Některé operní tituly si recenzent užije až tehdy, když ztratí (klamné) povědomí své důležitosti, a též přestane považovat za operu za vrchol uměleckého snažení lidstva coby vrcholný průnik divadla, hudby, literatury, výtvarného umění a kdoví čeho ještě … A právě takové nevážné je představení Prokofjevovy opery Lásky ke třem pomerančům, které pobaví svou polystylovostí, vtipností, živostí a v neposlední řadě i velmi kvalitním hudebním nastudováním.
Napjaté očekávání druhé operní režie Radima Vizváryho, přední osobnosti pohybového divadla, bylo tentokráte odměněno opravdu podařenou režijní koncepcí, která se snad může zdát ultratradicionalistickému opernímu publiku poněkud chaotická, ale právě v tom je věrná Gozziho předloze, Mejercholdově adaptaci i Prokofjevově hudebnímu stylu, který si bere inspiraci z mnoha zdrojů. Režisér se oprostil od vizuality a estetiky commedie dell´arte (což už ostatně vydatně učinili ruští přepracovatelé Gozziho výpravné pohádky zkřížené s commedií dell´arte) a ve spolupráci scénografem Borisem Kudličkou a návrhářkou kostýmů Natalií Kitamikado se orientoval na žánr féerie a cosi, co bychom snad mohli nazvat opera-atrakce. Znovu se osvědčilo zapojení souboru pohybového divadla Losers Cirque Company, který po účinkování v Brittenověopeře Billy Budd, tentokráte navíc přesvědčil svou tvárností a schopností pracovat ve velmi rozdílných polohách např. pohybové grotesky nebo s použitím tělových loutek. Velmi účelná Kudličkova scénografie umožňuje rychlé proměny obrazů a roztomilá naivita proměn závěsných obrazů v „realitu“ nás přivádí k pohádkové podstatě příběhu. Vtipné ztotožnění pomerančů se třemi prsy, zbavené veškeré lascivnosti, baví diváky. Výborně výtvarně je vyřešena animace stínového divadla (Kateřina Karhánková) v proměně princezny v krysu. Vizuální ucelenost posilují multistylové kostýmy. V celé inscenaci, v režijním záměru i v optickém výsledku osobně nacházím určitý (možná neplánovaný) ohlas Nezbedných pohádek Josefa Lady, a to i přes kosmopolitnost předlohy a zhudebnění.
Tato raná Prokofjevova opera je pěvecky kolektivním dílem, vyžadujícím dobrou souhru mezi zpěváky a sborem, a v této inscenaci i spolupráci s tanečníky (což se dařilo znamenitě). Pěvecký soubor druhé navštívené premiéry naplnil požadavky partitury znamenitě, navíc naprostá většina výkonů vynikala výbornou energií a zároveň hravostí, která je nutná pro hrdiny tohoto nehrdinského kusu. Navíc takřka všem se podařilo vytvořit výrazné herecké typy, často vysoce zábavné, bez obvyklé „operní“ psychologizace a „operního“ herectví. Na týmu ostatně byla vidět radost s jakou tvoří toto osvěžující představení plné nadsázky a humoru. Jan Šťáva v dvojroli Krále Trefy a okouzlující marnivé i vražednické Kuchařky (tentokráte bez smrtící naběračky/vařečky, ale s velkou kostí, která je signifikantní součástí celé výpravy), Martin Šrejma jako Princ ne nepodobný Ladovým princátkům z vesnice, Josef Moravec jako trochu kovbojský a pohotový Truffaldino, okouzlující intrikánka Clarice (+ Linetka) Veroniky Hajnové s krásným hlasovém témbrem, roztomile pomalá Smeraldiny (+ Nikoletka) Kateřiny Jalovcové, sladce naivní Ninetka Jany Sibery, herecký velmi působivý Leandr Romana Janála a další přinášejí velmi přesvědčivé výkony v souladu s tvůrčími záměry inscenátorů. Stejně tak Eva Urbanová v roli Fata Morgany přináší silné charisma a pěveckou osobnost, bohužel hlas během představení nebyl zvláště ve vyšším rejstříku zcela pod kontrolou.
Hudební nastudování Christophera Warda je velmi vyvážené a respektující individuality jednotlivých zpěváků. Znamenitě udržovaná dynamika pomáhá udržet rychlý rytmus představení, ale zároveň nedochází k ochuzení zvukového detailu a vypracování choulostivých míst. Energický a temperamentní dirigat má stále představení pod kontrolou a přináší komplexní zvukovou podobu partitury.
Přes uvedenou chválu je samozřejmě možné navštívenému představení vytknout i určité drobné nedostatky: horší výslovnost a menší nesrozumitelnost francouzštiny u sboru, stejně tak jako místy rutinní pohyb sboru i několik ne dokonale koordinovaných přechodů z obrazu do obrazu. Přesto kvalita režie a také choreografie Radima Vizváryho a hudebního nastudování Christopehera Warda za vydatné podpory všech interpretů vytváří z nové inscenace operního souboru Národního divadla inscenaci více než nadprůměrnou. A po nedávné světové premiéře Tramvestie další důkaz toho, že opera může bavit …
Prokofjev, Sergej: Láska ke třem pomerančům.
Národní divadlo Praha, Národní divadlo, 19. května 2019 – 2.premiéra, 19.00–21.10 (jedna přestávka cca 25 minut)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.