“Čas utíká a 10.12. bude celá Amerika naslouchat tónům mistra Pucciniho, který mi napsal roli, že to už ani dál nejde…” Celý druhý akt této opery převyšuje všecko, co jsem kdy zpívala, ale je to taky tak ohromně těžký, že byla nebožka Salome proti tomu pravou hračkou” –
to napsala Emma Destinnová v prosinci roku 1910 pár dní před světovou premiérou La Fanciully del West svým přátelům do Evropy “Fanciulla” sklidila v Met hned napoprvé fantastický úspěch a k tomu jistě přispěli svými kongeniálními výkony Emma Destinnová a Enrico Caruso, kterým psal Puccini role přímo “na tělo”. Byla to jedna z oper , která odstartovala vedoucí pozici neworské Metropolitní opery na světových scénách a která byla komponována pro tento operní dům. Ale později se již dílo nesetkávalo s takovým úspěchem a vlastně se nikdy nestalo repoertoárovým kusem, zůstalo provždy ve stínu Pucciniho “hitovek” Tosca, Turandot, Madama Butterfly či Bohéma. Proč?
Puccini sám považoval Fanciullu za své nejlepší dílo; složil na libretto Guelfa Civininiho a Carla Zangariniho podle dramatu Davida Belasca The Girl of the Golden West skvělou italskou dramatickou operu, ve které ale chybí klasická ariózní čísla a převažuje konverzační styl zpěvu. Jedinou krátkou árií je Johnsonův zpěv ze 3. aktu opery “Ch´ella mi crede libero e lantano“, která ovšem skončí dřív, než si ji divák vlastně uvědomí. Přesto opera klade enormní nároky na pěvce, především na titulní hrdinku Minnii. Její part je náročnější než Tosca, srovnatelný snad s pozdější Turandot (jejíž role je vypjatá, ale zase poměrně krátká), zatímco Minnie stráví téměř dvě hodiny opery na jevišti.
V českém prostředí zažila “Fanciulla” velký comeback v r. 2007, ve velmi zdařilé inscenaci Národního divadla Praha v režii Jiřího Nekvasila, scénografa Daniela Dvořáka, v nadprůměrném hudebním nastudování Johna Fioreho a s Andou-Louise Bogzou nebo Evou Urbanovou v hlavní ženské roli.
Mnichovská státní opera poprvé uvedla Pucciniho Děvče ze Západu v roce 1934 (tehdy v německém překladu) a nyní se k tomuto dílu vrací po více než osmdesátileté pauze. Inscenace filmového režiséra Andrease Dresena výrazně akcentuje sociální rozměr prostředí příběhu – zlatokopové, kteří v Kalifornii hledají zlato, opustili své rodiny, celý den tvrdě pracují, aby se navečer sešli v baru, vyprávěli, zavzpomínali, hádali se a třeba se krutě poprali. Z režie je znát všudepřítomná drsnost a nelítostnost prostředí – všechny postavy drží zbraň nikoliv jako obvyklou “dekoraci Západu”, ale jako existenční nutnost ochránit se před vnějším nepřátelským prostředím. Scéna Mathiase Fischera-Dieskaua (syna slavného německého operního a písňového interpreta) v prvním jednání nepopisně jen naznačuje prostor baru “Polka”, vzadu přítomný ostnatý drát naznačuje jasné hranice a izolovanost této specifické sociální skupiny. Scéna 2. jednání nás závádí do horské chatky Minnie, řešené jako minidomek, do kterého se sotva vejdou tři lidé současně. Vyprávění příběhu opery se soustředí na Miniii (a dva osudové muže v její blízkosti) a dramaticky vrcholí v pokrové scéně – i styl mise-en-scène se výrazně proměňuje, tvůrčí tým se náhle zaměřuje i na drobné detaily Miniiny “pidi” domácnosti. Režie se nevyhýbá ani úsměvnému a naivnímu sentimentu, který přináší Civinniho a Zangariniho libretto, aby jej postavila do přímého kontrastu s momentem, kdy Minnie přestává být naivní dívenkou a po postřelení Dicka Johnsona si uvědomí své city a začne jednat jako dospělá zralá žena bojující o svoji lásku. Konec druhého jednání je hudebně I scénicky vystavěn ve spalujícím napětí. Pro třetí jednání zvolili tvůrci již jen efektně působící prázdnou scénu k dohrání katarze story z divokého Západu, která nechává původní happyend ale přece jen otevřený…
Mladý americký dirigent James Gaffigan prokázal obdivuhodnou citlivost vůči nesnadné partituře, zvláště skvěle vystavěl chvíle “doutnajícího napětí” v 2. aktu, pod jeho taktovkou orchestr Bayerische Staatsoper hrál přesně, cíleně a s velkým dramatickým nábojem.
