Dokáže hudební skladatel složit dvě různé opery na stejné libreto? Tento světový unikát se podařil Antonínu Dvořákovi, který v roce 1871 dokončil kompozici své zpěvohry Král na uhlíř na libreto Bernarda Guldenera (1836-1877), působícího v Lomnici nad Popelkou a v Plzni. Námět ke Králi a uhlíři nebyl zdaleka původní, B. Guldener jej převzal z původně loutkové hry Posvícení v Hudlicích, kterou proslavil svým početným provozováním loutkář Matěj Kopecký. A prameny literární historie sahají dokonce až Prokopu Konopáskovi, jednomu ze zakladatelů tradičního českého loutkového divadla. Dvořák nabídl hotové dílo pražskému Prozatimnímu divadlu k nastudování. V rámci orchestrálního koncertu byla na Žofíně předvedena předehra k opeře a trvalo dosti dlouho, než začalo zkoušení v divadle. Sám Bedřich Smetana (jako první kapelník) po převzetí partitury oceňoval vážnost úkolu, obdivoval řadu hudebních nápadů Dvořákovy partitury, ale byl sám skeptický k tomu, zda k provozování Krále a uhlíře skutečně dojde. Rovněž tak orchestr a sólisté nebyli zvyklí na tak náročnou strukturu opery a jejich počáteční snahy proniknout do hloubky kompozice se brzy změnily v obyčejnou nechuť. Pro Dvořáka to znamenalo zdrcující rozsudek: po dvou letech odkladů mu divadlo partituru vrátilo, s tím, že je „neschopna veřejného provozování a že by se operou pana Dvořáka hlasy některých starších členů ústavu našeho pokazily“ (citováno z Hudebních listů, 18.12.1873).
Dlouho se mělo za to, že Dvořák partituru spálil, ale v roce 1916, dvanáct let po skladatelově smrti se objevila rukopisná partitura prvního a třetího jednání a v roce 1929 bylo v archivu Národního divadla v Praze nalezeno dokonce kompletní znění díla. Toho využilo tehdejší vedení opery ND a v sezóně 1929/1930 dílo poprvé a zatím naposledy (jevištně) nastudoval dirigent Otakar Ostrčil.
Jak již bylo naznačeno – Dvořák však po odmítnutí Guldenerovo libreto nezavrhl (doznalo jen částečných úprav) a začal pracovat na nové kompozici. Z původní (první ) verze Krále a uhlíře nepřevzal nic a vytvořit zcela novou podobu díla – a v dosti odlišném stylu (např. první verzi byl vyčítán silný vliv tzv. wagnerismu). Dvořák napsal v průběhu čtyř měsíců roku 1874 novou verzi, která byla tentokrát Prozatímním divadlem přijata bez výhrad. Na podzim roku 1874 musel kvůli svému ohluchnutí vedení opery opustit Bedřich Smetana ve prospěch svého rivala J. N. Maýra. Smetanovi bylo dříve jeho protivníky vyčítáno, že ve své funkci šéfa opery prosazoval vlastní tvorbu proti tvorbě jiných mladých domácích skladatelů, konkrétně právě A. Dvořáka. Nové vedení, které se proti Smetanovi vymezovalo, proto mělo zájem na rychlém uvedení Dvořákovy nové opery. Novou podobu navíc oceňovali i samotní hudebníci a zpěváci divadla a zkoušky tentokrát probíhaly bez potíží. Premiéra skutečně následovala již 24. listopadu 1874, tedy jen tři týdny poté, co Dvořák dokončil partituru.
Je velkou zásluhou pořadatelů 19. ročníku mezinárodního festivalu Dvořákova Praha, že se podařilo získat přední české (a slovenské) umělce a nastudovat po devadesáti letech první verzi Dvořákova opusu. Rozhodující zásluhu na to má talentovaný dirigent Tomáš Brauner (v dnešní době jeden z nejlepších českých operních dirigentů), který se ujal nesnadného a obtížného úkolu a první verzi Krále a uhlíře se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pečlivě připravil. Byli jsme tak svědky vzorové prezentace Dvořákovy rané opery, která ukázala přednosti i nedokonalosti předlohy. Rozmáchlé neoromantické zvukově opulentní Braunerovo pojetí podtrhlo jasnou Dvořákovu inspiraci Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými, akcentovalo mnohačetné bohaté ansámbly i velké plochy pro sbor. Osobně mne velmi oslovilo nádherné propracování finále 2. jednání a pak velkolepé provedení pompézního 3. jednání, které lépe koresponduje s libretem a prostředím děje než první dvě jednání. Právě mohutný heroický zvuk orchestr, vysoká obsazenost nástrojových skupin a sboru se jinak příčí prosté Guldenerově předloze „z chudé Matějovy uhlířské chýše“. To považuji za hlavní problém nikoliv Braunerovy interpretace, ale Dvořákovy partitury obecně. Bylo jedinečným zážitkem Krále a uhlíře v první verzi slyšet, ale hledat k němu inscenační klíč by bylo prací marnou a zbytečnou.
Vedle spolehlivě hrajícího orchestru rozhlasových symfoniků svrchovaný výkon odvedl Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem, který se musel potýkat s nejednou záludností partitury.
V roli mileneckého páru Lidušky a Jeníka se představili Kateřina Kněžíková a Richard Samek, Kněžíková zaujala dobře vedeným sopránem, Richard Samek měl možnost část svého partu premiérově představit již na koncertu v plzeňském Domě hudby 1. září 2019, který se konal na úvod Dvořákovy Prahy a jehož recenzi jsme přinesli na našem portálu. Samek upoutal příjemným témbrem a suverénním uchopení role. Barytonista Roman Hoza si v klíčovém partu krále Matyáše získal přízeň i srdce publika – vedle bezpečného technického zvládnutí partu (včetně příkladné srozumitelnosti zpívaného slova) obdařil svoji postavu mimořádným charismatem, a tak i přes pouhé koncertní provedení díla učinil z Matyáše nejživotnější postavu večera. Basista Jozef Benci roli uhlíře Matěje svoji roli produněl málo kultivovanými tóny a rovněž po stránce interpretační nebyl jeho výkon optimální. Josef Moravec v kratší, ale exponované roli Jindřicha potvrdil svoje kvality pěvce líbezného témbru, ale s vysokou polohou svého partu se potýkal na hranici svých možností. Dobře se osvědčila Lucie Hilscherová jako Lidušččina matka Anna, na omezené ploše se dokonale zaskvěl projev Jany Sibery (Eva). Postavu královny (která se např. v druhé verzi opery vůbec nevyskytuje) ztvárnila Dana Burešová, bohužel její mistrovství nedostalo tolik prostoru, kolik by si zasloužilo, protože královna se účastnila hlavně ansámblového zpívání. I ostatní protagonisté večera Ondřej Koplík, Michal Onufer a Jan Šťáva se ukázali v dobrém světle.
Určitě je dobrým činem, že koncertní provedení zaznamenal Český rozhlas (Vltava), který jej odvysílá 5. října 2019; v plánu je i vydání snímku na CD – čímž bude po vydané prvotině Dvořákova Alfréda kompletně zaznamenán operní odkaz Dvořákův.
Dvořákova Praha / Antonín Dvořák – Král a uhlíř (verze 1871)
Rudolfinum, Dvořákova síň 19. září 2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.