Národní divadlo v Praze po zhruba desíti měsíční pauze znovu uvedlo dvě reprízy opery Umberta Giordana Andrea Chénier, opery, kterou zkušené zahraniční publikum dobře zná a vyhledává stejně tak jako Pucciniho Toscu či Verdiho Aidu, ale český divák si k ní zatím příliš cestu nenašel – jak o tom o svědčí ne zcela vyprodané hlediště Národního divadla během posledních repríz tohoto díla. Určitě na vině je i fakt, že celé 20. století ND Praha a české scény strhující veristické drama s jedním z nejkvalitnějších operních libret ignorovaly (první inscenace se u nás začaly objevovat až po roce 2000) a tudíž český divák si k dílu dosud nevytvořil žádný osobitý vztah.
15. představení díla skladatele Umberta Giordana a libretisty Luigi Ullica v ND opět vedl dirigent Petr Kofroň, který i dílo hudebně v r. 2016 hudebně nastudoval. Bohužel velký požitek z premiérového hudebního provedení, plného napětí, perfektní souhry dirigenta a orchestrálního tělesa – se tentokrát nezopakoval. Kofroň dirigoval sice s výrazem a nasazením, ale orchestr hrál nepřesně, přechody se vůbec nedařily, celkově bych použil označení „ standardní průměr“ – možná že to bylo způsobeno zdravotní indispozicí dirigenta, který při závěrečném děkování vypadal více unaveně, téměř na pokraji zhroucení.
V titulní roli se představil německo-brazilský tenorista Martin Muhle, který jako jediný z účinkujících opravdu předvedl skvostný výkon, hodný jména – které ho předcházelo z jeho vystoupení na světových scénách. Slyšeli jsme technicky dobře zvládnutý, skvěle se nesoucí hlas velkého objemu a průraznosti, připomínající v určitých hlasových modulacích hlas slavného italského tenoristy minulosti Maria del Monaca. Muhle má roli pečlivě nastudovanou (mj. jí zpíval nedávno v Deutsche Oper Berlin, v Modeně a v mnichovské inscenaci působil jako „cover“ za Jonase Kaufmanna), ovládá perfektně italštinu a je to znát z každé fráze, z toho, jaký obsah vdechne každému zpívanému slovu na jevišti. Jeho střední poloha zní příjemně, jeho výšky zní přirozeně (bez námahy) a heroicky mužně. I představitelsky zaujal v rámci možností, které mu nabízí současná inscenace režiséra Michala Dočekala.
Bohužel ne stejné úrovně dosáhli ostatní protagonisté večera – sopranistka Anda-Louise Bogza je spolehlivá pěvkyně, která ale snad až příliš spoléhá na krásu, sílu a pevnost svého hlasu a na působivost své střední hlasové polohy a na rolích zřejmě málo dál pracuje, aby prohloubila svoji interpretaci. Určitá lenivost jejího přístupu negativně ovlivnila jak hudební tak hereckou složku jejího projevu. Dopustila se několika muzikálních chyb, občas byla pod tónem a občas volila hlasové prostředky neadekvátně roli a situaci, ve které se postava nachází. Rovněž po čistě technické stránce zapomínala text a nahrazovala si jej vlastním. Herecky chyběla jejímu projevu vroucnost a jímavost. Roman Janál (Gérard) roli naplňuje roli dobře po interpretační stránce, ale hlasově zní již opotřebovaně, nevytváří legato, spíše jednotlivé tóny „vyráží“, vysoké tóny stále má, ale znějí nepříjemně jako siréna – protože jsou tvořeny pod tlakem a v nadužívaném forte. I on by potřeboval pro zdokonalení své herecké akce adekvátnější partnerku, která mu pomůže rozvinout všechny valéry komplikované postavy Gérarda. Yvona Švárová byla spolehlivou Hraběnkou z Coigny, stejně tak Josef Moravec jako Abbé a Neuvěřitelný. Michaela Zajmi se trochu “ztrácela“ v charakteru postavy Bersi, i když nabídla hezký hlasový materiál. Lenka Šmídová jako Madelon zrovna neoslnila špičkovými tóny, ale roli vtiskla nezbytnou jímavost. Dobře vyšel večer Pavlovi Švingrovi jako Majordomovi a Mathieuovi, ostatní výkony včetně výkonu Sboru Opery Národního divadla V Praze byly odvedeny na slušné úrovni.
Umberto Giordano : Andrea Chénier , 15. repríza dne 15.3.2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.