SALOME z Mönchengladbachu je rozmazlený fracek

Inscenovat instrumentálně i vokálně mimořádně obtížné opery Richarda Strausse je pro německé scény, včetně těch regionálních (na rozdíl od jejich českých sester), přímo povinností, s níž se dovedou přinejmenším se ctí vyrovnat. Přesně to se událo i v případě v letošní sezóně premiérované (16. 9.) Salome v západoněmeckém městě Mönchengladbach, jehož divadelní scéna vytváří svoji dramaturgii v přímé návaznosti na divadlo v Krefeldu (což je model na menších německých scénách často uplatňovaný). Původem kyperský režisér Anthony Pilavachi, působící zejména v německy mluvících divadlech, zasadil „svoji“ Salome přibližně do období drážďanské premiéry díla v roce 1905. Díla, které i dnes v divácích dokáže vyprovokovat okouzlení, fascinaci a také pocit hnusu z hanebnosti, amorálnosti a krutosti na scéně jednajících postav.

Na funkční scéně Markuse Meyera (rovněž tvůrce kostýmů) je příběh rozehrán v secesním Herodově dvoupatrovém sídle. Horní patro představuje luxusní, bohatě zlacenou a stropními zrcadly oplývající jídelnu, v jaké se patrně pohyboval i sám Maestro Richard Strauss během svého života v nejvyšších kruzích tehdejší rakouské smetánky. Dolní prostor je jakýmsi zadním dvorkem tetrarchova paláce, kde přesně uprostřed scény nacházíme krytý otvor jámy, v níž je vězněn a hlídán prorok Jochaanan, biblický sv. Jan Křtitel. Vnímání dolního patra jako dvorku odpovídá i dočasné umístění plechových popelnic, které jsou následně odklizeny. Opulentní art deco jídelna, do níž tvůrci dávají divákům nahlédnout skrze sedm na začátku několikrát se otevírajících dveří (snad aluze sedmera závojů?) však zůstala využita pouze částečně. Hlavní děj se rychle přenesl do ošuntělého dolního patra. Navzdory několika počátečním nápadům se už v jídelně skoro nic neděje a postavy do ní jen občas vstoupí, aby sledovaly, co se děje „na dvorku“ nebo opět z ní po schodech sestoupí, aby se přímo účastnily dění v dolním hracím prostoru.

Nástrahou a současně výzvou pro každého režiséra Salome je slavný tanec sedmi závojů a závěrečná scéna, kdy Salome dává průchod svým zvráceným nekrofilním choutkám a – jak praví libreto – je usmrcena Herodovými vojáky na tetrarchův pokyn. První výzva z inscenačního hlediska nedopadla úplně šťastně. Kreativní tvůrci inscenují tanec se závoji různě a český divák má jistě ještě v paměti geniální nastudování Mariusze Trelińskeho ve pražské Státní opeře, kde tanec byl pojat spíše jako symbolická, moderní kreací několika tanečnic coby nezletilých „Lolitek“.

V mönchengladbašské inscenaci zvolil režisér Pilavachi doslovný výklad, při kterém měla Salome v podání Dorothy Herbert předvést extatický výstup, který rozdráždí panovníkovy choutky. Pěvkyně svou postavu spíše pojala (i vzhledem ke své postavě moletky, které neodpovídá „klasickému“ ztvárnění Herodovy nevlastní dcery) spíše jako rozmazleného fracka bez emocí, který si ani neuvědomuje dosah svých činů než jako tradiční eroticky působící a rafinovanou svůdnici. Její pojetí se promítlo i do zmíněného tance a závěrečného polibku Jochanaanovi hlavy končícího smrtí (tedy do klíčových scén celého díla).

Spíše než elektrizující a vzrušení budící výjevy přímo nasáté estrogenem předvedla Dorothy Herbert (dle přání režiséra) spíše komický výstup, budící u části publika úsměch, ba dokonce otevřený smích. Ten začal už jejím „tajuplným“ převlékáním se (z dosavadních stříbrných třpytivých koktejlových šatů do červeného kabaretního kostýmku bohatě zdobeného flitry a třásněmi) za provizorní plachtou. Jejímu karikujícímu kostýmu dala pověstnou korunku čelenka s opeřeným chocholem. Následné pohybové kreace umocněné souběžnými pohyby barevných pštrosích per a posléze obří bílou hedvábnou plachtou působily v pravdě směšně a zjevně měly podtrhnout dosavadní způsob Salomenina vystupování. Českému či slovenskému divákovi její výjev nemohl nepřipomenout slavnou scénu vánoční klasiky Tři oříšky pro Popelku, a to konkrétně slavný tanec princezny Droběny v podání Heleny Růžičkové. Rozpaky budící tanec sedmi závojů a celkový tvar díla bohužel jen znásobovalo příliš prvoplánové a málo nápadité nasvícení jeviště během tance.