V hlavní roli Minnie splnila vrchovatě obrovské nároky role i očekávání publika německá sopranistka Anja Kampe, v Mnichově velmi oblíbená (od r. 2018 je bavorskou Kammersängerin). Kampe se suverénně ovládá jeviště s dobře zahranou přirozenou autoritou vůči převažující mužské společnosti, svoji jistou uzavřenost odhazuje až v průběhu poznání Dicka Jonhsona, aby vzápětí (po zradě) a jeho vyhnání vstříc smrti se skulila do kouta jako zraněné zvíře. Herecky je Kampe velmi přesvědčivá, opravdová a vroucí – stejně tak jako nabízí po představitelské stránce nejrůznější polohy – i její pěvecký výkon patří k tomu nejlepšímu, co lze na dnešním jevišti zažít. Kampe mistrně ovládá italštinu – a dokazuje to každou zpívanou větou, frází – jaký jí vdechne obsah. Její příjemně se poslouchající znělá střední poloha plná lidského citu zaujme v prvním jednání, v druhém jednání se ukáže jako dramatická zpěvačka s pevně znělými špičkovými tóny, které v několika okamžicích jdou až na hranici hysterie (což k této roli patří!). Kampe po mnohačetných rolích wagnerovského repertoáru (Senta, Sieglinde, Elisabeth, Isolde, v předloňském velikonočním Salzburgu dokonce Valkýra) a po skvělé Kateřině Izmailovně (rovněž BSO) ukázala další variaci svého mnohostranného umění.
V porovnání s titulní ženskou hrdinkou (převažující) mužští představitelé večera zůstali stát ve stínu Anji Kampe. Stále více žádaný dramatický tenor Brandon Jovanovich vlastní krásný znělý hlas velkého objemu a k tomu i atraktivní vzhled, který mu napomáhá úspěšně zvládat náročné postavy světového repertoáru (Stolzing, Lohengrin, Heřman v Pikové dámě, Aeneas v Berliozových Trojanech, Sergej v Lady Macbeth Mcenského újezdu či Princ v Rusalce – kterého měli možnosti v rámci projektu Met HD vidět i čeští diváci). Rozvrácení hrdinové mu sedí herecky i pěvecky, méně však už italská kantiléna, kde jeho italská dikce, výraz, jas hlasu ve vysoké poloze a frázování nejsou úplně perfektní. Švédský dramatický barytonista John Lundgren (mj. avízovaný Hans Sachs z připravované pražské inscenace Mistrů pěvců norimberských v nově otevřené Státní opeře Praha v r. 2020) ohromil krásným pevným a jistým hlasem, který se ideálně hodí na Wagnera, ale stejně jako Jovanovich nemůže v Puccinim nabídnout tolik požadovaných barev a odstínů. Lundren ztělesňuje šerifa Jacke Rance jako muže, který nesmiřitelně pevnou rukou ovládá komunitu kopáčů zlata a absenci osobního života mu nahrazuje pistole. Na jevišti působí zahořkle až zle, jeho postava nenabízí ani vnější fyzickou přitažlivost. V opeře vystupuje dalších patnáct mužských postav (které účinkují v prvním a třetím jednání): všichni interpreti předvedli ukázkové herecké výkony – režie projevila mimořádnou pozornost při charakterizaci a vedení každé z těchto postav, aniž by došlo k roztříštění dojmu z homogenity této sociální skupiny; i pěvecky tito sólisté byli na výši, stejně tak jako tradičně výborně připravený Sbor Bavorské státní opery.
A ještě na závěr poznámka pro ty operní nadšence, které moje zpráva o nové inscenaci zaujala – ti se mohou přihlásit v sobotu 30. března 2019 od 19. hod na webové stránky Mnichovské státní opery www.bayerischestaatsoper.de, odkud již tradičně bude vysílán v přímém přenosu video live stream La Fanciulla del West.
Giacomo Puccini : La fanciulla del West, Bavorská státní opera – 22. března 2019, délka představení 2 hodiny, 20 minut – jedna pauza (po prvním jednání)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.