkými světovými předlohami. V první verzi jsou vypuštěny některé postavy (např. Zofiin otec), naopak druhá verze obsahuje dodatečné árie ústředních postav Halky a Janusze a také Jontek získal ve „varšavské“ verzi velkou árii ve 4. aktu.

V 80 minutové verzi Moniuszkovy  Halky se představil komorní sbor a orchestr Capella Cracoviensis, které mají ve svém repertoáru skladby od renesanční polyfonie až po kompozice z období romantismu (jež interpretuje na dobových nástrojích). Provedení díla z období romantismu se ukázalo v akustickém prostředí kostela sv. Šimona a Hudy jako nepříliš vhodné, nicméně originalita zvuku partitury a zejména její interpretace se ukázaly jako příkladné a místy až strhující. Vedle dirigenta Jana Tomasze Adamuse velký kus práce odvedl (pouze) desetičlenný mužský a čtyřčlenný ženský sbor, který i při tak redukovaném počtu účinkujících byl schopen spolehlivě naplnit prostor žádoucím objemem zvuku a přitom přesvědčivým způsobem zprostředkovat emoce Moniuszkovy hudby. Co by byla Halka bez odpovídající hlavní představitelky? Na tuto otázku si polští hosté správně odpověděli a do roli svedené vesničanky angažovali hlasem a i zjevem půvabnou Natalii Rubiś. I když se Rubiś ve své dosavadní kariéře hlavně věnovala interpretaci staré hudby (český divák ji mohl např. slyšet v postavě Merab v Händelově oratoriu Saul v letošním roce – v Praze a později ve Znojmě), prokázala obdivuhodný talent i vytvoření nesnadné postavy zcela jiného hudebního slohu. Halku již vytvořila na scéně ve Vratislavské opeře ve čtyřaktové verzi opery. V akusticky rozporuplném prostoru nabídla především krásné jasně znělé výšky uchvacující barvy a (jako jediná bez notového materiálu v rukách) vystavěla pozoruhodný vývojový oblouk své trpící postavy. Prostě v Praze se předvedla velká charismatická pěvecká osobnost, kterou bychom tu rádi zase určitě brzo slyšeli. Sebastian Szumski jako Janusz nabídl solidní výkon, stranou zůstal stát hlasově málo výrazný Jontek Przemysława Boryse – tenoristy, přestože v první skladatelově verzi byl Jontek původně psán pro barytonovou polohu hlasu. Postava Jontka byla pak v čtyřaktové verzi rozšířena (jak bylo již zmíněno) a  pro zvýraznění kontrastu mezi obě hlavními mužskými postavami byla přepsána pro tenor. Michalina Bienkoewicz spolehlivě uzpívala méně exponovaný lyrický part Zofie. I v menších rolích Číšníka (šlechtický titul!, nikoliv funkce v restauraci) a  Družby jsme měli možnost slyšet pěkné plnokrevné výkony.

Po hodině a půl velmi příjemně stráveného času (včetně přestávky) jsem jako divák jen zalitoval, že se s tímto klenotem polské hudební kultury nepotkávám častěji. Působivé provedení Halky bylo pro mne osobně „ochutnávkou“ titulu, který si doufám plnými doušky vychutnám za dva měsíce v Theater an der Wien, které v koprodukci s Teatr Wielki ve Varšavě od 15. do 31.12. 2019 uskuteční šest scénických představení Halky (tentokrát v přepracované varšavské verzi) v režii Mariusze Trelińskeho a scénografii Borise Kudličky. Pod taktovkou Łukasze Borowicze vystoupí v tenorové úloze Jontka Piotr Bezcala.

Stanislav Moniuszko – Halka, koncertní provedení 1. skladatelovy verze

Capella Cracoviensis, Praha, kostel sv. Šimona a Judy 15. října 2019, délka představení 80 minut.