Na rozdíl od scénického řešení tance sedmi závojů se režisérovi Pilavachimu povedlo závěrečnou sekvence opery zpracovat již uvěřitelnějším způsobem. I když opět striktně v realistickém duchu. Hrůzu a husí kůži navozující bylo Salomino gesto, kdy si po infantilním pohrávání si s prorokovou hlavou a slavném polibku vylila na svoji hlavu a dekolt louži prorokovy krve (snad i část masa!) z uťaté hlavy, která předtím spočívala na přesně libretem požadované stříbrné míse. Když zazněl Herodův příkaz na usmrcení zrůdné Salome, její protagonistka se obratně zmocnila zbraně jednoho z vojáků a pohotově a impulzivně z ní vystřelila na svého neméně morálně zkaženého otčíma. Režisér tím chtěl podtrhnout završení jakési nadpřirozené karmické odplaty za vlastní Herodův zločin za usmrcení svého bratra (Salomenina biologického otce), který byl po dvanácti letech vězení oběšen, aby tak Herodes mohl bez formálních překážek žít dnes v tolik diskutovaném „tradičním“ manželství s jeho manželkou Herodias.

Ještě ke klíčovému tanci sedmi závojů: Z hudebního hlediska orchestrální scénu tance podkreslil bohužel ne až tak výrazný zvuku orchestru. Ten však na jiných místech – až na několik menších zaváhání zejména v žesťové sekci pod vedením místního hudebního ředitele Mihkele Kütsona přesvědčil, že i orchestr menšího regionálního divadla dokáže po pečlivém nastudování předvést solidní výkon při interpretaci tak náročného díla. Zvuk orchestru zněl zpočátku spíše pozdně-romanticky, později už vynikla skutečná straussovská polytonalita, chromatičnost a expresivita výrazu, což se zdárně uplatnilo v hudebně pěkně vygradované závěrečné scéně.

Herodias (Eva Maria Günschmann) a Herodes (Markus Petsch), patřili v inscenaci k pěvecky spíše méně výrazným postavám, což lze přičíst zejména Petschově ohlášené indispozici. Zatímco Eva Maria Günschmann byla charakteristická svým přehráváním a svůj nedokonalý představitelský dojem úspěšně napravila zvukem poměrně hutného mezzosopránu dobře znělého zejména ve vyšších polohách, pak Petsch vytvářel zdárně svého Heroda naopak spíše po herecké stránce. Skutečnost, ze jeho hlas nebyl v nejlepší kondici, však přímo slizkému a nemorálnímu charakteru postavy až tolik nevadila.

Výše zmíněná Dorothea Herbert jako Salome (na repertoáru má také Straussovu Elektru a Arabelu!) byla po právu oceněna největším potleskem publika při závěrečném děkování. Zejména dobře znělá vysoká poloha jejího dramatického sopránu dodávala její Salome na přesvědčivosti tam, kde její poněkud toporné pohybové akce zas naopak ubíraly celkové úrovni její interpretaci postavy. Ve střední a nižší poloze se předvedla příkladné deklamační umění, kterým se chtěla přiblížit velkým protagonistkám této role z nedávné minulosti a současnosti. A to se jí podařilo.

Druhý největší potlesk publika sklidil oprávněně Jochanaan v podání Johannese Schwärskeho. Svým mohutným a dobře technicky vedeným basbarytonem dodal tento zkušený pěvec své roli přesvědčivý výraz i a patřičnou prorockou moudrost. Škoda jen, že fyzicky neodpovídal popisu v libretu. Na dotaz Salome: „Ist dieser Prophet ein alter Mann?“ totiž první voják odpovídá zcela jasně: „Nein, Prinzessin, er ist ganz jung“-Což bylo v přímém rozporu s optickou realitou. Na druhou stranu Schwärského vzezření bělovlasého muže s šedivým plnovousem mohlo evokovat fakt, že Jochanaan ve vězení vlivem útrap zestárl o mnoho let. I pěvecky náročná teologická disputace (v recenzované inscenaci spíše taškařice) pěti Židů (Hyunhan Hwang, James Park, Markus Heinrich, Manfred Feldmann, Robin Liebwerth), vzájemně disonantně proplétajících své soudy o Božím zjevení v dějinách, byla hudebně provedena pečlivě a s příkladnou dikcí. Dobře vedeným a vcelku lesklým legatem vybavil svého Narrabotha David Esteban. Už méně přesvědčivá byla hereckého hlediska jeho motivace k sebevraždě, neboť jeho zájem o Salome byl sotva patrný. Zbývající členové souboru, sólisté v rolích 1. a zejména 2. Nazareťana (Hayk Dèinyan, Kairschan Scholdybajew) předvedli rovněž solidní výkon, jim obstojně pak sekundovali Guillem Batllori jako Kapadocan a Boshana Milkov jako Herodiadino páže (v inscenaci převedené alla hotelový poslíček) a Matthias Wippich s Alexanderem Kalinou jako akční, i když ne příliš pohotoví 1. a 2. voják.

Richard Strauss: Salome, Theater Krefeld Mönchengladbach

scéna: Mönchengladbach, repríza 19.10.2019, délka představení 1 hodina 45 minut